Dominantním tématem jednání Evropské rady (ER) ve čtvrtek 20. a v pátek 21. března 2014 byla aktuální situace na Ukrajině a nepřijatelný postup Ruska vůči této sousední zemi. V pátek ráno byla podepsána politická část Asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou, pod kterou svůj podpis připojil také náš předseda vlády Bohuslav Sobotka, který se zúčastnil v Bruseli zasedání ER. Politická část Asociační dohody bude v nejbližší době projednána Parlamentem ČR. V rámci jednotné pozice Evropské unie schválili představitelé evropských zemí rozšíření seznamu osob, na které se vztahuje zákaz udělování víz a zmrazení aktiv, dále bylo odsouhlaseno zmrazení vztahů členských států s Ruskem na nejvyšší politické úrovni mimo diplomatických kontaktů a zrušení připravovaného summitu EU-RU v Soči. O vážné situaci na Ukrajině spojené s možnou bezpečnostní krizí v Evropě bude v pondělí 24. března jednat také Bezpečnostní rada státu. Tolik oficiální zprávy z vlády.
Kdo se stane další krvavou obětí Maidanu?
I když součástí jednání představitelů evropských zemí byla také pro Českou republiku klíčová témata průmyslové konkurenceschopnosti, posílení ekonomického růstu a zaměstnanosti, a dále pak energetická politika a ochrana klimatu, je podpis premiéra Sobotky pod Asociační dohodou pro naši zemi nejzávažnějším bodem. Je to velká chyba, protože nebyl žádný důvod pro to, aby se z oprávněné nespokojenosti občanů na Krymu s neschopnou ukrajinskou vládou dělala taková aféra, aféra, která naši již tak špatnou ekonomiku ještě víc oslabí.
Hospodářská situace Ukrajiny je velmi špatná, vzpomeňme jen, že z důvodu uživení svých rodin jezdí ukrajinští vysokoškoláci nádeničit u nás na stavbách či lékařky dělat uklizečky v nemocnicích... Je jasné, že ukrajinští občané jsou nespokojeni, ale využívat této situace k tlaku na rychlé připojení k EU, jak to udělala v listopadu 2013 kancléřka Merkelová, bylo nejen nedůstojné, ale politicky naprosto neprozíravé a nedomyšlené. Dokladem toho je, jak krvavý konflikt to vyvolalo. A není divu, že výsledkem bylo, že pouličních bitek v Kyjevu využili obyvatelé ruské části na Krymu k vyhlášení referenda o navrácení se zpět k ekonomicky stabilnímu Rusku. A je opravdu demagogií prvního řádu přirovnávat tuto situaci k anšlusu Rakouska či dokonce k okupaci Československa v roce 1968, jak to činí pánové Kalousek či Hermann. Zde šlo o naprosto dobrovolné referendum neboli věc, po níž volá téměř každá naše politická representace. Věc, na jejímž základě vznikla celá slavná EU. I u nás přece proběhlo referendum o připojení se k ní.
Ano, referenda jsou vždy politicky manipulovatelná. Bylo jím i to naše o připojení k EU, ale žádný jiný stát se do jejich výsledků nemá právo vměšovat. EU by se měla smířit s tím, že její pokus o připojení Ukrajiny jí prostě nevyšel. Představa, že se bude referendum na Krymu opakovat, dokud neuposlechnou jeho občané přání paní kancléřky tak, jako se dělo v Holandsku, Irsku či Francii, je naivní. A paní Merkelová by se měla smířit s tím, že tentokrát její zákulisní politika prostě nevyšla.
Podpis nikým nevoleného současného premiéra Ukrajiny (argumentace, že ho volil jakýsi revolučně zvolený parlament 85 % hlasy, neomlouvá, že nemá mandát vzniklý v řádných volbách) pod nedávnou přístupovou smlouvou je velice slabý a spolupodpis představitele superstátu EU je nedůstojný. Nehledě k tomu, že paní kancléřka se měla zamyslet nad tím, jaký masakr nátlakem na prezidenta Janukovyče v listopadu minulého roku na urychlený vstup do EU rozpoutala a měla počkat s opětovnou nebezpečnou nabídkou na připojení Ukrajiny k EU až po nových regulérních volbách. To, co se tehdy rozpoutalo na Ukrajině, je v očích nestranných lidí drtivá politicko-morální porážka EU i přitakávačů USA. Jednou se chyba může stát, ale podruhé opakovat tutéž chybu je neodpustitelné. Nehledě k tomu, že pokud bude dál EU vyvíjet tento nebezpečný nátlak na Ukrajinu, může opravdu docílit ke krveprolití vedoucímu k odtržení Luhanska a Doněcka a Rusko se bude jen bavit. Nějaké ušmudlané zákazy, že ten či onen politik nesmí jet na výlet do slavné EU, jsou přece nejen prezidentu Putinovi, ale celému světu k smíchu. A ekonomické sankce by byly trestem především pro EU samotnou.
EU potřebuje nyní zastavit na čas klid zbraní a nechat občany Ukrajiny, aby si sami vyřešili situaci. Pokud vzpomínám, tak po celou dobu budování evropského superstátu, jeho příznivci vždy tvrdili, že díky němu nebyla 50 let mezi jeho státy válka. EU by se měla proto vyvarovat rozpoutání války s evropským státem, jako je z velké části Rusko. Měla by zachovat opravdovou nestrannost a nerozdmýchávat nadále podpásové akce s jakýmisi politiky nepolitiky pravdoláskovsky dosazenými z ulice. A naši politici by se měli od hystericky působících kroků paní kancléřky držet hezky daleko.
Co Evropa nyní potřebuje, je mít politika schopného, uznat jasnou porážku západní politiky směrem k Ukrajině a Rusku, odvážného politika schopného uvědomit si chyby, které k její porážce vedly a jasně je formulovat. Prostě uznat realitu, do níž její nátlak na připojení Ukrajiny vyústil a uzavřít opětovné politické příměří s Ruskem. Politika, který by si uvědomil, že strategickým zájmem obou velmocí - EU i Ruska - je sbližování se a to nejen kvůli hospodářské provázanosti, ale i k celosvětovému nebezpečí islámské rozpínavosti a terorizmu. Ať se to komukoli z nás líbí či ne, obě velmoci stojí na křesťanských kořenech a kulturně mají k sobě blíž než státy s právem šária.
I když to nevypadá, že by se v dohledné době takový státník v EU našel, přála bych si, aby se alespoň u nás objevil odvážný státník světového formátu, který by se postavil nevěrohodným výpadům EU vůči Rusku a snažil se nalézt důstojné a mírové řešení situace. Škoda, že si pan prezident Zeman uzavřel svými chybnými výroky o ukrajinské ústavě k tomuto dveře a drží se stále v eurounijní linii. Jsem přesvědčena, že kdyby byl na jeho místě Václav Klaus, vytěžil by z této bezprecedentní situace maximum a superříši paní Merkelové by uštědřil pěkný políček, který si za tuto svoji obrovskou politickou chybu zaslouží.
