J. Em Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský a primas český, uctil spolu se zástupci akademické obce, vlády a parlamentu 24. února 2016 u památníku umučených obětí komunismu na pražském Újezdě jejich památku.
Po odhalení památníku obětem komunismu v roce 2002 se u něj každý rok v předvečer komunistického převratu 25. února schází občané, aby uctili památku těch statečných, kteří se nebáli vzepřít komunistické zvůli. Letos to bylo již počtrnácté.
J. Em. Dominik kardinál Duka vysvětlil, proč jsme se sešli v předvečer komunistického puče právě u pomníku věnovanému obětem komunistických soudců, pardon vrahů: "Jsme zde proto, že chceme vyjádřit svou úctu obětem komunistické zvůle a nechceme zapomenout. Jsme zde ale také proto, abychom zločiny páchané na nevinných připomínali. Abychom připomínali základní hodnoty, na kterých byla vystavena naše křesťanská Evropa: Víra a čest, věrnost a zápas o pravdu, nikdy nezradit."
Součástí pietního aktu „Nezapomeňme na oběti komunismu“ bylo i zapálení svíček a položení květin. Letos při tomto aktu mile překvapila nečekaná přítomnost zástupců Senátu, PSP ČR a vlády. Od doby odhalení pomníku v roce 2002 (reportáž z odhalení přináší Fragmenty v článku "Smrt komunismu") si téměř nikdo z politiků na oběti komunismu u tohoto památníku nevzpomněl.
Za politickou representaci promluvil vicepremiér Pavel Bělobrádek. Uvedl, že je rád, že může být na této akci přítomen. "Mnohé, co se stalo, je ještě živou historii. A protože historii píší osudy konkrétních lidí, rád bych vzpomenul mého rodáka Václava Celbu, který přes to, co prožil za hrůzy jak v pověstném "Domečku" na Hradčanech (místo nejhorších a nejkrutějších výslechů StB - pozn. redakce) tak v dalších komunistických kriminálech, dokázal vytvořit večerníčky - Z mechu a kapradí, Hajný Robátko, Špagetka... Vždy říkal: "Já nemohu odpustit!“ Já si na to vždycky vzpomínám. A uvědomím si, že odpustit opravdu není jednoduché. Pokud to chce oběť vůbec dokázat, musí vždycky viník přiznat vinu a požádat o odpuštění. A to se nestalo. Snad i proto to nemohl pan Celba dokázat. Na zločiny komunismu nesmíme zapomínat ani my a jsem rád, že jsme se zde sešli s tím, že nechceme zapomenout."
Publicista a komunistický vězeň Josef Škrábek skromně připomněl, že by na jeho místě měli stát ti, kteří aktivně bojovali proti komunismu. Jeho že sice zavřeli, ale nic neudělal, jen o něm soudruzi věděli, že komunismus nemá rád. Bylo to symbolické pro tehdejší dobu. V roce 1918 si totiž bolševici v Rusku vymysleli, že mnohem víc se jich budou lidé bát, když nebudou popravovat jen opravdové viníky. Pan Škrábek zavzpomínal, že vítězný únor 1945 zažil v maturitní třídě v Karlových Varech. "Nemohl jsem uvěřit, že se to mohlo v Praze opravdu stát a jel jsem hned první víkend v sobotu ráno autostopem do Prahy, abych se přesvědčil, jak to doopravdy v Praze vypadá. Bohužel to byla pravdivá zpráva. Nejvíc mne šokoval kamarád, který mi řekl: „Důležitější je socialismus než nějaká demokracie." Já s ním samozřejmě nesouhlasil a řekl jsem mu, že demokracie umožní splnit to, co je splnitelné, což socialismus neumožní a nemůže proto umožnit skutečný pokrok. Setkával jsem se pak v padesátých letech s přáteli a snažili jsme se dopátrat, co udělala první republika špatného, že musela takto dopadnout. Říkali jsme si, že až padne tento režim, musí ten následující být spravedlivější. Nevím, zda se to ve všem podařilo. Zapomíná se snadno a jen my, kteří jsme žili v komunismu, těm hrůzám můžeme rozumět. Mnozí lidé v Americe si neumějí představit, co tu bylo za bezpráví. V USA mi řekl například známý, že doktorka Horáková byla odsouzena, protože neměla dobré právníky, kdyby k nám poslali někoho z USA, tak by jí z toho určitě vysekal. V USA prostě nechápou, že může být proces proveden protiprávně."
Připomnělo mi to slova pana Paumera, jednoho z trojice bratří Mašínů, který mi kdysi řekl, že po příjezdu do USA se divili, že se nedomáhal návratu majetku a ospravedlnění soudně. Že pro dobrého právníka by bylo hračkou takovou jasnou nespravedlnost odsoudit.
Zástupcem akademické obce byl prorektor University Karlovy prof. Jan Royt. Byl pozván proto, že jak za nacismu tak za komunismu byla nejdříve likvidována inteligence, protože viděla dopředu a snažila se ukazovat cestu, čímž byla nebezpečná. Pro každou totalitu je jakákoliv svobodná myšlenka zločinem. "Proto jsme zde, abychom si připomněli, že svoboda je hodnota, o kterou můžeme velice snadno přijít. Dnes a denně vidíme co dělá manipulace a propaganda ovlivňující stále více veřejný prostor. V Knize knih je psáno, že existuje čas mlčení a čas mluveni. Nyní v únoru je čas mluvení. Každý den chodím v Karolinu okolo busty Milady Horákové a je neuvěřitelné, že mohou ještě dnes z úst poslankyně současného parlamentu zaznít slova, že byla vinna, že spáchala něco, za co byla spravedlivě odsouzena. A co víc, že ostatní politici a média k takové nehorázné lži mlčí. Já proti tomu protestuji a říkám, že poprava doktorky Horákové byl soudní zločin. Universita Karlova má ve svých řadách řadu dalších mučedníků nacistické okupace a komunistické zvůle. Neznamená to ale, že každý vzdělaný člověk musí být čestný. Musím se omluvit za kolegy z padesátých let, kteří se stavěli nedobře k zločinným procesům a vzdát poctu akademicky nevzdělaným hrdinům, kteří za pravdu bojovali a položili za ní dokonce životy. K těmto lidem mám neskonalou úctu. Universita Karlova se hlásí k odkazům lidí, jako byl prezident Masaryk či arcibiskup Tomášek. Jsou to osobnosti s duchem, který vše obnovuje."
Setkání se neslo pod heslem: „Nezapomeňme na oběti komunismu“. Slovo "nezapomeňme" je velice důležité, protože kdo zapomene na své dějiny, musí si je znova prožít.
Duchovní slovo na závěr pronesl J. Em. Dominik kardinál Duka, který po položení kytice květin k památníku zdůraznil, že jsme přišli proto, abychom vyjádřili svou úctu obětem komunistické zvůle a odhodlání nikdy na to nezapomenout a připomínat zločiny páchané na nevinných hrdinech. Na hrdinech, jejichž životním krédem byly základní hodnoty, na kterých byla vystavena naše křesťanská Evropa, tj. víra a čest, věrnost a zápas o pravdu, nikdy nezradit.
"Byl připomenut osud doktorky Milady Horákové, který je symbolem komunistické nelidskosti a nenávisti. A protože byla členkou českobratrské církve evangelické, předávám závěrečné slovo předsedovi ekumenické rady církví Danielu Faifrovi," uvedl pan kardinál. Daniel Faifr vzpomněl, že jeho otec, který byl evangelickým kazatelem a skončil v komunistickém vězení, měl v knihovně knihu "Škola nenávisti". Bylo mu divné, co to čte, když mu otec říkával, že musí odpouštět. Zjistil, že to byl spis Stalina, který v něm vysvětloval soudruhům, že kdo chce zvítězit, musí nenávidět. Přečetl knihu a chápal od té doby ty, kteří mu a jemu podobným nikdy neodpustí. "Přesto se snažme být vnitřně jiní a snažme se odpouštět a pomodleme se za všechny umučené vězně modlitbu Otče náš,"uzavřel pan Faifr a večerním prostorem se nesla modlitba modliteb za všechny umučené vězně v komunistických lágrech.
Nejen pan Faifr, ale i pan kardinál určitě vzpomínal na svého tatínka, letce v anglickém letectvu, který pomáhal osvobodit naši vlast od nacismu a po návratu domů ho čekal místo vyznamenání za statečnost pověstný hradčanský Domeček StB a komunistický kriminál na Borech...
Po skončení pietního aktu ale neměl pan kardinál dlouhý čas na vzpomínání, protože se na něj vrhla Česká televize, aby se podělil o své názory s jejími diváky.
Pak se naposledy poklonili přítomní obětem komunismu a památník s kyticí od pana kardinála Duky a ministra kultury ČR Hermana osaměl a tiše zářil do noci ve svitu svíček do ztichlého parku pod Petřínem jako memento, aby se něco podobného nemohlo již do naší země vrátit.
Snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty
© Kulturní komise ČR 2016
