Josef Louda – 3N fota

PhDr. Josef Louda, nezávislý fotograf a publicista, se rozloučil s fotografováním opravdu ve velkém stylu – výstavou Josef Louda - 3N ve výstavních prostorách Staroměstské radnice. Jednalo se o dosud nejrozsáhlejší jubilejní výstavu jednoho fotografa. Josef Louda výstavou završil svojí výstavní činnost. Prostory Staroměstské radnice byly zaplněny od Rytířského sálu, Křížové chodby až po románsko-gotická sklepení. I když na výstavě bylo k vidění mnoho fotografií, největší pozornost zaujala vskutku gigantická největší fotografie na světě zobrazující na dvou bannerech o rozměrech 3,5 x 5 a 3,5 x 6 metrů v součtu 1270 portrétů slavných osobností se "svatozářemi".  Veřejně známé lidi zachytil na těchto snímcích Josef Louda v průběhu čtyř let v situaci, kdy měli nad hlavou „svatozář“ v podobě lustru či jiného svítícího objektu. Bannery vzbudily pozornost i pracovníků pelhřimovské galerie českých rekordů Dobrý den. Rekordní údaj byl zanesen do České databanky rekordů ve středu 30. května 2012.    

Kdyby nešlo o výstavu poslední, bylo by to krásné. Nálada všech zúčastněných byla skvělá.

Když jsem nedávno jsem dostala žádost od dlouholetého spolupracovníka naší revue Fragmenty, fotografa a publicisty PhDr. Josefa Loudy, na příspěvek do bulletinu "Josef Louda člověk, fotograf – co o něm řekli, napsali", bylo mou první reakcí mu to rozmluvit. Sborník chtěl totiž vydat u příležitosti své poslední jubilejní výstavy konané v upomínku svých 65. narozenin, neboť "se zamýšlí už TOHO všeho nechat, tedy všelikého toho kvaltování, které jak Jan Ámos Komenský říkal, toliko pro hovado dobré jest," Mou první reakcí bylo mu to rozmluvit nejen proto, že si vážím jeho krásných fotografií, které našemu listu poskytuje, ale i proto, že jsem vždy obdivovala jeho aktivitu, jaké množství akcí stíhá navštívit, a byl pro mne tudíž vzorem píle a samozřejmě nedostižných uměleckých kvalit. Proto si nedovedu takového člověka představit nečinně sedět s rukama v klíně a čekat na smrt. Takže mne jeho mail velice zarmoutil a moje první reakce byla: "VÁŽENÝ PANE DOKTORE, ZVAŽTE TO! FAKT SI NEUMÍM PŘEDSTAVIT, ŽE ČLOVĚK TAK SCHOPNÝ A ČINORODÝ BY NĚKDE JEN ODPOČÍVAL!" 

I já jsem již měla období, kdy jsem chtěla vydávání naší revue nechat, v klidu si na Vysočině na rodné chalupě malovat a číst a o nic se nestarat, ale po několika měsících jsem měla toho klidu po krk. Prosila jsem proto pana Loudu, ať si zkusí něco takového prožít jen pár měsíců a rozhodne se až potom. Že nemusí kvaltovat a může chodit jen na akce, které se mu líbí, ale kde bude stále ve svém živlu. Ať nezapomíná, že Masaryk začal panovat až od svých 66 let. Ať uspořádá jubilejní soubornou výstavu ke svým 65. narozeninám a nechť k tomu vydá onen sborník, ale nezavazuje se ke konci umělecké kariéry. To s ním ale nehnulo:"Hodlám udělat ještě jednu, poslední výstavu svých žánrově různých námětů vzniklých z nápadů, věcí a dějů kolem nás, které nevnímáme do detailu, dokud se takto koncentrovaně nepředloží k nahlédnutí. Pak skončím," tvrdil zarputile. Takže mi nezbývalo než mu odpovědět na jeho otázku do sborníku: "Rád bych věděl, co jste si po léta myslela, když jsem na Vás a ty kolem bez ostří ostřil a přitom jste zůstala spřízněna duší svou s tou mou..."

Na to je jasná odpověď:Pane doktore, vážím si Vás, a to nejen za to, že děláte krásné umělecké fotografie, ale za Vaši aktivitu, píli a činorodost a také, a to snad nejvíc, za neotřelé nápady, které provázejí soubory fotografií na Vašich výstavách. Již si ani nevzpomínám, na které vernisáži či jiné kulturní akci jsme se potkali poprvé. Já neprofesionální fotograf, který musí ke svým článkům také pořídit nějaké to foto, a Vy, vážený a známý Pan fotograf s mnoha oceněními u nás i v cizině.

No a pak už mi nezbývalo než jít na poslední soubornou výstavu pana doktora Loudy, kterou udělal opravdu ve velkém stylu. Svými obrazy zaplnil celou Staroměstskou radnici až po sklepení. I když jsem viděla již hodně jeho výstav na vysoké umělecké úrovni a jsem zvyklá na to, že se na nich vždy snažil nás diváky i pobavit nějakým neotřelým nápadem, tato souborná výstava předčila mé očekávání.

Každý fotograf má v současné době digitální fotografie desítky tisíc fotografií, na nich i mnoho známých lidí. Takže není problém nalézt ilustrační foto té či oné celebrity. Ale již málokdo si může dovolit z těchto fotografií udělat poutavou a soubornou výstavu. Lidé by takovou výstavou poměrně rychle prošli a nezastavili by se před běžnými obrazy. Josef Louda ale dokázal nás, uchvátané lidi 21. století, před svými obrazy zastavit a přinutit, aby se nad nimi zamysleli a aby nechali na sebe působit vizuální dílo, které tvořil mnohdy ne hodiny, ale i měsíce. A právě na této své poslední výstavě měli návštěvníci možnost vidět to nejzajímavější ze všech výstav. Jako doklad zmiňuji portréty Lucie Bílé a Josefa Saudka.

Jako doktor psychologie si Louda všímá chování lidí na výstavách a ví, že musí dát vždy výstavě nějakou neotřelou myšlenku a obrazům námět. Příkladem za všechny je například jeho nápad vyfotit na každé akci osobnost pod lustrem či lampou tak, aby to vypadalo jako svatozář, a z těchto portrétů veřejně známých osobností uspořádat obří výstavu "Tváře se svatozářemi",jako to udělal v Televizním klubu Rohlík a jak to zde viselo na obřích billboardech. To pak samozřejmě návštěvníky baví.

Obdivuji ale i to, že i fotografii nahého těla dokážete nafotit poeticky, ne obscénně a už vůbec ne sprostě. Například knížka Vábivé záhyby, v níž se jedná o dívčí klín modelek, které se posazovaly na zrcadlo, čímž vznikly dvojexpozice, a vše pak upravil tak, že na výstavě metrových fotografií Smyslnost Josefa Loudy, kolegyně novinářky nepoznaly, o co jde, a zklamaně říkaly: "Ale krajinka a Louda? To nejde dohromady." Já zase v prvním momentě myslela při návštěvě sklepení radnice, že jde o sbírku nádherných snových motýlů. Vzpomínám, jak nad tím vším kdysi pan Saudek v samém nadšení a rozčilení nad klíny přiznal novinářům výši svých alimentů. Psali jsme o tom v článku"Smyslnosti JosefaLoudy" www.fragmenty.cz/archiv/iy646.htm.

Nebo další zajímavý nápad výstavy velkoformátových fotografií od dvaadvaceti nejen českých fotografek na projektu pod názvem Múza očima múz , která se dostala až do USA. Psali jsme o něm například v článku "Projekt Josefa Loudy se dostal až do Ameriky" www.fragmenty.cz/archiv/iy411.htm.

Či nápad účastnit se projektu Praha fotografická sérii Pochod ptáků v Praze. Není divu, že byl oceněn v kategorii Kronika hlavního města. Viz článek: "Náš stálý spolupracovník Josef Louda oceněn v soutěži Praha fotografická" www.fragmenty.cz/archiv/iy712.htm. A takto bych mohla psát dál a dál.

Když jsem se zeptala pana Loudy, kam na ty nápady chodí, odpověděl, žefotografie je o třech N: Nápadu, Náhodě, Náladě. Vím i ze své zkušenosti, že právě náhodné fotografie, o kterých fotografovaní nevědí nebo alespoň nejsou nuceni pózovat s thymolinovým úsměvem před objektivem, jsou ty nejzdařilejší. Nemám sice jako on foto v obřím akváriu v Americe, kdy na něj zpoza hladiny vylítl lachtan a on v úleku zmáčkl spoušť, čímž vznikla tak zdařilá fotografie, že vyhrála cenu léta 1995 a zaplatila mu cestu do Států. Přesto vím, že přirozený úsměv a výraz je pro zdařilou fotografii nejdůležitější. A ten se získá právě náhodně při dobrém rozpoložení fotografovaného, který fotografa již ani nevnímá.

Proč ale takový úspěšný a skvělý umělec chce v plné síle končit kariéru?

Při prohlídce souborné výstavy jsem se zamýšlela nad touto otázkou. Vím, že se mu nelíbí neurvalé chování současných fotografů, kteří v touze vyfotit co „nejskandálnější“ snímek se stávají ostatním kolegům konkurenty až do té míry, že při „akci“ mezi nimi dochází k řevnivosti až nevraživosti. Vím sama ze zkušenosti, že to není jen při focení vzácných celebrit v choulostivých situacích, ale dokonce i na pohřbech či jiných důstojných akcích, kde tito lidé nejsou schopni zachovat žádné dekórum. Bylo to znát i při nedávném pohřbu Václava Havla a na pohřbu Arnošta Lustiga se tlačili fotografové dokonce tak, že rozlámali na kusy sousední náhrobek, který navíc málem jednoho z nich zmrzačil.

Chápu, že jsou pod tlakem, neboť každý šéfredaktor očekává kvůli vyšší prodejnosti sólokapra, ale chování současných fotografů je již opravdu nedůstojné a za hranou slušnosti. Vyrážejí si kamery z rukou, zezadu do nás buší ti, co přijdou pozdě. Přitom záběr hrobu či jiné nehybné věci, jako klenotů či obrazů, mohou pořídit s klidem, objekt jim neuteče. Znám názor doktora Loudy, že ve skupině jiných „kolegů“ fotografů dochází k situacím, které lze přirovnat snad jen k hromadnému dojezdu pelotonu cyklistů do cíle závodu, kde jde jen o lokty, jako by šlo o život, a slušnost a úcta v takových situacích neexistuje. A že se člověku mezi tyto lidi nechce chodit. Vím, že i jemu, stejně jako mně, vadí čím dál agresivnější fotografky hřešící na to, že bránit se agresí proti ženě je více než trapné. MF Dnes v tomto vede.

Na výstavě nemohla chybět ani dlouholetá přítelkyně pana Loudy Květa Fialová. Usedla v skromně koutku, ale nebylo jí to nic platné. Ihned ji objevil pan Saudek a i přesto, že říkala, že ho bude milovat až začne být člověkem, zatím, že je nemrava, nedal se odbýt a nakonec ji uvedl do pohybu a odešla pod ochranu pana Loudy, který právě představoval přítomným hostům svou knihu "Vábivé záhyby".

Ani tam ale neměla moc klidu. Louda ihned začal přítomné varovat, aby nedali na krásnou nevinnou tvářičku, že se za ní skrývá Tornado Lou. K jeho šedesátinám prý mu přišla přede všemi blahopřát jako jeho milenka. "Ano, milenka. Mám ho zapsaného v diáři na rok 2030, bude-li ovšem ještě toho schopen," smála se paní Květa a vyzvala ho, že mu chce cosi ukázat ve vedlejším salonku. A po chvíli se vrátila mezi přítomné a oznámila, "Zase nic, tak nevím..."

A další příhoda: Jeho kamarád prý moc toužit udělat foto Tornado Lou. Tak mu ji představil a ona konstatovala, že všechny jeho modelky do roka umřou. Nicméně dala se neohroženě nafotit, protože věří na posmrtný život. Louda se ale o tom neprozřetelně zmínil v novinách a nepřál by prý nikomu telefonát, který si vyslechl od přítele. Že se u něj nedá už nikdo nafotit a přišel právě o Bohdalovou. "Když jsem si pak stěžoval paní Květě, co způsobila, tak se ptala, která že herečka to byla, že odmítla focení. Já jí pravil, že Bohdalka a ona odpověděla s tím svým nevinným úsměvem, že to bylo proto, že je to, ne to nemohu říci, řekni to ty Květuško sama".

"Ale já už nevím co jsem odpověděla," nevinně se podívala paní Květa a nedala pokoj. "Co to bylo, mne by to zajímalo, řekni mi to" "Já to řeknu!". "Řekni, prosím, mne by to zajímalo." "No prosím , řeknu. Řekla jsi, že je to píča".

"No a není?", usmála se nevinně paní Květa za obrovského veselí přítomných

Na dotaz pana Loudy, zda je její klín vábivý, odvětila, že to přece ona nemůže vědět, že se tam nedívá. To že musí vědět on. Tak pak už i on raději debaty zanechal.

A co by rád dělal Josef Louda dál?

Je mi jasné, že člověk jako doktor Louda nechce být zaměstnaný v nějaké redakci, kde nikdy neví, co s jeho fotkou udělají šéfredaktoři. Že nemá zapotřebí, aby s ním nemluvil půl roku Karel Gott za to, že k jeho rozhovoru s jeho dcerou Dominikou odlétající za svou láskou do Finska dali zavádějící nadpis "Sbohem táto" navozující zdání, že za její odlet může Karel Gott. Chápu, že i agentury, kterým prodá například fotografii dvojice natočené pro zdravotnický časopis, ji mohou prodat na pornoportál pod názvem "Dá každýmu Arabovi", a že proto, pokud si chce zachovat noblesu, raději už nikam fota neposílá. Přesto stále v skrytu duše doufám, že i po té poslední výstavě mi alespoň občas přistane v počítači krásné foto z některých významných akcí. I když nemá mezi nevychované fotografy zapotřebí chodit a jako doktor filosofie se bude zřejmě věnovat psaní.

Vím, že ho zajímají lidi, a nejvíc se zaobírá jako doktor filosofie v oboru psychologie lidských vztahů právě lidskými vztahy. Že ho štve, když se u nás pořád vymýšlejí různé reformy školství, ale nikdo neučí ve školách děti tomu nejzákladnějšímu, vztahům mezi lidmi. Že považuje proto přímo za zločin naše školství, které dává sice solidní všeobecné vzdělání, ale neučí mezilidským párovým vztahům. Podle něj je to důvod, proč se tolik manželství rozvádí. Protože lidi spolu v manželství nedovedou komunikovat. 

Pan Saudek sice dostal košem od paní Květy Fialové, ale ostatní dámy ho obletovaly o to víc. Na snímku jsem ho zvěčnila s operní pěvkyní Editou Randovou. A mnoho dalších krásek čekalo v pořadí…

A právě o tom, že chce psát, protože právě v tomto načerpal ve svém bývalém životě takřka univerzitní vzdělání. Zejména ve sběrných surovinách poznal určitě úplně všechno – galerku, disent, ale i ty nejlepší, nejryzejší, nejkvalitnější lidi, mimo jiné Bohumila Hrabala 

A tak se budu těšit, že místo na vernisáž fotografií přijdu jednoho dne na křest jeho knihy, a přeji mu k tomu stejný elán, jako měl k focení, a také samozřejmě stejný úspěch. A ať nikdy neztratí svůj pověstný humor.

Ať mu k tomu pomáhá Bůh a vede jeho další počínání vždy tím správným směrem a nikdy ho neopustí jeho pověstný úsměv.