Hodně štěstí na věčnosti Ivana, zasloužíš si ho!

V den nedožitých 70. narozenin Ivana Martina Jirouse se s ním  do humpoleckého kostela Sv. Mikuláše přišli setkat jeho přátelé. Vědí dobře, že je to nejlepší místo pro toto setkání, neboť církev svatá není omezena jen na věci pozemské, ale má přesah do transcendentna. Zádušní mši svatou pro něj sloužil 22. září 2014 jeho přítel, seleziánský kněz Ladislav Heryán, který pokládá Ivana Martina Jirouse za jednu z největších postav, kterou potkal v posledních deseti letech před jeho smrtí. „Měl jsem to štěstí, že jsem mohl Martina poznat snad nejvíc ze všech lidí, protože knězi lidé sdělí věci, které se jiným neříkají,“ uvedl páter Heryán, podle něhož nebyl mnohými Jirous správně pochopen a doceněn.

 

Ivan Martin Jirous jako student humpoleckého gymnasia

„K pochopení Martina je totiž nutné porozumět dvěma podobenstvím z evangelia sv. Lukáše. A to o rozsévači a o světle. Z podobenství o rozsévači pochopíme, že Martin slyšel správně Ježíšova slova a s radostí je přijímal. Z podobenství o světle se poučíme, že takový člověk se stává světlem pro ostatní. Lidé, kteří jsou jako on prosvětleni tímto vnitřním světlem, ukazují za sebe, nad sebe, někam dál a výš. Ukazují k Dobru s velkým D, ukazují k Bohu. Podmínka, aby se člověk stal světlem pro ty, kteří přicházejí, je, aby měl dobré a upřímné srdce a chtěl je nabídnout. A to Martin měl a skrze něho pronikalo pak  světlo k ostatním,“ uvedl páter Heryán a vysvětlil přítomným, jak a proč se mají na Ivana Jirouse dívat na základě těchto podobenství. Přiznám se, že i když jsem znala Ivana jako staršího spolužáka z humpoleckého gymnázia a pak z povzdálí sledovala jeho osud, dát si jeho postoje do této souvislosti mne nenapadlo a je opravdu velmi zajímavé dívat se na něj pohledem kněze.

Podobenství o rozsévači a o světle podle sv. Lukáše

„Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek,“ řekl Ježíš k zástupům a zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“

Ježíš  promlouval k zástupům a přirozeně věděl, že má každý uši a většinou s nimi i dobře slyší. Věděl ale, že záleží na každém jednotlivci, jak s podobenstvím naloží, že každý z toho má tolik, kolik pochopí. Věděl, že způsob naslouchání božímu slovu je důležitý k tomu, abychom pochopili, co říká.  Pokud naše srdce není dobré, zvrátíme slova Ježíše v jejich opak. Proto ten důraz na slovo slyš. K těm, jejichž zrno padlo podél cesty, přichází satan, pomlouvač, zpochybňovatel a svůdce, který bere Ježíšovo slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Podobně je to s těmi, u nichž je zrno zaseto na skalnatou půdu. Napřed Ježíšovo slovo slyší a třeba ho i s radostí přijímají, slovo vzejde, ale uschne, protože nemá dostatek vláhy, protože zapomněli zalévat. A to, že někteří jsou podobni trní, kam slovo zapadne a trní je nakonec zadusí, dobře známe.Vábivost co největšího zisku, chtivost získat co nejvíce věcí, touha stát se prvním, nejlepším, nejkrásnějším a stanout na výsluní obdivu je stále přítomné akutní nebezpečí ohrožení víry. A není tím udušeno jen slyšené slovo, nýbrž přímo i sami lidé, kteří nejenže nepřinášejí ovoce slova, ale ochuzují a pustoší svůj vlastní život  démonskou posedlostí, která ji činí  jediným smyslem života. Třikrát byl vylíčen nezdar, ale počtvrté je to dobrá půda, v níž zaseté zrno vzroste a přinese stonásobný výnos. Slova Ježíše o zázraku království Božího pochopí ti, kteří jsou sklíčeni dosavadním nezdarem a deprimováni neúspěchy. Je jim zvěstováno, že moc Božího slova je taková, že ta jedna čtvrtina přinese užitek stonásobný. A takovým člověkem byl podle pátera Heryána Martin Jirous.

„Abychom Martina pochopili ještě hlouběji, musím uvést ještě jedno podobenství z Matoušova evangelia“ uvedl páter Heryán: „Nikdo nerozsvítí svítilnu a nepřikryje ji a nedá pod pohovku ani pod postel, ale postaví ji na podstavec, aby ti, kdo vcházejí, dobře viděli. Nic není utajeno, aby se nepoznalo a nevyšlo najevo. Dávejte pozor a dobře poslouchejte, neboť tomu bude dáno a kdo nemá, bude vzato i to, co myslí, že má.“

„Jak jsem uvedl z podobenství o rozsévači, Martin slyšel Ježíšova slova správně  a s radostí je přijímal a takový člověk se stává podle tohoto druhého podobenství světlem pro ostatní. Nerozsvítí svítilnu a nepřikryje ji, ale dává světlo těm, kteří přicházejí do domu. Lidé, kteří jsou jako on prosvětleni tímto světlem, ukazují za sebe, nad sebe, někam dál a výš. Ukazují k Dobru s velkým D, ukazují k Bohu. Podmínka, aby se člověk stal světlem pro ty, kteří přicházejí, je, aby měl dobré a upřímné srdce a chtěl je nabídnout. A to Martin měl a skrze něho pronikalo pak  světlo k ostatním,“ zdůraznil páter Heryán a dodal: „Zajímavý není sám člověk, ale kam ukazuje, co se v něm zračí. Ježíš říká, abychom hleděli, aby světlo v nás nevyhynulo. Bude jasné, jako když nás osvítí světlo naší září. Nic není utajeno, co bude světlem.  Jestliže člověk žije z Božího slova, stává se tím, že v něm hoří světlo. To je vnitřní krása člověka, která se vždy projeví.“

 V tomto smyslu se máme všichni dívat na Martina. Bylo v něm toto vnitřní světlo. Martin nebyl zcela pochopen. Jeho vnitřní světlo poznali jen nejbližší, kteří ho znali. Ti si tu mozaiku poskládali. Viděli, že Martin ukazuje nad sebe. Pro ně byl oním světlem. K jeho pochopení je potřeba číst jeho poezii.

V listu sv. Pavla Korintským stojí: „Přijel sem člověk obdařený duchem, je schopen posoudit všechno,“ připomněl ještě páter Heryán a dodal: „Martin byl člověk duchem obdařený a takový člověk je člověkem, který je absolutně vnitřně svobodný a člověk vnitřně svobodný je velkorysý a ostatní lidi sjednocuje. Usilujme o to, abychom byli také vnitřně svobodní a velkorysí.“

Martin Jirous se dá podle pana pátera nejlépe poznat z jeho poezie

„Za tetou Flávou před tím, než zemřela, nezašel, čas si nenašel, nezastavil se, nezašel. A má sestra jí pak k smrti dosloužila. Jedni bojují za lidská práva, ti druzí zatím, ti svým bližním, perou posraná prostěradla.“  To je nádhera a člověk bohatý duchem tu nádheru slyší.

„Pani Marii s děťátkem anděl drží na kolenou, nad zaroseným trávníkem slunce skryté za  obzorem, růžový příslib vrhá sem, tiše v červáncích pluje zem. Paměti mojí cedníkem propadá se slib za slibem. Tady v prostoru chrámovém milost mám v srdci svém. Odpusť mi prosím, odpusť mi,  že  jsem takový, jaký jsem,“ napsal ve vězení.

Když jsem poslouchala kázání Ladislava Heryána o vnitřním světle, které měl v sobě Ivan Jirous a které ho činilo tak svobodným a odvážným člověkem, vybavila se mi slova J. Em. Dominika kardinála Duky OP o tom, že skutečně svobodným se stává člověk, pokud v sobě nalezne Boha neboli svobodu. I jemu pomohla tato vnitřní svoboda přežít komunistický kriminál na Borech. Těžko to pochopí nevěřící lidé, ale toto nalezení Boha dovolí člověku cítit se svobodně i v tom nejhorším prostředí. Pan arcibiskup dokázal dokonce sloužit ve vězení mše a najít svůj vnitřní klid a víru a cítit se  svobodný i za mřížemi. Pochopil, že pravá svoboda je Bůh. A takový člověk je pak vnitřně velmi silný a odvážný.

     Senátor Karel kníže Schwarzenberg, který se do Humpolce přijel i přes pozdní hodinu osobně účastnit zádušní mše, vystihl Ivanovu přímou a odvážnou  povahu jasně a stručně: "Byl to hrdina a naprosto upřímný člověk. Byl to člověk buď studený nebo horký, ale nikdy ne vlažný. A také samozřejmě vynikající básník."

Já, která pamatuji Ivana jako o dva roky staršího spolužáka, mohu jen potvrdit, že pan kníže i pan kněz mají pravdu. Byl to již tehdy velice odvážný a přímý živel školy. Padesát let stará fotografie z té doby před hodinou tělocviku hovoří za všechno. A přestože mnohé kantorky spínaly ruce, měl u nich zvláštní úctu a nikdo nepochyboval, že i přes čtyřku z matematiky půjde díky jeho mimořádným znalostem v humanitních předmětech na universitu studovat dějiny umění. I přísná češtinářka a angličtinářka Komersová, které jsme se všichni báli, si prý mnohdy ve sborovně povzdechla, že je to sice rošťák, ale zná toho tolik, že musí shánět vysokoškolské učebnice, aby ji nepotopil při vyučování. A gymnásium je na něj dodnes hrdé, jak ukazuje níže uvedený snímek pořízený v jeho prostorách. Když jsem jezdila z Humpolce studovat do Prahy Matematicko-fyzikální fakultu a on týmž autobusem jezdil na Fakultu filosofickou, kde studoval své milované dějiny umění, sedali jsme často spolu a i když mi šel na nervy poznámkami, co to prohlížím za zvířátka, když jsem otevřela skripta s integrály, přesto jsem se s ním moc ráda bavila, protože jeho nadšení pro to, co po studiích v životě dokáže, a povídání o umění mne povzbuzovalo při studiu a při snech i o mém životě. Ale také o tom, kolik kdo našel letos hub, protože jsme oba byli vášniví houbaři a o politickém dění na fakultách, protože se blížil rok 1968…

Tehdy jsme ještě netušili, abych použila slov básníka Jana Nerudy, že   "Z věnce, který z idejí si mladost svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti, dnové, lístky prchnou - hlína déšť ten vpila - živils se, bys mohl jednou umříti“. Vlastně ne „každý den“, ale že „každý den prožívaný ve zrůdném komunistickém režimu“ budepohřbívat ve svých žalářích naše ideje a listí i květy z věnce z nich právě u Ivana orve skutečně dokonale.Tak dokonale, že po 8,5 letech života v kriminálech, z nichž 4 prožil v tom nejstrašnějším mezi nejtěžšími vrahy a psychopaty ve III. nápravné skupině ve Valdicích, se již nebyl schopen po revoluci naplno zařadit do života tak, jak by to odpovídalo jeho schopnostem. Zejména, když se k němu otočili zády jeho přátelé z Charty 77. Snad nejvýstižněji popsal tehdejší poměry v Chartě chartista a nejdéle arestovaný komunistický politický vězeň Jiří Wolf ve svém  článku Póvl z Václaváku:

„Arogance levičáků ke slušným lidem v Chartě, především k nestraníkům, opovrhování a ignorace k lidské osobnosti a naprostá neúcta k lidským hodnotám, panovala v této elitě národa. Otřesné pseudospolečenské poměry v Chartě 77 naprosto vystihují slova megalomana Václava Havla, který řadové signatáře nazval póvlem, jenž si nezaslouží jeho pozornosti!!!!  Pro média toto svědectví poskytl v nedávné době Ivan Jirous, zvaný Magor. Tak zvaný "Póvl z Václaváku" nesměl dostat státní vyznamenání, nesmělo se o něm nikde psát, aby náhodou někdo nedosáhl větší slávy než Vašek Havel a jeho kamarádi. "Póvl z Václaváku" nesměl dostávat žádná místa ve státním aparátu, a především o nikom z tohoto pouličního "Póvlu z Václaváku" nesměla na veřejnosti padnout žádná zmínka, i když mnozí měli mnohem větší zásluhy, více si vytrpěli po kriminálech než V. Havel, P. Uhl E. Kantůrková, J. Šiklová atd.“

Při čtení výše uvedeného smutného svědectví pana Wolfa  jsem si uvědomila, že skutečně pravicově smýšlející lidé, kteří boji s komunismem zasvětili životy, jako byl např. Jiří Wolf, Ivan Jirous, Petr Cibulka, Karel Kryl, Vlastimil Třešňák a další, museli být v šoku, když se dozvěděli, že Havlovcům nešlo o převrat doprava, ale o budování dubčekovské třetí cesty k socialismu. Že tito lidé cítili levicově a proto si nemohli s těmito lidmi po převratu rozumět a proto to pohrdání jimi levicovým intelektuálem Havlem. 

Přála jsem Ivanovi, že se dožil pádu jím tak nenáviděného komunismu, ale bohužel už bylo pozdě začít plnohodnotný nový život bez pomoci vlivných přátel. Pětinásobné vězení narušilo navíc i jeho rodinné vazby. Na zemědělské usedlosti v Prostředním Povydří u Dačic, kde žil se svou kozou, se snažil samotu zahnat alkoholem. Ne, že by nebyl i za mlada bouřlivák, ale je rozdíl pít s přáteli po koncertě nebo pít doma sám a zapomenutý bývalými přáteli... To, co proskočilo občas tiskem, to již nebyl ten bouřlivý dandy, ale o tom psát nechci. I přes všechny rány osudu dokázal po sobě zanechat odkaz pro budoucí generace, který se hned tak někomu nepodaří. Nikdo z elitářských Havlovců Seifertovu ani  Stoppardovu cenu za své literární dílo nedostal.  

Nechápala jsem, jak se mezi vrahy a zločinci dokázal odpoutat od reality a nalézt v sobě takovou vnitřní svobodu, že dokázal složit tak nádhernou a procítěnou básnickou sbírku jako "Magorovy labutí písně", za níž obdržel cenu Toma Stopparda a v roce 2006 získal za své básnické dílo dokonce cenu Jaroslava Seiferta. Až po vyslechnutí slov Ladislava Heryána  jsem pochopila, kde  našel v sobě takovou vnitřní svobodu. Že pod slupkou bouřliváka se skrývala duše, která nalezla tu skutečnou vnitřní svobodu, které my křesťané říkáme Bůh. Toto zřejmě prožíval Ivan ve Valdicích, když psal:

"Okolo Panny Marie v závějích bílé hostie. Je to tak správně, jak to je. Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave bílá pěna, pod vodou bílá břicha ryb. Zbav nás, ó Pane, našich chyb. Ukonči naše trápení. Od božích muk jde vůně sena, zavadle voní lupení. Třpytí se slunce kosám na ostří. Třpytí se slzy na řasách vás tří. Pán Bůh nás nenechá v starosti, Pán Bůh nás nenechá věčně plakat. Nad sochou svaté Starosty rozkvétá bíle akát.“

Ivan si za komunismu prožil své, a to nejen ve vězeních. Komunistická zvůle šla tak daleko, že i když měl v Humpolci pohřbené rodiče, nesměl do něj zajet ani na jejich hrob. Teprve po revoluci se tam občas vracíval. Připomínal ve školách dětem, co to byl komunismus. A co je pro Ivana typické, že dokázal být spravedlivý a vděčný. Když mu Humpoláci udělali oslavný večer po získání Seifertovy ceny, podíval se do publika a prohlásil: "Tady sedí můj bývalý ředitel na gymnáziu Stacho, byl sice komunista, ale kdyby nebylo jeho, nedostudoval bych. Zatleskejte mu!" Po letech tak, tehdy již 89letému učiteli poděkoval za to, že ho zachránil před dvěma StBáky z Budějovic, kteří přijeli na gymnázium do Humpolce s tím, že tam studuje jakýsi Jirous, který prý na koncertě v Ledči s Plastiky zpíval na konci písně "Šestého července" místo "Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat naše vrahy.Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!" zpíval " Zaženeme Rusy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!" Požadovali za to vyloučení ze školy. Pan profesor se za Ivana postavil, že si ho váží, je výborný v deskriptivě, kterou ho učí, a způsobil, že mohl školu dokončit. A dodnes má od Ivana schovanou knížku pohádek a poezie "Magor dětem", kterou psal ve vězení svým dvěma dcerám Františce a Martě, kde jednotlivé básně se jim snažil tajně odesílat domů. Na výše uvedeném setkání mu ji věnoval a napsal do ní "Milovanému řediteli s úctou". Nebyl by to ale Ivan, aby tam nepřimaloval mezinárodně uznávaný kosočtverec, takže pobožná manželka pana ředitele spínala ruce, zatímco syn prohlásil, že tohle musí mít a kniha skončila v jeho knihovně.

Snad se mi podařilo v množství mnohdy velmi povrchních článků o Ivanovi vzpomenout na Ivana jako na člověka nejen velmi zásadového a bojujícího proti zlu, také jako na člověka s citlivou duší, který si zaslouží úctu, a to i přes bouřlivý život, který vedl. Věřím, že po setkání s Bohem již starosti odhodil a nepláče, ale že šíří kolem sebe zase veselou náladu jako kdysi na humpoleckém gymplu a že to v nebi pěkně rozpohyboval. Hodně štěstí na věčnosti Ivane, zasloužíš si ho!

P.S.

Sokolská píseň  „Šestého července“, která stála málem Ivana Jirouse odchod z gymnásia:

Šestého července na Strahovských hradbách stáli sokolíci, v dlouhých hustých řadách.

V dlouhých hustých řadách s vlajícím praporem, bolně pohlíželi na vrch za Břevnovem.

Na vrch za Břevnovem v císařské oboře. Pohlédněte milí, pohlédněte chvíli, kdo to tam as oře.

Oře tam Čechie máti naše drahá, hodlá vyorati naše stará práva.

Naše stará práva jsou tam zakopána od našich nepřátel byla zašlapána.

Orej, máti, orej, do umdlení orej, až budeš umdlévat, Sokoly zavolej.

Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat naše vrahy.

Zaženeme Rusy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!

© Kulturní komise ČR, 2014