V září tohoto roku byl prezident republiky Václav Klaus hostitelem celosvětového setkání nejprestižnějších organizací liberálních ekonomů světa – Montpelerinské společnosti, kterou provázel bohatý doprovodný program. V předvečer konference uspořádal v nádherných Jižních zahradách Pražského hradu pro účastníky jazzový koncert, na závěr konfernce se ve Španělském sále Pražského hradu za účasti hlavy státu uskutečnilo samotné shromáždění Montpelerinské společnosti. K jejímu celodennímu pracovnímu zasedání 6. září 2012 poskytl prostory guvernér České národní banky Miroslav Singer, který je v ekonomickém světě velice ceněn za to, jak v podmínkách krize EU dokáže i přes ekonomickou neschopnost naší vlády udržovat stále naší ekonomiku v dobrém stavu v porovnání s ostatními státy EU. Než přistoupím k popisu samotné konference, několik slov pro nezasvěcené o tom, co Montpelerinské sdružení ekonomů vlastně je a proč se poprvé od konce druhé světové války toto setkání světových ekonomů konalo právě u nás.
Prvořadým cílem Montpelerinské společnosti je individuální svoboda a boj proti totalitarismu
Mont Pelerin Society - Montpelerinská společnost vznikla po druhé světové válce v roce 1947 z obav před ohrožením principu individuální svobody, na němž je postavena západní civilizace, a z obav před rozšiřováním totalitarismu. Profesor ekonomie F. A. Hayek sezval 39 významných osobností té doby k diskusi o ideových koncepcích, které jsou největší hrozbou pro rozvoj svobodné společnosti. Několik dní se v hotelu s úžasným výhledem na Ženevské jezero na úpatí Mont Pelerinu poblíž švýcarského Lausanne tito významní ekonomové, z nichž čtyři později získali Nobelovu cenu za ekonomii, zamýšleli nad otázkou, jak zabránit tomu, aby těmto koncepcím nevévodila největší hrozba svobodné společnosti – socialismus. Profesor ekonomie Hayek, který stál v čele Montpelerinské společnosti do roku 1960, shrnul tyto myšlenky ve své knize Cesta do otroctví.
Postupně se společnost rozšiřovala o další členy. Jejími členy dosud bylo pět nositelů Nobelovy ceny za ekonomii (Milton Friedman, George Stiegler, Maurice Allais, Ronald Coase, James Buchanan), jeden za literaturu a dalších více než 500 předních ekonomů, filozofů, podnikatelů a politiků z mnoha zemí světa. Naše republika má tu čest, že jejími členy jsou od září 1990 prezident Václav Klaus a od od roku 1994 bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE doc. Jiří Schwarz, který je od října 2010 dokonce členem její správní rady s šestiletým mandátem.
President Václav Klaus se stal jejím členem po svém mnichovském projevu o nevyhnutelnosti pádu komunismu a přípravě ekonomické transformace v roce 1990, který měl u členů Montpelerinské společnosti velmi pozitivní ohlas. Pro členství musí totiž každý člen splňovat určitá kritéria, která by měla zabránit, aby se členem Montpelerinské společnosti stal člověk, který nerespektuje principy klasického liberalismu, jimiž jsou individuální svoboda, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodný trh, právní stát a světový mír. Což vše tehdejší projev profesora Klause splňoval.
Základním cílem Montpelerinské společnosti je přispívat k zachování tradičních individuálních svobod. Již z názvů jejích konferencí je patrné, že klade zásadní důraz na svobodu jednotlivce ve společnosti. Připomeňme například říjnovou konferenci v roce 2010 v Sydney s názvem Liberální osvícení pro jedenadvacáté století, která se zabývala otázkou, zda v západní společnosti vítězí nebo prohrává klasický liberalismus v ideovém souboji s paternalismem a etatismem, neboli zda se naše společnost nevydává na hayekovskou „cestu do otroctví“.
Od založení společnosti totalitární socialismus padl, ale je nutné regovat na nová nebezpečí a nové výzvy, které přináší současná éra
A to nejen v euroatlatickém prostoru, ale poslední dobou například i v Africe. Montpelerinská společnost se v dubnu 2012 na svém prvním regionálním setkání v Marockém království v městě Fezu zabývala tématem Jak dochází k pádům režimů a jak se vrátit ke svobodě? Jako hlavního řečníka si pozvala našeho prezidenta Václava Klause, který má podle ní nejen zkušenost s pádem totalitního režimu – komunismu – ale ví, jak z něj vytvořit svobodný demokratický režim. Afričtí představitelé doufali, že jim může proto pomoci radami při trasformaci tamních režimů, aby se racionálně strukturalizovaly a vrátily nebo lépe řečeno vydaly na cestu ke svobodě, protože skutečnou svobodu a demokracii tyto státy nikdy nepoznaly. V případě Afriky je situace poněkud jiná než u nás a dalších východoevropských zemí. Tamní režimy neměly jednotnou ideologii, všezasahující systém teroru a totální politické kontroly, jako tomu bylo v evropských totalitních režimech. Spíše než o totalitních je proto vhodnější hovořit o autoritářských režimech ponižujících lidskou svobodu. Potenciální bojovníci za svobodu ale často nevědí, co si s touto svobodou po osvobození počít. Proto nejprestižnější liberální ekonomové k nám obracejí svoji pozornost jako ke vzoru, jak přejít od totalitární nesvobody ke svobodě. Protože vědí, že se to u nás poevdlo provést nejlépe z ostatních postkomunistických zemí. Vědí, že naprosto zásadní byla naše ekonomická transformace. Instituce starého systému zmizely díky ní téměř okamžitě, a to i přesto, že jsme zdědili velmi deformovanou strukturu trhů, semiautarkní ekonomiku, nízkou produktivitu práce a žádné soukromé vlastnictví. Neměli jsme rovněž žádný domácí kapitál a žádné kapitalisty, avšak měli jsme dostatek lidí, kteří chtěli využít nově získané svobody k tomu, aby se pustili do nejrůznějších ekonomických aktivit. A především politiky, kteří k tomu byli připraveni. Nebylo zapotřebí je učit, jak to mají dělat. Vybudovat nový a podstatně odlišný ekonomický systém je totiž mnohem složitějším úkolem než pouze liberalizovat politický systém. A protože díky "Africkému jaru" se stává tento problém velmi důležitým nejen pro africké státy, ale pro celou světovou ekonomiku, je naše zem ve světle pozornosti nejprestižnější organizace liberálních ekonomů světa – Montpelerinské společnosti.
Montpelerinská konference poprvé v ČR
A není překvapivé, že v září tohoto roku byl prezident Václav Klaus hostitelem jejich celosvětového setkání, které provázel bohatý doprovodný program. V předvečer konference uspořádal pro účastníky jazzový koncert v Jižních zahradách Pražského hradu, na závěr konference se ve Španělském sále Pražského hradu za účasti hlavy státu uskutečnilo samotné zasedání Montpelerinské společnosti.
K jejich celodennímu pracovnímu zasedání 6. září. 2012 poskytl prostory guvernér České národní banky Miroslav Singer, který je v ekonomickém světě velice ceněn za to, jak v podmínkách dluhové krize EU dokáže i přes ekonomickou neschopnost naší vlády udržovat stále naší ekonomiku v dobrém stavu v porovnání s ostatními státy EU. S hlavním projevem vystoupil Edwin Feulner, prezident prestižního amerického think-tanku Heritage Foundation, který prosazuje osobní svobodu, svobodné podnikání a malý vliv státu. Ve svém projevu zkritizoval špatnou legislativu americké centrální banky za to, že držela špatné úrokové sazby, což podle něj negativně ovlivnilo Evropskou centrální banku a vedlo to ve svém důsledku k dluhové krizi EU. Tato pravda je podle něj ale překrucována evropskými politiky, kteří ji využívají k zastrašování občanů. Za ekonomický útlum států nemohou ani banky, ani soukromí podnikatelé, ale špatné vlády. Tedy závěr, který pro návštěvníky přednášek Klausova think-tanku CEP či Schwarzova Liberálního institutu nebyl ničím překvapujícím.
Podstatné pro naše politiky a novináře, kteří neustále kritizují prezidenta Klause snad za všechno špatné, co se u nás děje, je to, že podle tohoto významného amerického myslitele Edwina Feulnera se Václav Klaus zasloužil o zrození svobody v našem českém národě a podle něj ho lze srovnat se světoznámými pravicovými konzervativními osobnostmi Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou. Zdůraznil, že není bez zajímavosti, že anglická verze Wikipedie označuje prezidenta Klause za Margaret Thatcher střední Evropy. V okamžiku pádu komunismu nebylo snahou Václava Klause a jeho spolupracovníků změnit pouze politický režim, nýbrž změnit celý systém.
To obnášelo mnohem více. Museli od základů změnit celý ekonomický systém – z centrálně plánovaného hospodářství s výhradně státním vlastnictvím v tržní systém se soukromým vlastnictvím. Jednalo se o systémovou změnu, nikoli o pouhou změnu režimu. Naprosto zásadní byla Klausova ekonomická transformace, kterou po velkém boji s tehdejšími disidenty v čele s Václavem Havlem prosadil v roce 1991. Potřebovala se k tomu ale změna legislativy a nastolení podmínek pro normální podnikání. Vybudovat nový a podstatně odlišný ekonomický systém je složitějším úkolem než změnit politický systém. A to byla právě velká zásluha Klause a jeho spolupracovníků, že na rozdíl pouze bořících politiků byli připraveni budovat novou lepší společnost. Podle pana Feulnera ale nesmíme usnout na vavřínech, je nutné pokračovat v boji za politické a ekonomické svobody, které pro nás byly vybojovány, protože jen neústupná obrana těchto vybojovaných zásad ochrání naše národy. Jinak se může zase z naší země stát komunistická barabizna s podpírajícím lešením chránícím dočasně před jejím pádem.
Projevy ostatních účastníků – nejvýznamnějších amerických ekonomů současnosti – Sama Peltzmana a Roberta S. Barra (o posledním z nich se spekuluje jako o letošním laureátovi Nobelovy ceny za ekonomii) se nesly v podobném duchu. V dalších čtyřech panelech vystoupily mj. známé světové osobnosti – bývalý poradce expremiérky Margaret Thatcherové a přítel českého prezidenta John O’Sullivan, exministr financí a exguvernér centrální banky Chile Carlos Cáceres a Hildegard von und zu Liechtenstei. Z našich osobností pak guvernér České národní banky Miroslav Singer a ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba.
Nelze nezmínit, že velkým a snad největším šokem pro účastníky bylo, že se premiér Petr Nečas omluvil z úvodního projevu s poukazem potíží s vládou. Namísto, aby si napravil pošramocenou reputaci s chybně vedenou ekonomikou, blýskl se ve společnosti nejlepších světových ekonomů a v neposlední řadě se konečně něco o ekonomii poučil, raději zůstal ve vleku svých socialistických spolupracovníků. Velká škoda pro něj i pro celou vládu. Opravdu velká!
Závěr konference: Za hospodářský pokles států nemůže liberalismus, ale socialistické vlády
Z konference vyplynulo, že v současném období krize je z hospodářského poklesu viněn naprosto iracionálně liberalismus. Že za současnou krizi nemohou banky, které se chovají zcela racionálně v iracionálním prostředí, které vytvořil stát neboli politici. Hypoteční krizi v USA vyvolala levicová Clintonova vláda, která podporovala vznik stavebního spoření a hypotečních úvěrů, které si pořizovali i lidé, kteří by se bez státních záruk nekvalifikovali na jejich získání. S prvním výraznějším poklesem hospodářské aktivity tato hypoteční bublina splaskla. Šlo o dlouhodobě předimenzovanou státní socialistickou intervenci do ekonomiky, která vytvořila prostředí, v němž banky neodpovědně poskytovaly „státem subvencované“ úvěry. Tržní postupy a tržní řešení proti těmto nedomyšleným zásahům vlád pomohly toto napravit. Ekonomický liberalismus není v defenzivě ani v rovině teoretické či praktické, jako je jeho uplatňování v hospodářské politice. Kapitalismus je vždy úspěšnější než socialismus, a to dokonce i ten autoritářský, čínský. Čína je jednou z úspěšných zemí, kde se s přechodem od socialismu ke kapitalismu vyřešil problém hladu. Naopak o zavedení centrálníhho socialismu v EU mají liberální ekonomové velké pochybnosti. Bruselem regulované subjekty se sice naučí se v regulovaném prostředí úspěšně podnikat, ale i obcházet zamýšlené cíle regulace. Pak se samotná státní regulace stává příčinou jiných regulací, které vznikají pod tlakem zájmových skupin. Politici zjistili, že lze snadno získávat politickou podporu, když podpoří nekonkurenční firmu z peněz daňových poplatníků. Nepřiměřená ochrana před bankrotem, na níž mnozí manažeři spoléhají, není solidarita. Použít cizí peníze na tento účel není nic jiného než krádež!
