Díkuvzdání Bohu za prožití 25 let života ve svobodě

Poslední den v roce slaví všichni občané bujaře tzv. Silvestr. Málokdo si přitom uvědomuje, že slaví svátek velmi významného světce, prvního papeže svobodné křesťanské církve, svatého Silvestra, který nastoupil v lednu 314 na stolec římských biskupů. Stalo se tak necelý rok po rozhodnutí římského císaře Konstantina I., který vydal v roce 313 tzv. Milánský edikt, jímž byly právně uznány křesťanské obce a jímž bylo v západní i východní části římské říše uznáno a tolerováno křesťanství. Tímto pro církev tak významným dokumentem skončilo sice vnější pronásledování křesťanů v Římské říši, ale křesťanská církev se ocitla před obtížnou situací. Získala svobodu, což byla podmínka nutná, ale nikoliv postačující k jejímu dalšímu šíření. 

 

J. Em. Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský a primas český celebruje děkovnou mši svatou v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěch na Pražském hradě

Papež Silvestr musel její provizorní, většinou podzemní organizace, nahradit řádným uspořádáním a pastorací. Musel stavět modlitebny a chrámy, aby se měli věřící kde scházet, což bylo organizačně i finančně nesmírně obtížné. I když finančně přispíval císař Konstantin, bez neokázalé práce papeže Silvestra by se vše neuskutečnilo. V době svého pontifikátu vybudoval v Římě řadu význačných bazilik v Lateráně, sv. Petra ve Vatikánu, sv. Pavla za hradbami, sv. Vavřince. Jeho role pro rozvoj křesťanské církve je proto nezapomenutelná a pro věřící je příležitostí si na závěr každého roku připomenout, že tento papež, sv. Silvestr, jim přinesl znamení pokoje, smířlivosti a radostné naděje do nového roku spásy. Proto každoročně slaví katolická církev na jeho počest velmi slavnostní děkovné mše, v nichž děkuje Bohu i jemu samému za to, že jí to bylo umožněno. Hodnotí rok minulý a zamýšlí se nad rokem budoucím.

Tyto slavnostní mše nedokázal zakázat ani komunistický režim a na kázání primase českého kardinála Františka Tomáška v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha jsme se v těchto těžkých dobách temna těšili a čerpali jsme v nich slova povzbuzení do dalšího roku. Ani po převratu v roce 1989 tomu není jinak. Doba se sice změnila, žijeme ve svobodném státě, ale poděkovat Bohu a vyslechnout si moudrá slova J. Em. Dominika kardinála Duky si stále přicházejí do katedrály vyslechnout  zástupy věřících. Ve svých srdcích pronášejí spolu s panem kardinálem díkuvzdání Bohu, neboť vědí, že od něho pochází  všechno dobré v jejich životech.

 Závěr letošního roku 2014 byl ještě o něco slavnostnější, než ty předchozí, neboť jsme ho mohli hodnotit na základě změn, které pro nás nastaly před 25 lety. I ten největší škarohlíd musí uznat, že dějinami bylo tehdy zánikem zločinného komunismu skutečně pohnuto a že díky tomu můžeme poděkovat Bohu za vše, co se v naší zemi změnilo za minulé čtvrtstoletí.

„Zamysleme se sami nad sebou a přiznejme, že ne vždy dokážeme hledět do budoucna s rozvahou, což je příčinou, že nedokážeme plně uznat přítomnost,“ posteskl si přesto pan kardinál nad tím, že lidé ani po 25 letech života ve svobodě neumějí zodpovědět, zda věří v Boha: „Jsme svědky toho, že si  představy o tom, kdo a nebo co je Bůh, jsou velmi rozdílné. Agentura, která dělala výzkum o vztahu církve a státu si neodvážila položit občanům otázku „Věříte v Boha?“ Ptali jsme se jejího vedení, proč. Svěřilo se nám, že kdykoliv tuto otázku lidem položili, dostali na ní tak rozdílné odpovědi, že je ani teolog ani psycholog nedokázal srovnat do šuplíčků tak, aby mohli říci, zda ten který tázaný je monoteista, deista, agnostik či atheista.“

 

Je to s námi skutečně tak špatné, že ani věřící neumí jasně odpovědět na tuto zásadní otázku? 

Podle pana arcibiskupa ano, ale i trochu ne. Ano proto, že pokud se zamyslíme nad uplynulými roky, musíme přiznat, že jsme toho neudělali dostatek, abychom se s vlastní pílí a zodpovědností s vervou zasadili o to, aby mladá generace dostala přiměřené vzdělání, které jí dokáže pomoci k tomu, aby chápala nejzákladnější a nejdůležitější otázky orientace a smyslu života. Jestliže si stěžujeme, že naše společnost zhrubla, musíme uznat, že je to proto, že  školy se často proměňují v ring volný a mnozí absolventi pedagogických oborů hledají jiné zaměstnání nejen proto, že je pedagogické místo málo placené, ale že je často k nevydržení, jak jsou některé ratolesti nevycválané. Přitom školy by měly spolu s rodiči vychovávat společnost a své děti k tomu, jaké jsou zásady správného a slušného chování. Jde ovšem také o to, jací učitelé je vedou. Nejsme sice největší nevychovanci, ale výchova by měla vycházet ze skutečného porozumění a pochopení. Bez věcí teologických a filosofických se člověk nevychová.

 „Náboženství a víra není ale něco, co je dáno jako nějaká ideologie podobná sektám. Naše víra je především poznáním a kdo něco poznal, když se neučil, nebádal, nepozoroval? Snadná představa, že zajdu do kostela a vím, co mám dělat, když tam uslyším dva řádky z evangelia, je úsměvná a někdy i bolestná. Mohli bychom spáchat skutky, za která by nás Bůh nepochválil. Je třeba si skutečně uvědomit, že máme-li opravdu změnit koncepty, které se nám nelíbí, musíme přijmout určitou vinu za to, že jsme této otázce věnovali opravdu malou pozornost.“

Odpověď „trochu ne“ na otázku víry v Boha zazněla z úst pana kardinála proto, že i když jsme chápáni jako země s nízkou mírou religiozity, tak v případě charitativních pomocí jsme umístěni lépe než 25 zemí s vysokým hospodářstvím. Před druhou světovou válkou jsme patřili k deseti nejvyspělejším zemím světa, před 25 lety, kdy končil ten „Velký model nového socialistického zřízení“, jsme byli až na 76. místě a nyní jsme na místě 20. Je to rozhodně větší změna k lepšímu, než v naší produktivitě práce. Je to naděje, s níž se musíme dívat do příštího roku. Změny v listopadu 1989 byly možné právě proto, že se v naší společnosti obnovila ona síla být dobrými. Za to musíme poděkovat tehdejším studentům i dělníkům z ČKD či průvodu generální stávky z plzeňské Škodovky, v němž si starší připomínali, jak pochodovali v roce 1953 po 1. velkém bankrotu, který nastal po únoru 1948.

Díky tomu všemu jsme poznali, co znamená radost ze svobody stejně, jako kdysi křesťané v roce 313. Tehdy tyto pocity popsal v Denní modlitbě církve pro svátek sv. Silvestra biskup Eusebius z Cézareje slovy: "Přímo neuvěřitelná radost vládla především mezi námi, kteří jsme složili všechnu svou naději v Krista. Z očí nám všem zářilo téměř nadpozemské štěstí, když jsme viděli, jak všechna svatá místa, bezbožnou zvůlí ještě před nedávnem obracená v trosky, znovu ožívají…  Jedna a táž síla Božího Ducha proudila všemi údy, všichni byli jedno srdce a jedna duše…  A zástupy věřících lidí… setrvávaly v díkůvzdání a se svrchovanou vnitřní radostí oslavovaly Boha, neboť od něho pochází všechno dobré."  Měli bychom si vždy, když budeme nad něčím mrzuti, si jeho slova připomenout. Vzpomenout, jak to bylo pro nás v roce 1989 krásné při získání svobody, a nehubovat jen, že svoboda přináší i těžké chvíle vlastní odpovědnosti za život v ní. Měli bychom si připomenout, jakou radost jsme tehdy prožívali z tohoto největšího daru, z nabyté svobody, a dokázat se i při běžných starostech nad ně povznést a usmívat se na druhé. 

"Chěl bych říci, že ten letošní Silvestr je důvod poděkovat Bohu nejen za rok 2014, ale i za období 25 let života ve svobodě. Důvod poděkovat Bohu za to, že přes naše slabosti a nedostatky jsme schopni dát svým dětem dobré věci v tom nejširším slova smyslu – že jsme schopni v této zemi pracovat a žít tak, aby tato opravdu začala vzkvétat," uzavřel otec kardinál.

snímky Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

 © Kulturní komise ČR, 2015