Decadence Now! Za hranicí krajnosti

Dekadence je téma, které je v současné světové kultuře aktuální, či lépe, opět aktuální, bohužel. Apokalyptický pocit zmaru a krize naši civilizace podněcuje zvýšený zájem o temnou stránku lidské povahy i samotného světa. Speciálně od 70. let minulého století nastává ve společnosti a v umění rozkvět dekadentního přístupu k životu. Proto se galerie Rudolfínum rozhodla od 30. září 2010 do 2. ledna 2011 uspořádat výstavu Decadence Now! Za hranicí krajnosti.

Již samo slovo dekadence z latinského de-cadentia znamená padat. Smrtí podle umělců hlásících se k dekadenci končí vše, život každého z nás vede proto jen ke konci, zmaru, úpadku a rozpadu. Ve svých dílech vycházejí proto z pocitů marnosti, prázdnoty, nudy, zklamání a beznaděje, jak to ve filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Soren Kierkegaard. S typicky dekadentní tématikou pracuje v současné době celá řada umělců jako Jeff Koons, Cindy Sherman, Nobuyoshi Araki, Jake a Dinos Chapman, Robert Mapplethorpe, Damien Hirst, Zhang Peng, Keith Haring, Andres Serrano, Ivan Pinkava, Jiří Černický, Gilbert & George, Gottfried Helnwein, Josef Bolf, Jürgen Klauke a mnoho dalších.

Někteří, jako např. Jeff Koons, se nesnaží ve svých dílech zakrýt, že to dělají pro úspěch a peníze, jiní to myslí naopak smrtelně vážně. Ať již mají jakékoliv důvody zastávat tento směr, všichni otevírají diskuse k celé řadě nepříjemných témat, která podle nich formují základní otázky současné kultury a společnosti, jako odcizení, ošklivost, krása, halucinace, smrt, politika, pornografie, násilí, drogy, nemoc, šílenství, nevíra v Boha... Jejich výstavy proto vyvolávají jak nadšené reakce tak veřejné skandály, a v důsledku toho jsou komerčně velmi výhodné. Jejich negativní a bezvýchodný přístup k životu plyne mj. z toho, že žádný z nich nevěří v Boha a jejich vztah ke křesťanské církvi je tudíž negativní, mnozí jsou dokonce satanisty. Po smrti je podle nich konec, tak proč se štvát za úspěchem, když vše končí v nicotě. Odtud plynou pesimistické nálady, pocity zmaru, erotické přesycenosti, narcisismus vedoucí až k morbiditě a mysticismu. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí dokonce v esoterismu, ve východní filosofii, v okultismu a podobně. K životu dekadentů se proto často váže okázalé bohémství, nevázaný sex, alkohol, drogy, satanismus. Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala umění, které ničemu neslouží. Heslem dekadence je "Umění pro umění“, důležité je jen, že je něčím nové, šokující, překvapivé a krásné. Ovšem pozor. Krásu vidí dekadenti v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě symbolů, které skrývají hloubku a tajemství.

Dekadentní umění tak otevírá nikdy nekončící diskusi o samotném smyslu a významu umění a existenci člověka, jeho citech, vztahu ke kráse, sexu, životu i smrti. Téma výstavy v Rudolfínu je proto správně rozděleno do výše uvedených pěti základních kapitol, kterými se dekadenti až morbidně zabývají. Kapitol popisujících cestu krajnosti každého z nás, krajnosti sebe sama (bolest), těla (sex), krásy (pop), mysli (šílenství) a života (smrt):

Bolest dosáhla jednoho z vrcholů v dekadentní stylizaci přelomu 19. a 20. století. Řada umělců ji vyjádřila ve svých autoportrétech. Autoportréty sice malovali umělci všech dob, avšak pro řadu dekadentních umělců se stal autoportrét jedním z hlavních témat tvorby, pomáhal jim stírat jasné rozdíly mezi iluzí a realitou a jejich identita v autoportrétu neznala hranic. Dekadentní autoportréty jsou proto mučivé, ošklivé, hnusné a svým smutkem či hrůzou až neskutečně odpudivé. Jejich stylizace je vyhrocená, temná a provokativní. Umělci v nich vlastní tvář a mnohdy i tělo mění do nejrůznějších podob a stylizací. V některých autoportrétech vystupují dokonce i masochistické objekty, obvazy a další lékařské pomůcky. Někteří se snažili zdůraznit, že mají vlastní tvář krytou za maskou, jiní v nich zkoumali svou novou sexualitu. Bolest a sebepoškozování se stává jednou z důležitých cest spirituálního prozření, bolest ztrácí svůj záporný kontext a stává se prostředkem poznání a radosti.

Erotika a sex je, podobně jako autoportrét, jedním z nejstarších témat zobrazování. I přesto, že morálka doby zakazovala portréty nahých těl, umělci vždy a to dokonce i přes hrozbu inkvizice tyto zákazy překračovali. Postupem let a uvolňující se morálky se následně začali věnovat nejen malování pouhých aktů, ale přímo otázkám erotiky. Převratná změna nastala v 70. letech minulého století, kdy postupně volný sex v komunách byl nahrazen přítmím pornografických kin a chladem peep shows, přešla erotika postupně v porno. To bylo vodou na mlýn dekadentních umělců, kteří pochopili, že se díky pornu stanou komerčně úspěšní. Zvláště bude-li na něm znázorněn někdo úspěšný, nejlépe politik či filmová hvězda. Dekadentním umělcům však již ani porno nestačí, na jejich obrazech se vyskytují zoofilní motivy, nápady se sériovou reprodukci mutantních zvířat či dokonce metoda taxidermie blížící se spíše než umění pokusům doktora Frankensteina. Dá se uzavřít, že obrazy vztahující se u dekadentních umělců k pojmu sex působí uměle s pocitem, že se snaží být originální a tím finančně úspěšní za každou cenu. Svojí obrovitostí a absurditou přebíjejí ke škodě věci hlavní téma výstavy.

Popkultura je lákavou inspirací i pro mnohé nedekadentní umělce. Navštěvují svět popu a nacházejí tam celou řadu motivů, které přetvářejí do jiného kontextu, který pak dostává nové, často překvapivé významy. Dekadentní umělci se především zaměřili na kritiku a oslavu punku. Do té doby nedotknutelné symboly, jako vlajka či portrét královny, začali spojovat s neuhlazeným, pomačkaným a špinavým zobrazením. Pomocí punku se pokoušeli testovat, kam až lze dojít v estetice ošklivosti, kde se stýkají motivy svastiky s logem McDonald‘s či Coca Coly. Punk podle nich ukázal neúctu k slavným a populárním osobnostem, celebritám. Neuctivě zobrazují jak královnu Alžbětu v Pornokrálovně, tak i papeže Benedikta XVI. Kritický pohled na náboženství vůbec je dlouhodobě přítomný v mnoha dílech, příkladem je dílo Byl Ježíš heterosexuál? Princezna Diana, královna Sisi i ruská carevna Alexandra se objevují v cyklu Královská krev. Umělci také poukazují na to, že moderní lidé snadněji podléhají různým nástrahám, drogám alkoholu. Do uměleckých děl vstupují postupem doby stále více politické či ideologické motivy. Boaz Arad vytvořil s použitím podobizny Adolfa Hitlera banální předložku, Gottfreid Helnwein ve spojení s ikonou kreslených grotesek myšákem Mickeym.

Šílenství: Protože naše civilizace se stává spirituálně stále roztříštěnější, role opravdového náboženství v současném světě klesá, má individuální spirituální neukotvenost vážnější důsledky než ve společnosti křesťanské. Kdysi řekl páter Tomáš Halík, že nezná člověka, který by se alespoň na sklonku života nezajímal o Boha. Proto i ti nejzatvrzelejší atheisté mají i přes svůj okázalý výsměch ve víru v Boha nakonec hrůzu a strach z neznáma, která se u nich projektuje mnohdy až do šílenství. Je ironií osudu, že dekadentní umění spojuje právě toto jejich šílenství s náboženstvím, které by naopak nepřipustilo, aby do šílenství upadali. Zkoumají náboženství z urážejících úhlů pohledu, jež se ještě nedávno zdály nepředstavitelné. Příkladem může být Pozdrav z Vatikánu, kde je spojena křesťanská symbolika s odpornými fetišistickými motivy. Životní partneři David Bailey a Damien Hirst se neštítili dokonce podle nejtragičtější události v křesťanské víře, Kristovy cestu na kříž, nazvat své dílo, v němž křesťanství spojují vedle sexuality i s motivy násilí a s estetikou krve. Kdyby to zůstalo jen na splácaném obraze umělců hledajících sebe sama, nebylo by to to nejhorší. Křesťanství se dostává díky této zvrácené logice umělců, bohužel, do přímé blízkostí celé řady spirituálních škol a učení, které se často odkazují k hnutí Modern Primitives. V této souvislosti hraje také velkou roli androgynství, dnes spojované především s transsexualitou. Když dostávají podobná díla obdiv světa, přibývá zločinnosti, mravní úchylky jsou pokládány málem za hrdinství a slušní lidé jsou naopak vysmíváni.

Smrt je jako krajnost života definována jako nevratný konec a jako taková pak život zásadním způsobem ovlivňuje. Ve způsobu zobrazování smrti došlo v posledních desetiletích k výraznému posunu. Není divu, když smrt je dnes a denně promítána v přímém televizním přenosu, stává se kulisou, jež ve své opakovanosti ztrácí na zajímavosti a i pro malá děcka je samozřejmostí přítomnou vždy a ve všem. Také se krásně maluje. Pro dekadentní umělce je proto velkou inspirací. Prázdné interiéry s pomačkanou dekou působí zvláštní silou nezobrazeného a divákovi vnucují otázky, co se stalo, o co jde, otázky znepokojivé a neznámé. Obrazy s motivy ze života kostlivců, černá barevnost, děs… Tato prázdnota, motivy lebek zdobených drahokamy a polodrahokamy, zlatem a stříbrem, jejich dekorativnost a ornamentika odkazují nejen k baroknímu mementu mori, ale i k symbolismu v kompozicích barokních zátiší. Na plastice Tikot syntetizoval umělec lidské ostatky v kompaktní celek symbolizující čas. Celá kompozice propletených koster má zvláštní dynamiku, evokuje neustálý pohyb, nezastavitelné plynutí času, které právě smrt, jako jediná, dokáže symbolizovat.

Ať již na kohokoliv zapůsobí výstava jakkoliv, je dobře, že zde vůbec je. Že přinutí lidi k přemýšlení a každý si může udělat svůj názor na tento umělecký styl. A právě to nám 50 let chybělo a mnozí si pak idealizovali vše neznámé a zakázané. Já osobně jsem si uvědomila, že tuto životní filosofii zastávat musí být hrozné. Na štěstí zatím dekadentní proud není v současném umění většinový. Ať již si ale každý odnese z výstavy cokoliv, obecně lze říci, že sám její zrod musel být mimořádným výkonem ve smyslu náročnosti přípravy, délky a intenzity práce na její realizaci. Za to patří realizačnímu týmu Rudolfina spolu s kurátorem Otto M. Urbanem dík.

Snad jen jednu připomínku. Na výstavě mi chyběl surdecadent David Černý, na kterého s jeho Entropou uvedení dekadenti zdaleka nemají. Oni se pachtí za kritikou pouhých lidiček, jejich sexu, pocitů strachu a zmaru zatímco pan Černý porovnává a kritizuje rovnou celé národy. Dokonce některé znázorňuje přímo na záchodě a tam ani ti nejoriginálnější dekadenti zatím nedospěli. Také neviseli dosud jako on v takové nadnárodní instituci jako je Evropská unie. Holt kdo umí, umí.