Co má dělat nebohý pacient X?

Před nedávnem pan ministr zdravotnictví Adam Vojtěch uvedl v Českém rozhlase, že se nechce stavět nemocnice, alechce se zaměřit na to, aby se po propuštění z nemocnice pacienti cítili dobře.

Před nedávnem pan ministr zdravotnictví Adam Vojtěch uvedl v Českém rozhlase, že (parafrázuji) nehodlá stavět nové nemocnice, protože naše zdravotnictví je schopno zajistit dobrou péči se současným počtem nemocnic, ale že se chce zaměřit na to, aby se po propuštění z nemocnice pacienti cítili dobře. I když v některých odborných věcech jde s první částí sdělení polemizovat (viz např. můj. článek ROZŠIŘUJME ZDRAVOTNÍ CENTRA MAJÍCÍ V ČELE ŠPIČKOVÉ CHIRURGY, NIKOLIV PAUŠÁLNĚ VŠECHNY A DE FACTO NIC), druhá část sdělení, která se týká prakticky všech pacientů po propuštění z nemocnice po vážném zákroku či při vážné diagnóze, vzbudila velký kladný ohlas a naději. Alespoň soudě podle telefonátů do naší redakce. A šlo o opravdu velmi vážné věci pro některé z nich, na které zdravý člověk ani nevzpomene. Věřím, že to pan ministr myslel dobře, ale je to mladý zdravý člověk a těžko se při vší snaze může vžít do situace rodiny, kam se vrátí sice skvěle odoperovaný člověk, ale s nevratným postižením v pohybu, či po operaci maligního nádoru, ztrátě zraku, vážnou cukrovkou... A přitom musí tento pacient jezdit na pravidelné kontroly, na ozařování, na chemoterapii a aniž může vůbec vyjít ven v důsledku bydlení v n-tém patře domu bez výtahu a zamítnutí schodolezu. Proto jsem se rozhodla podělit se o několik příběhů, pacientů, kterým by  již i v tak těžkém nejen zdravotním, ale především v duševním stavu (ze dne na den se vážení docenti, spisovatelé, slavní sportovci ocitnou jako nikdo - jakýsi pan X) a navíc v naprosté závislosti na okolí) pomohlo mnohdy pár maličkostí z hlediska toho, na co se dávají peníze z rozpočtu. Dnes se věnuji příkladu na první pohled banálnímu, ale pro mnohé invalidy a rodiče invalidních dětí velmi stresujícímu. O prodloužení již získané invalidní průkazky na automobil panu X:

Sedmdesátipětiletý pan X po dvou infarktech, výměně srdeční chlopně, třech několikahodinových zákrocích ablace srdečních síní a náhlém srdečním selhání byl sice opravdu neskutečnou takřka zázračnou péčí zbaven po čtyřech letech tichého zabijáka - srdeční arytmie, ale srdíčko zůstalo již slabé. Po padesáti metrech chůze vypadá stejně jako zdravý člověk vyběhnuvší na Královu Holu a do schodů nevyjde takřka nic. K lékaři ale občas musí na kontrolu a také si musí obstarat nákupy... Auto je pro něj nezbytné. Získal po složitém vyplňování listin a posudků lékařů nakonec invalidní průkazku na auto, takže alespoň parkovat může na jediných volných místech. Jenže tím se vše vyřešilo jen na dva roky. Po nich musel žádat o její prodloužení znova. Na pohled banální věc, ale ...:

Jak se asi cítí nemocný invalida při žádostech o pomoc. Uvědomují si to sociální pracovníci?

Protože ví, že na vyřizování odpovědí mají úřady České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) 41 dní (zatímco pacienti jen 8) a mnohdy jsou dovolené a než se mezi sebou domluví trvá to velice dlouho, požádal na Úřadu práce  pro Prahu 5, kde má svoji přidělenou sociální pracovnici, již v březnu (4 měsíce předem) o prodloužení vzácné průkazky. Bylo mu sděleno, ať to pošle až v květnu, že  Česká správa sociálního zabezpečení to nemá s takovým předstihem ráda. A navíc, že to musí vyplnit na oficiální blanket. Učinil tak a v květnu vše zaslal znova. Také svou praktickou paní doktorku poprosil o posudek o zdravotním stavu včas. Ta reagovala velice ochotně a aby vše nezdržovala svou dovolenou, poslala potvrzení doporučeně 20. 6.2019, tedy včas.  Platnost průkazky má pan X do 31.7.2019. Telefonicky se tázal své kurátorky, zda nic neopomenul. Ona pravila, že jí z nadřízené České správy sociálního zabezpečení nic nedošlo a ať těch 41 dnů čeká. Tak čekal. Pak si dovolil zeptat paní úřednice, která to na ČSSZ  vyřizuje, zda již poslala rozhodnutí o průkazce na Úřad práce paní kurátorce. A z její odpovědi dostal málem další infarkt.

Paní úřednice mu napsala, že "vzhledem k tomu, že platnost posouzení zdravotního stavu je od 1.8.2019, může být posudek vystaven nejdříve dne 1.8.2019 nebo po tomto datu. Do 31.7.2019 platí původní posouzení. Lékařská posudková služba nemůže vystavovat posudky dopředu (predikovat zdravotní stav dopředu). Podkladová dokumentace zde od OL samozřejmě je, nyní se čeká na 1.8.2019, kdy může být nejdříve posudek zpracován."

Čekal tedy disciplinovaně do 1.8.2019 od ČSSZ  i když to znělo nelogicky. Nic nikomu ale nepřišlo a paní kurátorka na ÚP mu telefonicky sdělila, že čeká na posudek od lékaře, který je stále na sociální správě. Že s tím ona nemůže nic dělat. a musí si to vyřídit on, aby jí ho poslali. Že ale není sám, že jsou horší situace, například matka, která musí vozit denně postižené dítě do školy a také riskuje neplatnost průkazky a další podobní pacienti. 

Psal opět paní úřednici na sociální správu, ale na odpověď čeká marně a riskuje, že parkuje na invalidech s prošlou průkazkou. A táže se, co má nyní dělat?

Co si má nebohý pan X počnout?

Jasné je, že není rozhodně logické čekat na posudek o zdravotním stavu až po propadnutí průkazky.Takto všichni invalidé jsou stresováni, že než se věc vyřídí, riskují pokutu, i kdyby podali žádost včas. A rovněž nereagování na dotazy od přiřazených úřednic je pro nemocné lidi nepříjemná. Přitom by stačilo tak málo. Pokud existuje tak nesmyslný příkaz a vědí o něm, požádat legislativce, aby dali vše rozumně do pořádku - alespoň na dva měsíce dopředu začít s vyřizováním, ne až po propadnutí platnosti průkazky.  A také by měla ČSSZ vyškolit personál starající se o invalidy, že jednají s vážně nemocnými lidmi, kteří se nevyznají v paragrafech, ale prosí o pomoc ve velmi vážné životní situaci. Že jde o jiné žadatele o pomoc než o zdravé energické lidi hledající práci. Je vůbec nelogické, že tito vážně nemocní občané nespadají pod Ministerstvo zdravotnictví, ale jsou zařazeni mezi lidi zdravé, pouze přišedší o práci a mnohdy úmyslně si vymýšlející všechny možné důvody, proč  nechtějí pracovat, ale jen pobírat dávky. Pracovní úřad je přetížen a jeho úřednice jednají  ve stresu se všemi stejně. 

Takže pan ministr zdravotnictví vlastně ani nemůže těmto pacientům po propuštění z nemocnice pomoci, i kdyby stokrát chtěl.  Vše je v gesci paní ministryně Maláčové, která sice bojuje mediálně o peníze pro rezort, ale vše není jen o penězích. I kdyby dostala další miliardy, chybnou legislativu a jednání ČSSZ tím nevyřeší. Přitom by  stačilo, aby se rozhlédla kolem sebe, pohovořila někdy s nemocnými žadateli o pomoc a změnila chyby v legislativě, které se zdravým lidem jeví možná úsměvné, ale  nemocní je chápou katastroficky. A kdyby navštívila někdy chodby čekatelů na pracovním úřadě určitě by  oddělila invalidní žadatele od zdravých lidí a vysvětlila pracovnicím, aby s nimi jednaly jako s nemohoucími občany, nikoliv jako se zdravými energickými mnohdy hrubými nemakačenky. Vůbec nejrozumnější by bylo, aby pro ně vytvořila oddělený odbor pro práci s nemocnými. Stání ve frontách spolu s rozčilenými bezdomovci a podobnými občany je pro ně velice stresující. Nehledě k tomu, že mohou chytit chřipku či podobnou banální infekci, která je pro ně životu nebezpečná.

Vůbec nejrozumnější by bylo přesunout takový odbor pro invalidy na Ministerstvo zdravotnictví, protože stejně nakonec vyřizují vše pro invalidy lékaři a to i v dalších žádostech o nejrůznější pomůcky.

Jak se asi cítí nemocný invalida při žádostech o pomoc. Uvědomují si to sociální pracovníci?