550. VÝROČÍ MÍROVÝCH NÁVRHŮ JIŘÍHO Z PODĚBRAD

V příštím roce  vzpomínáme 550 let od mírové mise českého krále Jiřího z Poděbrad (1420-22.3.1471). Záštitu nad oslavami pořádanými k tomuto výročí, které byly zařazeny UNESCEM do významných událostí roku 2014, převzali všichni nejvyšší přestavitelé republiky – prezident ČR, předseda vlády, předseda Senátu a Poslanecké sněmovny. Sérii oslav k tomuto výročí odstartoval seminář v Rytířském sále horní komory Parlamentu ČR, který pořádal Organizační výbor oslav v čele se starostou města Poděbrad PhDr. Ladislavem Langrem. Promluvili na něm významní historici. PhDr. Zdeněk Beran se zaměřil především na dětství a vzestup Jiřího z Poděbrad před rokem 1458, kdy byl Jiří z Poděbrad (dále jen král Jiří) zvolen českým králem. PhDr. Martin Šandera naopak pohovořil o osudových letech krále Jiřího až po dobu jeho pádu. Doc. PhDr. Zdeněk Veselý, CSc. přiblížil zajímavé poradce krále Jiřího a prof. PhDr. Radek Fukala, PhD. seznámil přítomné s méně známou, leč velmi důležitou slezskou politikou krále Jiřího a jeho synů. Prof. h.c. Dr. Ing. Václav Liška se zamýšlel nad tím, jak by měl být Jiří z Poděbrad presentován ve výuce studentů.

 

Konference k 550. výročí mírové mise Jiřího z Poděbrad v Rytířském sále Senátu, snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Seminář uvedl jménem nepřítomného předsedy senátu Milana Štěcha  senátor  Miroslav Nenutil připomenutím skromnosti krále Jiřího. Protože seminář probíhal v nádherném rytířském sále ve Valdštejnském paláci majícím strop vyzdobený obří freskou Albrechta z Valdštejna jako Boha války řídícího čtyřspřeží vraných koní,  porovnal krále Jiřího s tímto vojevůdcem. "Bozi byli zobrazováni s pouhým trojspřežím, ale vzpupnému knížeti to nestačilo a přidal koně čtvrtého, čímž se pasoval symbolicky výš než Bůh.  Nic takového po Jiřím z Poděbrat nezůstalo.  Přitom je srovnáván s takovými vůdci, jakými byli Matyáš Korvín či Karel švédský," vysvětlil pan Nenutil.

Od doktora Berana se přítomní dozvěděli, že i když toto je pravda, přesto nejde o králi Jiřím říci, že byl prostým králem vzešlým z lidu, jak se nám ho kdysi snažili v hodinách dějepisu podávat komunističtí učitelé. Místo krále Jiří získal jako druhý nejbohatší a nejmocnější kníže v zemi z mocného rodu pánů z Kunštátu, kteří byli zpočátku věrnými stoupenci císaře Zikmunda. Teprve po zatčení  Jana Husa, za jehož snahu o reformu církve se výrazně postavil zejména otec Viktorína Boček II. starší z Kunštátu, který připojil svou pečeť proti jeho zatčení, se páni z Kunštátu postavili proti vojskům císaře Zikmunda a otec Jiřího bohatý velmož Viktorín z Kunštátu a z Poděbrad s bratrem Hynkem byli vynikajícími hejtmany vojsk Jana Žižky. Hynek zachránil v roce 1924 Žižku před porážkou, když mu pomohl uniknout z obležení v Kostelci nad Labem, a do rukou Viktorína Žižka vložil svou závěť. Přesto to nebyli žádní lidoví vůdci, ale představitelé jednoho z  nejbohatších rodů království a k boji proti Zikmundovi je vedlo pouze jejich výrazně prohusovské smýšlení a odpor tomu, že císař dovolil upálení takového myslitele. Po smrti otce v Pardubicích v roce 1427 se stal pěstounem sedmiletého Jiříka strýc Boček a po jeho skonu vzdálený příbuzný z moravské větve rodu, Herald (†19.8.1444), který zkoncentroval veškerý rodový majetk – český na Labi – hrad Lysý, Nymburk, Kostomlaty, Poděbrady včetně 30 vesnic, moravský – Kladsko, Bouzov a Moravskou Třebovou. V letech 1434-35 se ujal tohoto ohromného dědictví po strýci Hynkovi a po otci čtrnáctiletý Jiří, čímž se stal po Oldřichu z Rožmberka druhým nejbohatším šlechticem v zemi. Díky tomuto bohatství a diplomatickým schopnostem Heroldovým odvíjela se politická kariéra Jiřího opravdu hvězdně.

Již ve 14 letech se účastnil s Heroldem bitvy u Lipan po boku panské jednoty proti posledním husitům a sirotkům neuznávajícím kompaktáta a toužícím po pokračování bojů, kteří tím začínali být po 14 letech válčení v zemi na obtíž. Vtéto bitvě s nimi panská jednota toužící po míru v zemi skoncovala. Poté ještě před dosažením plnoletosti usedal po boku utrakvisty Hynce Ptáčka z Pirkštejna mezi kmety a nejváženější velmože země při nejdůležitějších zasedáních jako představitel rozhodného husitského bloku bojujícího za dodržování kompaktát (především dodržování práv lidu věřit jak pod obojí tak pod jednou), a po jeho smrti stanul v čele tohoto uskupení české šlechty.  Jednal např. o nastolení krále Zikmunda na český trůn a prosadil proti katolickému křídlu šlechty v čele s nejbohatším katolickým šlechticem v zemi Oldřichu z Rožmberka, že Zikmund musel uznat, byť katolík, kompaktáta neboli povolení náboženské svobody v zemi. Byl zastáncem diplomacie před bojem.

Výsledkem jeho působení bylo 29. ledna 1440 vydání Mírného listu o dodržování kompaktát. Na listu je pečeť Jiřího. Díky tomu vzniklo 12 krajských správ, čímž se moc přesunula do krajů. On sám se stal vůdcem Boleslavska a oženil se s o dva roky mladší Kunhutou ze Šternberka. Uznával ale  i katolické pány, kteří byli ve víře umírněni jako on a byli ochotni dodržovat kompaktáta neboli respektovat i kališníky. Doslali zpět po husitských bojích i majetky. O jeho vnitřním přesvědčení, že je jedno, zda přijímají lidé pod obojí či pod jednou, svědčí i to, že po smrti své první 26leté manželky si vzal katolickou šlechtičnu Johanu z Rožmitálu. Tento smírný přístup vedoucí ke vzestupu krajů se líbil jednotlivým pánům, kteří dané oblasti spravovali. Kardinál Piccolomini ho doporučil dokonce papeži za říšského správce a 27. dubna 1448 ho kališníci, katolící i utrakvisté zvolili za správce království českého.

Jeho odpůrci, jak zbytek Táboritů, tak část  katolické šlechty pod vedením Rožmberků, si to nepřáli, neuznali kompaktáta, ale jedni chtěli vítězství kališníků a druzí katolíků, nikdo z nich kompromis. Jiří, byť dával přednost diplomacii, se ale ukázal i jako mocný panovník a své uznání v celé zemi si vynutil silou. Dne 3. září 1448 vytáhl s vojskem na Prahu, kde  zlikvidoval Tábority, kteří nechtěli uznat kompaktáta, a kam ho nakonec přišli přivítat jako zemského správce i největší jeho odpůrci, katoličtí Rožmberkové. Pouze Jan ze Smiřic se s tím nesmířil a psal dopis proti tomuto jednání budoucímu nástupci na trůn Ladislavu Pohrobkovi, že mu chce Jiří sebrat jeho budoucí království. Po prozrazení byl Jan popraven a tím poslední  vzpoura proti Jiřímu skončila. Ladislav Pohrobek přesto přijel již v říjnu rychle do Prahy, ale mocný Jiří se již nebál a naopak se s mladičkým sirotkem se on sám, 28letý mladík, díky své diplomacii skamarádil a v Praze mu chystal svatbu. 20. listopadu ale Ladislav náhle umřel na leukémii. Vyvstala otázka, kdo bude po jeho smrti králem. Dne 2. března 1458 se jím stal Jiří z Poděbrad a 7. května byl s velkou slávou korunován.

Nejdéle stál proti zvolení Jiřího Jan z Rožmberka. Nakonec kapituloval, nesl mu v korunovačním průvodu žezlo a Zdeněk ze Šternberka korunu. Jaká byla jeho vláda, čemu musel čelit a především, jaká byla osudová léta krále Jiřího, s tím seznámil přítomné Martin Šandera. 

V roce  1448 se zmocnil Jiří Prahy, 1458 byl zvolen  králem, 1467 vypukl vnitrostátní konflikt, rok 1469 rozhodl, že husitská válka skončila patem. Po porážce vojsk Jiřího u Olomouce se na stranu jeho zetě Matyáše Korvína přidal Jan z Rožmberka. Jen Zdeněk ze Šternberka stále odolával. Počítalo se se sesazením Jiřího a v roce1469 se stal v Olomouci Matyáš Korvín králem na Moravě, i když původní pokus o dobytí Čech se mu nezdařil. U Chrudimi se mu postavil Zdeněk Šternberk.  Korvín převlečený za pacholka byl zajat ale nepoznán propuštěn a táhl pak na Čáslav, kde ho čekala vozová hradba. Pak ustoupil do Železných hor, kde svedl bitvu s vojskem Jiřího. Zajal diplomata krále Jiřího a navrhl setkání panovníků. Jiří rád demonstroval sílu, ale neničil protivníky. Proto na to přistoupil a učinil dohodu s Korvínem, což byla podle Šandery  chyba. Velká bitva by to byla vyřešila lépe, ale Jiří ji nechtěl. Požadoval jen, aby se Korvín zasadil o to, aby byl Jiří zvolen říšským králem.  Papež ale chtěl, aby Korvín vedl válku proti kacířům. Když došlo k dohodě o příměří, Řím v roce 1466 sesadil Jiřího sám. Proto ho Korvín nemohl jmenovat králem a 4.5.1469 se  tak sám Korvín v Olomouci prohlásil za krále. Zdeněk ze Šternberka vyzýval v jeho prospěch, stejně jako kdysi v prospěch Jiřího.  Sestra Ladislava ale činila nátlak na Jiřího, že jí otrávil bratra a podporovala Korvína, který se hotovil na válku s Jiřím. Jiří Viktorín, syn Jiřího, vytáhl proti němu do Uher, kde však upadl do zajetí a roku 1471 agitoval ve prospěch věznitele Korvína. Tím Korvínova vojska ustoupila u Žitavy a všichni se vykoupili. Jiří  ukázal svou moc a rok 1469 nezpůsobil jeho pád.

To, že papež Jiřího neuznal a prohlásil ho za kacíře, výrazně rozzlobilo Poláky, kteří chtěli po smrti Jiřího usilovat o český trůn. Zelenohorská jednota českých velmožů se dále bála rakouského dvora. Proto se  Jiří nevzdal a začal dělat diplomatickou ofenzívu. V červnu 1469 svolal do Prahy říšský sněm, aby tento odsouhlasil, že nástupcem po něm se stane jeden ze synů polského krále Kazimíra IV. Zpečetěno bylo vše sňatkem  dcery Jiřího Ludmilou s Ladislavem Jagellonským. Toto zabránilo Korvínovi při volbě nového římského krále dosednout na říšský trůn.  Nicméně Jiří byl postojem papeže již oslaben.

Co vedlo k takové roztržce s papežem, že vyhlásil Jiřího kacířem a nakonec mu odebral korunu?

Papež Pius II. zrušil 31. 3. 1462 kompaktáta  a nepřijal slib poslušnosti Jiřího, pokud neuvede zemi pod jednotu katolické církve. To vyústilo v několikaletý boj i diplomatická jednání. Diplomatickou odpovědí Jiřího na tuto věc bylo vyhlášení projektu všeobecné mírové organizace evropských států, podle něhož by evropské křesťanské státy vytvořily společnou mezinárodní organizaci opírající se o tři základní pilíře: stálé shromáždění delegátů, mezinárodní soud a finanční úřad shromažďující členské příspěvky.  Uvažoval  o radě panovníků a o hlavě celé organizace, společné měně a koordinaci hospodářské politiky. Spory mezi účastníky se neměly řešit násilím ale jednáními v rámci této organizace.

Formálně to sice Jiří zdůvodnil potřebou jednoty evropských křesťanských panovníků proti osmanské expanzi, papež ale věděl, že směřuje proti jeho nadvládě a císař je proti jeho ambicím. Jiří předložil návrh nejprve na jaře 1462 polskému králi Kazimírovi, pak zeti Korvínovi a francouzskému králi Ludvíku XI. Nakonec ale od plánu musel ustoupit, protože ho tito panovníci nepodpořili, když ho Jiří 15. 7. 1464 předložil papeži. Ten na Jiřího uvalil klatbu a v roce 1466 ho prohlásil sesazeným z trůnu a zbaveným majetku. Proti Čechám vyhlásil protihusitskou válku. Vůdcem českých katolíků prohlásil 20. 4. 1467  Zdeňka ze Šternberka. Jiří mu vyhlásil válku a a dokázal domácí odboj potlačit.

Radek Fukala přiblížil působení Jiřího ve Slezsku, o kterém se naši dějepisci tolik ve školách nezabývali, protože nebylo husitskou revolucí takřka zasaženo, přestože Luthera přijali tamní věřící rychle a stali se vesměs  protestanty. Slezko nepřijalo ale Jiřího obnovené zřízení zemské v Čechách a na Moravě. Přesto tam žilo mnoho potomků Jiřího.

Málo se připomíná, že měl 11 dětí a ty ještě za jeho života se staly vlivnými v mnoha evropských zemích a ve Slezsku zemřel poslední z jejich potomků až na konci třicetileté války. Princ Charles a jeho synové, princové William a Henry, jsou jejich vzdálenými příbuznými. Protože však synové Jiřího byli narozeni před tím, než se Jiří stal králem, nemohli být jeho následníky na trůně. postaral se však o to, aby jeho synové byli alespoň hrabaty. Friedrich Habsburský povýšil Viktorína na hraběte a na říšského knížete. Jindřich a ostatní byli povýšeni v roce 1462 na říšská knížata. A právě Jindřich byl zakladatelem slezské politiky. Bratr Viktorín byl opavským knížetem. Patřilo mu i Münsterberské a Olešnické knížectví, palác ve Vratislavi. V Olešnici lze nalézt asi 30 rakví potomků Jiřího. Druhorozený bratr Jindřicha Jan Olešnický musel po smrti bratra politiku převzít. Spíš se ale staral kulturu a zábavu a vládl Karel II. do vlády Rudolfa II. Byl to významný velmož, který v roce 1577 na pohřbu Maxmiliána šel s Petrem Vokem v čele pořbu. Nechtěl se ale ani on ani synové plést do povstání. Nikdy nešli proti Friedrichovi Falckému. Zachoval se jeho dopis manželce, že v paláci Poděbradů do rána tančil. Po Bílé hoře pak díky němu Slezsko ze situace dobře vyšlo, neb se stalo díky němu spojencem císaře. Synové člověka prokletého papežem jsou pohřbeni ve františkánském klášteře, neboť 3 roky po smrti otce přešli na katolickou víru a dobře vycházeli nejen s Jagellonci, ale i s Habsburky. Jindřich  ač uvažován za kandidáta na trůn, nechal si zaplatit od Habsburků a uvolnil jim místo...

Prof. Václav Liška se zamýšlel nad tím, jak využít téma Jiřího z Kunštátu a Poděbrad ve výuce, jako příklad schopného národohospodáře, pragmatika a vizionáře, který zavedl mincovní reformu. Také manželka Johana z Rožmitálu je podle něho dodnes nedoceněna. Spolek Svatobor o ní udělal soutěž pro studenty a nalezl citát z její modlitební knihy, kterou darovala Jiřímu na vánoce. Knihu se spolek snaží získat z USA do Čech. Svatobor navrhl několik her a soutěží, projekt Památky nás baví aAplikovaný výzkum  národní kulturní identity. Pro nevidomé připravil akci Čeho se člověk dotkne, na to nezapomene. Štukové výzdoby v zahradě, kterých se člověk nesmí návštěvníci dotýkat, nahradili pro nevidomé replikami. Dále chce zatáhnout celé rodiny do akce projektem: Co je dobré pro děti, je dobré i pro dospělé. Nezapomněl ani na mateřinky projektem Zahrada je hra. Děcka provádějí zahradou větší děti a zapojují do aktivity všechny smysly dětí. Dále lze zmínit Zahradní omalovánky. Svatobor chystá k výročí korunovace Jiřího z Poděbrad vydání pamětní mince. Chce v rámci roku Jiřího z Poděbrad představit dějiny rodu pánů z Kunštátu, významné hrady a památky, které jsou s nimi spojeny.