Raketová přestřelka mezi Íránem a Izraelem. Bude z toho válka?

Nejprve jasná odpověď. Nebude. A hned si vysvětlíme proč. Ale nejprve si připomeňme, co se v noci na dnešek vlastně stalo.

Okolo půlnoci místního času vypálily íránské jednotky Revolučních gard, dislokované na syrském území, salvu 20 raket na izraelské pozice na Golanských výšinách na severu Izraele. 16 raket izraelské území ani nezasáhlo, 4 zbývající zneškodnil izraelský protiraketový deštník. Ztráty na životech žádné, majetková škoda téměř žádná.

O chvíli později provedl Izrael masivní odvetný úder, do kterého se zapojilo 28 bojových letounů s raketami vzduch-země a několik pozemních raketových odpališť s taktickými raketami země-země. Během krátké doby zasáhli a zničili většinu íránské vojenské infrastruktury v Sýrii. O chirurgické přesnosti zásahu svědčí skutečnost, že navzdory obrovským škodám na vojenském zařízení zahynulo celkem méně než 25 osob (z toho pouze 5 syrských vojáků, ostatní byli příslušníci íránských jednotek) a žádný civilista. Izrael těsně před útokem varoval syrskou armádu, aby se do akce nemíchala. Tři syrské protiletadlové baterie na varování nedbaly, vystřelily na izraelská letadla a byly okamžitě zničeny. Všechny izraelské letouny se vrátily v pořádku na své základny. Jednalo se o jednu z největších akcí na syrském území za posledních 40 let. Ještě před útokem o něm Izrael informoval Rusko a Spojené státy, aby mu uvolnily syrský vzdušný prostor a nedošlo k nějakým nechtěných střetům. Naopak Írán předem neoznámil Sýrii, co hodlá z jejího území podniknout.

Tolik tedy realita. Proč si troufám tvrdit, že neočekávám další eskalaci konfliktu a nevěřím, že by přerostl ve válku? Jednoduchá odpověď – válka není v ničím zájmu. Izrael o válku nestojí dlouhodobě a Írán ví, že by na ni tvrdě doplatil – a to nejen vojensky, ale především politicky a ekonomicky.

Jedná se pouze o hru velkých hochů na malém (rozuměj syrském) dvorku. Abychom ji pochopili, musíme se na Blízký východ podívat z politického, historického i náboženského nadhledu.

Írán je jednou z největších a nejmocnějších zemí na Blízkém východě. Od roku 1979 je islámskou republikou šíitského směru a všemožně se snaží o export svého náboženského přesvědčení do okolních sunnitských států. (vysvětlivka: šíité a sunnité se mají rádi jako pes s kočkou a jejich spory jsou rozbuškou většiny blízkovýchodních konfliktů). Saudská Arábie a ostatní země Arabského poloostrova mají z Íránu takový strach, že se raději spojí i se svým bývalým úhlavním nepřítelem Izraelem, jen aby zastavily íránské mocenské ambice (svědčí o tom i dnešní prohlášení bahrainského ministra zahraničí, který si hned ráno pospíšil s odsouzením íránského útoku a dodal, že Izrael má právo se bránit – což by byla ještě před několika lety věc neslýchaná).

Nejbližším spojencem Íránu je syrský režim prezidenta Asada. Bašár Asad a jeho vládnoucí klika patří k alávitům – šíitské odnoži a protože v islámu více než jinde platí, že svůj k svému sedá, má toto spojenectví logiku. Nebýt Íránu, tak by Asadův režim padl ještě dříve než mu přispěchalo na pomoc Rusko. Íránu se díky tomu podařilo posílit svoji vojenskou přítomnost v Sýrii, čímž se dostal do nebezpečné blízkosti izraelských hranic. Zároveň Írán také úzce spolupracuje s libanonským hnutím Hizballah, které je zavilým nepřítelem Izraele a díky vítězství v nedávných volbách nyní fakticky ovládne libanonskou politickou scénu. Íránu se tím otevírá strategický přístup ke Středozemnímu moři a zároveň i možnost tlaku na další lokální velmoc – Turecko, s nímž má trvale napjaté vztahy.

Izrael dlouhodobě odmítá íránskou expanzi a hlavně íránské jaderné ambice, které v minulosti znepokojily i Spojené státy a Evropu. Nejde ani tak o strach z íránského napadení, ale o to, že rostoucí vojenská moc Íránu narušuje křehkou rovnováhu blízkovýchodních států, v jejímž udržování hraje izraelský vojenský náskok klíčovou roli.

Výsledkem politických a ekonomických tahanic nakonec byla smlouva, ve které se Írán zavázal omezit svůj jaderný výzkum výměnou za zrušení sankcí, které na něj byly uvaleny mezinárodním společenstvím. Izrael marně upozorňoval na to, že Írán podmínky smlouvy obchází a tajně pokračuje ve snaze o získání jaderné zbraně. Evropští lídři i bývalý americký prezident Obama se rozhodli tvářit, že o ničem nevědí. Izrael se proto rozhodl jednat na vlastní pěst a agentům Mossadu se nedávno podařil husarský kousek. Pronikli do tajných íránských archívů a získali půl tuny (!) písemných dokumentů a elektronických nosičů, které jednoznačně prokazují, že Írán tahá světové společenství za nos a pokračuje v jaderném zbrojení.

Už samotná akce izraelských agentů je nebetyčnou drzostí a díky tomu, že se jim podařilo takové množství dokumentů i v pořádku propašovat do Izraele, utrpěl Írán citelnou porážku s ostudou. Na takové ponížení se jen tak nezapomíná, ale je třeba ho pomstít. Jednou z íránských reakcí bylo také vyslání špionážního dronu nad Izrael v únoru tohoto roku, které skončilo na jedné straně sestřelením izraelské stíhačky, na druhé straně zničením téměř poloviny syrského systému protiletecké obrany.

Nyní vystoupil izraelský premiér veřejně s obviněním Íránu z nedodržování jaderné dohody, což dodalo americkému prezidentovi Trumpovi žádané důvody k vypovězení jaderné smlouvy a odstoupení od ní. Obnovení ekonomických, obchodních a politických sankcí Íránu notně zkomlikuje život a jeho vztek na Izrael je pochopitelný. Pomsta se dala opět očekávat a přišla v noci na čtvrtek. Jejím cílem byla především snaha Teheránu zachovat si tvář před vlastním obyvatelstvem i nemnoha spojenci. Určitou roli v tom hrály možná i osobní ambice nejvyššího velitele íránských Revolučních gard Al Kuds generála Kasáma Sulejmáního, který je syrským i íránským hrdinou a zřejmě míří do nejvyšších pater íránské politiky.

Izrael s podobným pokusem počítal, byl na něj připraven (tajné služby také včas varovaly před dnešním útokem) a měl připravený i scénář zničující odvety, který do puntíku realizoval.

Poučení pro okolní nepřátelské státy – dejte si pozor, v případě napadení úder vrátíme okamžitě a s ještě větší silou. Poučení pro velmoci – ať se Vám to líbí nebo ne, nehodláme se podřídit žádnému diktátu ani vaší hře, ale uděláme vždy to, co se nám bude zdát nejlepší pro naši zemi.

Co bude dál? Nic. Izrael nemá zájem na válce a už vůbec ne proti tak silnému soupeři, jakým Írán bezesporu je. Ve válečném konfliktu by sice s největší pravděpodobností Izrael zvítězil, ale za cenu velkých obětí, protože by se jednalo o válku totální.

Írán se spokojí s tím, že se pokusil o pomstu. Jakákoliv další eskalace by byla jednak nezodpovědným a nebezpečným dobrodružstvím s velice nejistým koncem a jednak by dala Spojeným státům další záminku k nepřátelství – navíc lze předpokládat, že by se USA postavily na stranu svého velkého spojence a mohl by se opakovat další Irák – tentokrát v Íránu.

Toho všeho si je íránské velení vědomo a nebude se pouštět do dalších riskantních podniků. Navíc je to z Íránu do Izraele daleko a v samotné Sýrii byla íránská vojenská „bratrská“ pomoc dnes zničena.

Rusko se bude tvářit jako zprostředkovatel míru (má k tomu páky i důvody na obou stranách) a ještě tím posílí svůj blízkovýchodní vliv na úkor Turecka. Spojené státy si pochvalně poklepou na rameno a budou se dál věnovat stěhování ambasády do Jeruzaléma. Írán bude hledat způsoby jak zacelit jizvy po dnešních materiálních a logistických ztrátách. A Izrael se vrátí (už vrátil) do normálu. Nic zásadního se nestalo – jedeme dál.