Mír na Blízkém východě? Cha,cha,cha...

Během brouzdání po Jeruzalémě se setkáte se spoustou obchůdků, ve kterých nabízejí potisk triček stovkami roztodivných motivů, mnohdy s bizardním, jindy vtipným obsahem. V různých variantách se objevuje jeden, který výstižně charakterizuje stav a smysl právě probíhajících mírových rozhovorů mezi Izraelem a Palestinou. Zobrazuje chechtajícího se panáčka, smějícího se při vykonávání tělesné potřeby: „Mír na Blízkém východě? Cha,cha,cha...“

Tričko je samozřejmě určené pro turisty. Místní se již ani nesmějí, není čemu, všichni vědí jaká je realita. Mír na Blízkém Východě je stejný nesmysl jako kulatý čtverec nebo suchý déšť. Současné rozhovory mezi Izraelem a Palestinou prezentované izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem mohou vzbuzovat ve světě naděje, že poprvé po 62 letech od vzniku izraelského státu dojde k usmíření mezi oběma znesvářenými stranami a zavládne kýžený mír. Nic není vzdálenějšího skutečnosti a obě strany to dobře vědí. Izrael i Palestina jsou ve slepé uličce, ze které nevede východ a jejich vzájemný problém nemá žádné (ani bolavé a nepříjemné) řešení. Jak je to možné? Základním problémem a podstatou sporu mezi Izraelci a Palestinci nejsou sporná území Západního břehu Jordánu, ani vlastní existence státu Izrael. To vše by se dalo s větší dávkou snahy a diplomacie vyřešit (jak se ostatně ukázalo již několikrát v minulosti – viz konference v Oslu nebo vyklizení Pásma Gazy). Problém je nenápadně naznačen v současné neochotě palestinského vedení uznat Izrael za židovský stát. Existenci Izraele popřít nemohou – je realitou, se kterou se denně setkávají. Uznat ale Stát Izrael za židovský stát znamená uzavřít si cestu k meritu věci, kterým je a zůstává Jeruzalém. Město, které izraelský stát vyhlásil za své hlavní město a stejný nárok si na něj činí i budoucí stát palestinský. Rozdělení města z let 1948 – 1967 je již přežité a z různých důvodů (infrastruktura, pomíchané obyvatelstvo, komplikované vlastnické vztahy) je nelze za mírových podmínek znovu obnovit. O předání Jeruzaléma pod správu OSN (jak bylo v původním plánu před 60. lety) nestojí ani jedna strana a dnes to již není ani reálné. Jeruzalém má 650 tisíc obyvatel židovského i arabského původu. Každý sebelépe míněný pokus o dohodu navíc ztroskotá na neuralgickém bodě, kterým je necelý kilometr čtvereční Starého města a hlavně samotný prostor Chrámové hory s přilehlou Západní zdí, známou spíše pod názvem Zeď nářků. Nejsvětější místo židovství a třetí nejsvětější místo islámu leží na malém kousku půdy, který není možné ani při nejlepší vůli rozdělit. Pokud Palestinci (převážně muslimové) uznají Izrael za židovský stát, potom nemohou trvat na svém výlučném nároku na svatá místa, čímž vlastně popřou sami sebe i svoji víru (navíc by jim to více než miliarda muslimů po celém světě nikdy neodpustila). Pokud se Židé (tvořící převážnou většinu občanů státu Izrael) zřeknou svých nároků na místo, kde stával jejich Chrám, popřou tím svoji 3000 let starou historii i vlastní identitu a pošlapou vše zač bojovaly a trpěly generace jejich předchůdců. Dnešní Izrael není státem s převahou ortodoxních Židů s pejzy, klobouky a třásněmi pod kabáty. Většina židovského obyvatelstva sice stále věří v Boha a v dějiny svých předků popsané v Bibli, ale již žije a uvažuje současným způsobem moderního člověka. Přesto téměř všichni považují (mimochodem správně) judaismus a jeho vztah k místu Božího přebývání za tak důležitý, že není myslitelné, aby se ho vzdali ve prospěch kohokoliv. Ani výměnou za slib sebelepší mírové smlouvy. A proto není dohoda mírovými prostředky možná. Současný stav sice nevyhovuje ani jedné ze stran (muslimové spravují vrchol Chrámové hory, kam Židé nesmějí, naopak Židé se modlí u Zdi, kde nepotkáte jediného muslima), ale je jakousi křehkou rovnováhou, která bývá porušena několikrát ročně - ať už ohnivým kázáním některého horlivého imáma při modlitbách na vrcholu Chrámové hory nebo izraelským archeologickým výzkumem u její paty. Nic více se za současného stavu nedá očekávat. A současné mírové rozhovory? Jsou jenom šidítkem pro upokojení vlastní i světové veřejnosti a sběrem politických bodů před blížícími se palestinskými volbami, ve kterých si hnutí Fatáh reprezentované prezidentem Abbásem nemůže dovolit znovu prohrát, jako před 4 lety. Vše ostatní okolo je již jen místní izraelsko-palestinský folklór.