Znojemská Kraví hora a zpěv v maskách (13)

Za dva dny nás, ve stejné sestavě, hnali na znojemskou Kraví horu. Ten vysoký kopec u Dyje začali někteří přímo nenávidět.

Důstojník si tentokráte vzal na pomoc poddůstojníky a velitele čet. Mazáci nemuseli mít na zádech zátěž jako my bažanti. Na vrcholu se konaly různé akce: zákop pro klečícího, ležícího i stojícího střelce. Kamenitá půda malovala na rukou začátky mozolů.

My tři hrabali vedle sebe, bez jediného slova tu byla pojednou domluva a naše polní lopatky praskly. Nikdo nám nemohl dokázat schválnost, zvláštnímu trestu jsme ale neušli. Při onom krtkování jsme totiž provokativně zpívali naši oblíbenou: „Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku,“ museli jsme v tom na rozkaz pokračovat. Pouze ale s tím rozdílem, že teď to bylo v plynové masce a za běhu do kopce. Spolubojovníci se mohli strhat smíchy, i když slyšeli jen huhňání z masek.

Mazaný Mirek už měl dávno pod ventilkem masky sirku, aby se mu lépe dýchalo. Ještě že rozkaz k provádění této kratochvíle pro mazáky byl změněn po patnácti minutách na: „Konec plynu a celé akce pro obranu vlasti!“

Harry coby kuřák těžce popadal dech, také kuřák Mirek měl na pomoc onu sirku a mně pomohla láska ke sportu v civilu.

Ti dva, i ostatní vojáci, by určitě kouřili více, ale z chudého žoldu to stačilo tak na týden. Ještě že moje máma mi i na vojnu posílala stovku měsíčně. Tou jsem mohl , někdy ještě koncem měsíce, těm dvěma kamarádům přispět na hřebíky do rakve.

Harry Ruksak se ke mně připojil odpoledne po odchodu důstojníků do svých domovů. Odtáhl mě se záhadným pohledem na stranu k oknu na chodbě a ukazoval na mizející lampasáky.

„Hele, neptej se mě, vysvětlím ti to později, běž za všemi buzeranty mazáky a posílej je jednotlivě do kanceláře velitele praporu,“ k mému nechápavému pohledu dodal, „neboj, budu tam já, když starej už je doma… deme na to!“ a zmizel v oné kanceláři. On už Harry bude vědět, proč to děláme, pomyslel jsem si a odcházel za hajzlíkama, kteří nás nejvíc šikanovali. Oznamoval jsem jim jednotlivě, že se mají hlásit v kanceláři velitele praporu, neřekl jsem u majora Spejbla.

Postupně se jich do té kanceláře nacpalo třináct, žádný ale nevycházel. Co to tam Harry s nimi provádí?

To jsem se dozvěděl až za patnáct minut, kdy se dveře kanceláře rozlétly a z nich se vyrojili mazáci a táhli s sebou Harryho.

Jeden po druhém totiž přicházeli do kanceláře a viděli pouze majorské výložky na jednom rameni, ostatní bylo schované za novinami a uniformovaná ruka jen dávala znamení, aby postáli, když se předtím každý ohlásil: „Soudruhu majore, ten a ten přišel na váš rozkaz!“ Stáli tam, jeden se díval na druhého, co že to má znamenat, když se noviny odhodlaly odkrýt Harryho v majorském saku, které Spejbl po odchodu nechával ve své kanceláři.

Harry z té šlamastiky vybruslil svým umem všechno obrátit na veselou stránku. Do konce vojny se o tomto kousku mluvilo, jestli to také došlo k uším velitele praporu se neví.