Zloděj čekal až Bára porodí, králičí bobky a líné auto (R)

(Když děti ještě byly dětmi a hranice na západ již bez namířených samopalů). "Toho si koupíme," vykřikla tenkrát čtyřletá Ivka, když se na televizní obrazovce objevil...

Popis pod článkemBoanka

…Bolek Polívka.

 „Ten pán se jmenuje Polívka,“ utrousil jsem a to škvrně radostně zavrnělo: „Tu polívku mi koupíte, prosím, prosím!“ Poslední prosím mi vmetla modrýma očima do tváře.

„Ano, tu dršťkovou polívku ti koupíme,“ ujistil jsem tu budoucí slečnu.

„My budeme mít držkovou polívku,“ zatleskala radostně, „a bude nám dělat šaška, a já mám šašky ráda.“ Takové dítě může v rodině nahradit televizi i rádio, pokud se ho naučíme poslouchat. Tahle škvrňata do šesti let miluji nejvíc. Později už začínají být moc chytré. Jednak odposloucháním z televize, na ulici mezi kamarády a také ve škole jim plno věcí uvízne v paměti.

V té době nám také ještě sloužila simca, které naše děti láskyplně říkaly Cimka. Cimce bylo tenkrát třináct a občas si zažertovala během deště tím, že přestala mávat stěrači. Ona byla levnou nouzovkou po zrušení na padrť předchozí hondy civic CRX. Kvůli tomu civicu byla zřejmě simca CIMKOU. Ta se mnou laškovala také za mrazu a nechávala si zamrznout mechanizmus ve všech dveřích. Už jsem tady psal, že jedinou možností se dostat do práce, bylo proniknutí k volantu kufrem tohoto mezka. Jak hlásili mrazy, parkoval jsem zadkem Cimky ke křoví. Někdo mě mohl při té akci považovat za zloděje a volat policii.

Naše náladová Francouzska už byla také dýchavičná. Z kopce se tedy rozeběhla stopadesátkou, pokud měla stopadesátikilometrový vítr v zádech. Ale po dálnici z Norimberku na Berlín do těch stoupání, se šplhala také jen padesátkou. Trabanty taktak ještě likvidovala, i některé Wartburgy.  V té době ještě DEDERÁCI  nenašetřili na západní auta. Přesto naše Cimka byla na západě v moderním silničním provozu spíš překážkou a zdržovadlem pro ostatní, jelikož se po větru pořád jezdit nedá a z kopců dolů se také stávají kopce nahoru. S plachtou od plachetnice bychom se nevešli pod mosty. Na Berlín jsme jezdili do našeho karlovarského kraje.

Jednoho dne při jízdě krokem a hledání místa na zaparkování v Sokolově, se zakousl do světlometu vlčák bez pána na druhé straně vodítka. Mohlo to být láskou k ní nebo hlady. Jelikož se blížil den technické prohlídky, byl osud Cimky zpečetěn. Darovali jsme ji Lojzovi na Skalce u Chebu. Stejně si na ni dělal laskominky. Tenkrát ještě v Československu jezdila vozidla daleko staršího data. U nás Cimku v té době nahradila honda Frída GT se svým rozpláclým zadkem. Ta byla v nejlepších pěti letech a natírala to kdekomu. Z nuly na sto za osm sekund je slušné a přes dvěstě šlapala i bez větru v zádech. Cimka si u Lojzy lebedila, u něho byly přece jen silnější větry. Hlavně ale se tam ještě dnes nalézá dílna se svářečkou, což auta v posvátném věku potřebují.

S Lojzou jsme se před mnoha lety v jednom odborném učilišti v Liberci vyučili na povolání autoelektrikář. On se nespokojil s výučním listem, a místo aby večery trávil po hospodách raději večerně studoval. To mělo za následek, že po úspěšném dokončení nějakou dobu pracoval jako dispečer v Praze. Poté až do důchodu dělal vedoucího dopravy v několika chebských podnicích.

Jeho barák s velkou zahradou si oblíbily naše děti Iva a Jakub. Důvodem byl nejen usměvavý Lojza. Na jeho zahradě s ovocnými stromy se motalo několik vietnamských prasat. Ta se jménem Bára (nebyla to mladá paní Munzarová) čekala mimina. Ivce se nejvíc zamlouvalo místo v přenosné ohrádce v trávě. Většinu svého času tam trávila ve společnosti králíků. Málem je vyhladila hlazením. Jejich bobky byly k nalezení ve všech jejich kapsičkách ještě v Norimberku.

Při každé cestě do Sokolova jsme udělali zastávku u Lojzy. Na jedné jsme narazili na skutečnost, že Bára už přivedla na svět své potomky. Kančíci létali po zahradě jako kulové blesky. Králíci byli také rozmnožení. V přemisťovací ohrádce nahrazovali Lojzovi sekačku na trávu.

Při poslední návštěvě si nám Lojza stěžoval, králíci bez pohlazení prý nechtějí žrát. Navykla je na to Ivka, bylo to její dílo. Stali se závisláky na hlazení. Také je tahala za uši, domlouvala jim jako doma svým panenkám a zpívala písničky Dády. Z takové osůbky se může později jen vyvinout dobrý dospělý člověk.

Malý dodatek k fotografii: Na zpáteční cestě do Norimberku s námi jel můj nejlepší kamarád, sokolovský SOVÁK František Vaníček se synem Petrem. Zastávku jsme udělali u Lojzy na Skalce. Fanda dostával za totality od soudruhů za úkol, jezdit za mnou a přesvědčovat mě k návratu do socialistické země bez postihu za její ilegální opuštění v roce 1983. Fanda byl v té době díky STB jediným kamarádem, který mě mohl obveselovat v kapitalistické zemi, abych tam neuschnul bez českého humoru. Společně jsme počítali německé a americké tanky a jednotlivé západní vojáky z okna mého obýváku při plzeňském pivečku, které po návratu domů soudruhům nahlásí. Touto kamarádskou činností je dneska veden jako pomocník STB. Jen ale my, a teď i vy, známe důvod. Byla to tehdy jediná možnost dostat se ke mně.

Zleva: Petr, Fanda, já, Lojza a pod námi Ivka a Jakub. Historickou fotografii blejskla Boanka.

Při naší další návštěvě Lojzy nám smutně oznámil ukradení všech prasátek a králíků neznámou bandou zlodějů. Možná to udělali estébáci z hladu.