Zlobivý pojízdný papoušek

Vedoucí přijel na dvůr opravny s oktávii kombi. Tak strakaté auto jsme v životě neviděli, na karoserii snad nechyběla žádná barevná škála. Přes oba boky velký nápis AUTOSERVIS SOKOLOV a telefonní číslo opravny, jen ventilky pneumatik měly původní barvu. Nutno podotknout, že byl rok 1967.

 S podivem, jak direktorovi komunálu tenkrát prošlo, pustit na silnici kapitalisticky načmárané vozidlo. „Chlapci,“ pronesl k nám čumilům na dvoře opravny Jaroslav Kopecký, „tohle je od této chvíle naše firemní vozidlo pro nákupy náhradních dílů a jiné služební záležitosti…“„S tím můžeme, Jardo, vozit jako melouch taky svatby,“ je slyšet Vejmluvku. Jarda Kopecký se, se svým osobitým smíchem otočil na Vejmluvku: „Až tu tvou Markétu nabouráš, viď? Pánové,“ pokračoval, „je to stará přečmáraná popelnice, jen si nemyslete, že by nám dali novou káru, ještě si s ní užijeme! Jezdila už léta u komunálu jako taxík a má své, chudák, za sebou…“A Jarda měl pravdu, technika pod karoserii byla v žalostném stavu. Od toho jsme tu ale byli, abychom na chudince prováděli plastické operace. Učedníci se na ní mohli opravdu učit. Náš „kombour“ nám hned přirostl k srdci, ale jen do té doby, co si začal zahrávat s našimi mladými životy. Kde kdo z nás mu začal dávat ostruhy do slabin, při jízdách služebních do Mototechny pro náhradní díly i při jízdách soukromých. Nikdo z nás v té době na vlastní vehikl neměl peníze, až na osmatřicetiletého, dědka, Jardu Kopeckého. Kombour začal po čase zkoušet naše nervy a řidičské umění tím, že občas někdo z nás při jízdě s ním, šlápl takzvaně do hoven (brzdový pedál se dá prošlápnout až na podlahu bez veškerých brzdících účinků). A teď babo, raď! Rychle přeřazovat dolů, snažit se volantem co nejrychleji nasměrovat „neposlušňáka“ do nejměkčího místa u silnice, za ruční brzdu tahat silou, že brzdová lana jsou naladěna na E-dur. Ruční brzdy u tehdejších osobních vozidel byly málem jen pro okrasu bez velkého účinku, a ani dnes se na ně moc nespoléhejte. Od této chvíle vytrestal kombík každého z nás a byl neustále na své přídi vyklepáván, tmelen a přestříkáván. Tato jeho fáze byla vždy jen přechodná, stačilo vycouvat čumák z prostoru karamboláže a brzdy opět poslouchaly. Po přijetí nazpět na dvůr autoservisu brzdy skoro vždy poslouchaly. Také když si za volant posadil jiný z nás, bylo vše perfektní. Na počáteční opravu brzd jsou nasazeni učedníci prvním rokem bezúspěšně, taktéž ti druhým i ti třetím rokem. Nastupovali automechanici zkušení, i velice zkušení, se stejným výsledkem. Na brzdové soustavě už bylo mezitím vše vyměněné za nové, trubky, brzdové válečky, hlavní brzdový válec a zlaté české ručičky začaly být bezradné. Nadále nás kombík nechal občas šlápnout do trusu. I nejlepší automechanik na světě, Jaroslav Kopecký, už začal věřit na čáry, sám kontroloval celý brzdový mechanizmus a jen kroutil hlavou, na jejímž temeni, se přemýšlivě drbal a drbal. „Kluci, já už toho kolem aut všech možných značek zažil hodně a myslel jsem, překvapit už mě nic nemůže, ale tohle je záhada…“  Po tomto meditování Jardy Kopeckého, jako když utne, kombour brzdil a brzdil. Potřeboval jsem zajet do Mototechny v centru Sokolova. Výjezd ze dvora, vlevo kousek na Vary a zase vlevo na křižovatce směrem do města. Zácpa, na konci stojí stěhovák ČSAD, já šlapu do trusu a čumák vozu se zapichuje do nárazníku stojícího stěhovacího vozu. Osádka vylézá a vidí svého bývalého spolupracovníka a autoelektrikáře. Jejich smích doprovází slova: „splet sis plyn s brzdou, co?“ Co na to říct, nemá cenu jim vysvětlovat, jak se věci mají, to by byla špatná reklama pro naši autoopravnu. Už při otáčení kombíka jsem cítil, že se umoudřil. Stejně jsem se ale vracel s pohmožděným čumákem na dvůr opravny, a to dosti velkým tempem mladistvé nerozvážnosti, přece to určitě zase brzdí. A mířil zaparkovat předkem k drátěnému plotu. Tím plotem jsem ale prolétl, šlápl nanovo do výkalů. Na dvoře stojící Kopecký jen kroutil užasle hlavou, která jakoby říkala: „tak už zase“?Týden na to, jsem si komboura potřeboval půjčit soukromně – samozřejmě už neměl na čumáku otisk od stěhovacího vozu-, máma si chtěla v Loučkách vyzvednout větší balík se starším ošacením od jedné známé z mládí. Ve voze mé malé dcery, syn mé sestry a máma moje, coby babička. Pro děti slavnost a zážitek svézt se v autě, když v rodině ještě žádné nebylo. Na Karlovy Vary, odbočit na Loučky, z kopce k nechráněnému železničnímu přejezdu, pískot blížícího se vlaku, brzda do prázdna, pravá noha plný plyn a pojízdné zlobidlo přelétlo koleje o několik desetin vteřin dřív, než se na nich objevila ta železná nestvůra. Máma vyplašená, děti se smály, v domnění mého naschválu abych je pobavil. Od té doby jsem i s jinými vozidly ve střehu u železničních přejezdů.