Zdrojař Kačírek

V našem tankoparku na konci Znojma je mezi mnohými garážemi, skrývající naši vojenskou techniku, nádherná dvojmístnůstka. Je to baterkárna, zdrojovna a kancelář. Velíme tomu my dva s vojínem Kačírkem. Jmenovaný je mazákem jako já

a má na starost autobaterie z jiných praporů našeho pluku. Náš tankový prapor je u pluku považován za elitní, máme dostávat lepší vydatnější stravu, protože oproti jiným tělesně makáme. Slovo elitní je, co se týká tankistů, tabu – holedbají se jím jen samotní tankisté. Kačírek, ač není tankista jako já, si na nárameníky vycházkové uniformy přidělal zlaté odznáčky tanků. Působí to nejen na dětskou populaci, i dívky se tím dají oslnit.

Vojín Kačírek je určitě o patnáct centimetrů větší než já se svými 170 centimetry, má nádherné bílé zuby, na které prý používá svoji vlastnoručně namíchanou pastu. Jeden by se mohl domnívat, že jsou porcelánové a zapůjčené jako ty odznáčky tanků. K jeho obličeji patří také smyslné rty – vědět v té době, že se jednou po čtyřiceti pěti letech budou naplňovat silikonem, měl bych podezření, že Kačírek to učinil už s tím dlouholetým předstihem. Také má nádherně velké tmavé oči, vyčnívající bradu s důlkem uprostřed. Uprostřed toho všeho vyčnívá velký rovný římský nos. Jako celek k tomuto obličeji patří neustálý, pobavený úsměv, který nikomu neodporuje a každému dává ve všem za pravdu. Tato kombinace působí na ženy jako exploze. Toho sympatického človíčka také nedokáže nic, ale opravdu nic, rozházet. Nikomu také neskáče do řeči a umí naslouchat. Má úspěch u žen všeho věku. Při jeho vyprávění o svých milostných zážitcích musím konstatovat, že Casanova může sbalit svá fidlátka a jít k mnichům do kláštera.

Svá milostná dobrodružství mi může vyprávět zčerstva každý den, chodí totiž – tak jako náš trojlístek – na černo ven z kasáren skoro denně. Jeho nasazení v tankoparku je nekontrolovatelné. Na mou otázku, zda náhodou není bratrem herečky Ireny Kačírkové, odpověděl se svým charakterickým úsměvem protiotázkou: „Čoveče, jak jsi to uhodl?“ Okamžitě mi to bylo jasné, vždyť Pražákem je doopravdy.

Malinko, ale jen malinko, smůli s ženami má – naráží neustále na zadané, ale chtíčné paničky. Je tudíž neustále zaměstnán prcháním z ložnic těchto dam, po celém Znojmě. Prchá ale s klidem sobě vlastním rád, na tomto poli působnosti riskuje každé, i sebevětší, nebezpečí v podobě atletických manželů.

S Kačírkem je stále o čem mluvit, je sečtělý jako prase, jak sám tvrdí. Není s ním řeč jen v době, kdy na našem tajném rozhlasovém přijímači naladí zakázanou rakouskou stanici Gute Fahrt. Je to každodenní pořad pro motoristy protkaný nádhernou muzikou, jakou na žádné československé stanici nelze slyšet. Při poslechu se Kačírek dívá do (jím), stále v čistotě udržovaného zrcadla, visícím na zdi, dělá při tom rukama průzkům po svém obličeji, co kdyby tam, nedej Bože, přece jen byl jebáček. Jebáček je jedno z jeho oblíbených slov. Při svém vyprávění ho často užívá: „Ta ti neměla na celým těle ani jebáčka“ nebo „stačí jeden jediný jebáček a ddávám se, čoveče, na útěk!“

Naslouchá těmto skladbám v rozhlase, přibrukuje si a často mě prosí, jestli bych ho nezasvětil do němčiny, že má strach, aby se mu neudělaly jebáčci z toho, že textům z rádia nerozumí. Jinak máme Kačírkovým přičiněním v našem království pohodu. Kamarádi nám sem nosí akumulátory k nabíjení, ošetřování, opravě anebo si je přicházejí vyzvedávat. Důstojník se u nás objeví jen zřídka, možná jim smrdí výpary z nabíjených baterií. Prý tu máme smrádek, ale teplo, libuje si zimomřivý Kačírek.

V zimní čas se k nám chodí kluci, často aspoň na chvíli, ohřát. Já zase naopak chodím, i za krutých mrazů, se občas projít ven do půl těla svlečený po tankoparku. U některé z hromad odhrabaného sněhu si jím natřu svá chlupatá prsa. Kluci při pohledu na mé počínání drkotají zuby. Nadporučík Charvát, bydlící v některém z četných činžáků kolem tankoparku, mi prozradil, že jsem pozorován civilním obyvatelstvem za záclonami. Některé ženy se mu prý přiznaly, že je má opičí prsa dráždí hlavně, když se v nich zachytávají hrudky sněhu. Můj huňatě zarostlý předek i zadek těla do půl pasu, prý u některých dam vyvolávají nebezpečné pocity.

„To mě ještě, nadporučíku, neviděly od pasu dolů,“ byla má připomínka na dané téma. Kačírek si po odchodu nadporučíka rozepnul khaki košili a díval se chvíli nespokojeně na svá holá prsa.

„Všechno mít nemůžeš,“ chlácholil jsem ho, on ale zapřemýšlel, jestli by si nemohl na prsa něco nalepit.

Do půl těla – je to má záliba – jsem v baterkárně také opravoval autobaterie. Zrovna jsem letlampou tavil olověný propoj mezi články, když se objevil Mirek Picka. Zeptal jsem se ho, jestli jako holič amatér ví, jak se holí zarostlá prsa. Ani jako holič samouk mi nebyl schopen dát správnou odpověď.

„Možná sekačkou na trávu, vole...“ řekl můj spolubojovník a kolega při opouštění kasáren na černo. Namířil jsem tedy na své ochlupení na prsou ze strany plamen letlampy. „Já mám, Mirku, lepší patent!“ a začal jsem ožehávat plamenem svou opičí ozdobu. V ten okamžik, co chlupy chytily plamenem, to šeredně zasmrdělo. Sám jsem byl překvapen rychlostí, jakou můj porost začal hořet. Ještě že přihlížející Kačírek vchrstl na má prsa kbelík vody a zmizel ve vedlejší místnosti se slovy: „To by moch bejt i dobrej patent na vypalivání jebáků...“ Všichni tři jsme se začali smát jako smyslů zbavení a to byl okamžik, jaký nastával, když jsme jako děti doma blbly a máma nás varovala, že v nejlepším se má přestat, jinak se může něco ošklivého stát. A stalo se i teď.

Namířil jsem do konvičky, s ještě roztaveným olovem, plamen, abych pokračoval v práci. Průzkumník dámských těl a hledač uhříků Kačírek zalezl hedat vídeňskou radiostanici, Mirek se odporoučel a v ten okamžik se to stalo. V konvici to zaprskalo a do pravého oka mi stříklo několik kapek roztaveného olova. V oku to zasyčelo, já zasyčel a ruka mi vylétla k oku reflexem, jak to nepříjemně zabolelo. V první okamžik jsem si neuvědomil, v jaké jsem situaci. Myšlenky vystřelily směrem, kde se v předtuše očekává něco ošklivého. Budu slepý na jedno oko? A okamžitě také zapracovala má nátura, která mě při každé nepříjemnosti konejší: Hele, chlapče, mohlo to být ještě horší, také jsi mohl oslepnout na obě oči. Kdyby mi něco utrhlo jednu nohu, dostal bych dozajista s určitostí konejšivá slova, ať jsem rád, také mi to mohlo utrhnout nohy obě. Na tomto principu zapracoval už v mém raném věku můj děda Alois. Všechno mohlo, podle něho, být vždy daleko horší.

Vypnul jsem letlampu, zamrkal očima a odešel odstrčit Kačírka od zrcadla. Divil se, nikdy jsem k zrcadlu nechodil. Nic jsem mu ale neřekl, jen napnutý jako struna čekal, co uvidím. Pravým okem jsem tedy podle očekávání neviděl nic a levé mi ukazovalo na svém dvojčeti červené fleky, na kterých se dělaly puchýřky. Trochu jsem na sebe dostal vztek: „Proč jsem si pitomec, nevzal ochranný brýle?“ Frajeři to zkrátka nedělají. Přece jen mi začalo být všelijak: „Co teď s tím?“ Dědův patent ale brzy zvítězil a říkal – no tak ti zkrátka k rozviklanému pravému koleni přibude ještě slepé pravé oko. S fotbalem a hokejem je konec, a teď se ještě k tomu nikdy neudělám řidičák! Přece jen mě to dost sebralo, kluci se ptali, co mi je, nic jsem nikomu ale neřekl. Celou noc jsem bolestí nemohl usnout, čekal jsem na ráno a první pohled do zrcadla. Ten mě vůbec nepotěšil, oko hrálo všemi barvami, a to úplně tmavými. Kluci si toho hned všimli, jen Mirkovi a Harrymu jsem řekl, jak se to stalo. I když mě hnali k doktorovi, já nešel. Řekl jsem si, že stejně není co zachraňovat. Ten by mi mohl tak akorát nasadit oko skleněné a na to mám čas. Ty dva kamarády jsem chtěl uklidnit slovy: „Co doktor, ten mi může akorát vidličkou to oko vypíchnout a nasadit krásně barevnou skleněnku...“

„Ty si vůl,“ řekli dvojhlasně a pro mě to bylo ukončené. Věděli, že se mnou nehnou, a dali mi už pokoj.

Před lampasákami jsem klopil zrak, aby si ničeho nevšimli. Každou chvíli jsem přivíral oko zdravé, abych zjistil, jestli se přece jen něco neděje v můj prospěch. Trvalo měsíc, než barvy v oku začaly blednout a já mohl mlhavě vidět obrysy. Po dalším týdnu byly ty barvy úplně světlé a mlha začala řidnout. Mé srdce začalo jásat, když za několik dalších dnů už jsem neměl barevné oko, jen malé červené jizvičky v něm zůstaly.

Spolužačky ze škoy mi kdysi tvrdily, že mám smutné hnědé psí oči, teď k tomu ještě přibude jedno oko olověné.

Každým dnem jsem lépe viděl a časem zjistil, že na to postižené oko vidím dokonce ostřeji než na to zdravé. Začal jsem si dělat legraci, že si do toho zdravého stříknu olovo, abych zase na obě viděl stejně. Dokonce jsem své služby nabízel těm, kteří si mysleli, že moc dobře nevidí.

„Tys pořád stejnej blbec!“ zněly odpovědi poloslepců.

xx

V roce 2024 mi oční lékař zjistil, že tím kdysi postiženým pravým okem vidím hůř a nakreslené čáry vodorovně a svisle vidím zakrouceně. O tom olovu jsem mu neřekl.