Zážitek s boxerem polotěžké váhy -vyprávěl mi František Vaníček

Todle bylo krátce před mou vojnou. Honza Špiegl, tenkrát známý boxer polotěžké váhy za prvoligový Baník Sokolov, většinou vyhrával. Jen nerad ale vzpomínal na nějakýho východního Němce. Hele, to byly hyby, jako když do tebe kopne

kobyla, povídal Honza. S ním tedy prohrál. Honza Špiegl s námi dělal v partě zámečníků, co jsme dělali na bagrech. Coby boxer zásadně nikdy nepil. Jednou jsme něco slavili, bylo to v Habartově. Měli jsme v partě taky Láďu Herziga a říkali jsme mu Picák, co nevylezlo na strom, to všechno bylo jeho. Při té oslavě si chytil nějakou paničku a při jedné další oslavě v naši montérské maringotce, za ní vypálil k ní domů.

Honza Špiegl konečně na náš tlak vypil asi dvě piva, což byl pro něj tedy rekord. Taky si dal trochu červenýho vína, a jak na to samozřejmě nebyl zvyklej, byl nalámanej, jak zákon káže.

Za chvíli se vrátil Láďa Herzig... no vrátil?... on přiběh zpocenej strachy. Manžel tý paničky se prej najednou vrátil ze šichty a Habartov byl tenkrát známej tím, že když chlap odešel do práce, jeho ještě teplý místo v posteli obsadil okamžitě konkurent. A že prej ho ten chlap pronásleduje a neustále přitom řve, že Láďu zabije. Jestli mu stačil utýct, neví. A jak se tak v maringotce klepal strachy, boxera se ho zželelo. Poď mi ho ukázat, poručil pod vlivem neznámé hladiny alkoholu v krvi. Že prej si s tím chlapem promluví. Jeho alkoholické opojení nám nedalo šanci ho uklidnit. Nedokázali jsme ho zadržet psychicky ani fyzicky. Ne, to já tak nenechám, vykřikoval, čímž nás taky šokoval. V normálnmím stavu mluví spíš potichu, což k jeho tělesným proporcím vůbec nesedlo. Ale teď se rozčiloval, že mu někdo chtěl zabít kamaráda.

Přidal jsem se taky raději k nim. Honza Špiegl Láďu před sebou tlačil, protože ten byl ještě stále strachy bez sebe a nechtěl přijít na oči muži, jehož ženu nechtěl nechat v posteli vystydnout. Na nás tři tedy musel bejt pohled. Přišli jsme ke vchodovým dveřím toho paneláku té paničky. Honza Špiegl se do těch zamčených dveří opřel a ty vypadly. Přesto však zazvonil na vrahův zvonek, kam ukazoval třesoucí se rukou Láďa Herzig. Majitel třesoucí se ruky se už křižoval, že to prej bude hrozný, dyť ten chlap, i když neumí rychle běhat, je i proti Špieglovi obr. Chlap už se taky řítil ze schodů a řval, že nás všechny pobije.

Špieglák, jak se chytil zábradlí, aby zvýšil svou akceleraci do schodů, ani nezpozoroval, že zábradlí vyrval ze zdi i s ukotvením a ono se bortilo s rachotem a za doprovodu prachu. Ten nahoře, když to slyšel, tak jak byl obrovskej, zabarikádoval se doma strachy.

Špiegla nakonec ten rachot probral z opojení, nebo mu mezitím alkohol z krve vyprchal, a nám dvěma se povedlo ho obrátit na zpáteční cestu k naší maringotce. Už si ale nepamatuju, že by se Špieglák ještě někdy napil něčeho jinýho než mlíka.

Mám tři nejlepší kamarády, tento, Fanda Vaníček, s přezdívkou SOKOLOVSKÝ SOVÁK, je o čtyři roky mladší. Začal šedivět brzo po vojně, možná kvůli mně.