Za čokoládu dekret na byt a vytírající uklizečka eroticky ohrožena

Turista nebyl, jak by se dalo soudit, málomluvný. O radiotechnice dokázal mluvit do omrzení. Jednoho dne si začal stěžovat, že už mu dva měsíce nepřišly žádné předplacené technické časopisy. Okamžitě se ho ujal ještě v šatně Johan. "Hele, v tom ti dokonce můžu pomoct, jeden můj známej měl ten samej problém. "Koukej," a začal vytahovat tužku a papír,

 „tady ti napíšu telefonní číslo, teď hned na to číslo zavolej ode mě z dílny, tam ti pomůžou zrovna tak, jako tomu kámošovi. Musíš na ně zostra, pořádně je setři a uvidíš, jak ti zase budou časopisy chodit včas.“

Číslo telefonu bylo do zámečnické dílny, kam Johan z šatny také hned upaloval. Spolupracovníci vytušili legrácku, někteří utíkali s Johanem, jiní doprovázeli Turistu. Toho u telefonu vyhecovali tak, že začal do aparátu dokonce křičet. Na druhé straně linky ho Johan změněným hlasem uklidňoval a konejšil: „Nezlobte se,“ omlouval se přes kapesník,“stala se určitě jen administrativní chyba, všechno samozřejmě napravíme. Když nám ty přečtené časopisy pošlete nazpět, jsme ochotni vám to proplatit i s poštovným.“

Po šichtě  vyjel v šatně Johan na Turistu: „Tak co, dals jim to?“

„Já jim dal, to sem tedy zvědavej!“

Za tři dny dostal čirou náhodou opět své časopisy, Johanovi poděkoval za radu. Ten mu okamžitě doporučil, aby jim staré časopisy nevracel, co kdyby si v nich chtěl někdy později něco ověřovat. A že za těch pár kaček to ani nestojí. Takové drahocenné časopisy může kdykoliv později prodat jinému technickému šílenci. Od té doby byl Johan u Turisty tak dobře zapsaný, že zdarma opravoval radia a televize celému jeho příbuzenstvu.

Mému bratru Haraldovi se povedlo něco podobného u mistra Žorše. Tomu se v prvomájovém průvodu rozbila basa. Měl ji v truhlárně a minuty se na ni vydržel smutně dívat.  Harald byl i u starších kolegů považován za machra na selský nábytek, točité schody a podobné. Jeho pracovní rychlost nedokázal nikdo překonat. Já ještě dneska tvrdím, co on udělá za minutu, mně trvá hodinu, a co on zvládne za hodinu, s tím já se morduji celý den. A co bráška udělá za jeden den, to já nezvládnu udělat nikdy. To jen k vyobrazení rychlých rukou a mozku mého půlbratra.

Tomu mohly ty smutné oči mistra utrhnout srdce. Jednou zůstal tajně po směně v práci, s tou basou si pohrál, a skutečně ji přivedl k životu. Žorš byl v sedmém nebi a šťastný jako mol v novém kožichu. Ten den hrál mistr svým podřízeným celou pracovní dobu na zachráněnou dřevěnou milenku. Mačkal tu svou znovuzrozenou k sobě, každá milenka ji mohla závidět. Tím si to Harald opravdu u Žorše vyžehlil, a dostával lepší práce.

Turista se spolupracovníkům svěřil s novým problémem. Na podniku že už má dva roky žádost o byt a stále se nic neděje. S tím se svěřil, když šla celá parta v houfu z kantýny, stalo se to poblíž vrátnice. Závora byla stažená a Johan se před ní zastavil. „Hele, ty se musíš přihlásit do nějaké složky, třeba k hasičům, pak teprve budeš mít šanci na podnikovej byt, vole!“

„Tak já se přihlásím…,“ navrhl horlivě Turista.

„Jo, hochu, tam jsou ale tvrdé přijímací zkoušky,“ pokračoval Johan.

„To nevadí,“ nedal se zastrašit zájemce o byt.

„No nevím, jestli bys to zvládl,“ zakroutil nevěřícně hlavou soustružník Johan. „Jednou, a tou nejdůležitější podmínkou je, že přeskočíš bez rozběhu z fleku třeba takovou závoru. Koukej, takhle!“  Bývalý fotbalista Johan, si stoupl k zavřené závoře, rozkýval ruce, rozhoupal celé své štíhlé tělo a očima provrtával závoru. Hup a byl přes. Vyšlo mu to tak tak, i když byl ještě mladý. Ale co Turista? Nejmladší není a o sportu si nenechával ani zdát. Ctižádost a vůle tu pojednou byly, při myšlence na vlastní byt. Stoupl si se zatnutými posledními zoubky k závoře a začal houpat rukama, jak to viděl u Johana. Poté rozhoupal celý trup a vystřelil své tělo směrem nad závoru. Je možné, že ji dokonce očima přeskočil, tělem ale dopadl pouze do závory. Ta se trochu ohnula a všichni přihlížející ji společnými silami narovnávali. Vrátný začal breptat, Johan ho mávnutím zarazil a Turistovi přátelsky oznámil: „Hele, přes tu závoru musíš, jinak se nechytáš…“  Ten se jen tak nechtěl vzdát, opět rozkymácel, a prudčeji, obě své ruce a poté jako v transu přidal celé tělo. Skok. Tentokrát se vylepšil, povedlo se mu palcem u nohy do závory aspoň kopnout. Ten mu trochu natekl, zaječel bolestí: „zasraný hasiči!“  Poprosil, aby další pokus nechali na druhý den.

Další den se chtěl lenoch Turista závoře vyhnout a Johan na něj najel: „Hele, vono to už moc nechtělo, to lehce dneska zvládneš. Včera si byl po obědě, dneska před…“

„To je pravda…“ a už zase houpe Turista pažemi před závorou i brýle si nedočkavě upevnil. Parta ho hecuje povzbudivými výkřiky. A opravdu ten výskok vypadal velmi nadějně, pak se ale zachytil špičkami bot. Na druhou stranu sice přeletěl, jen ale bez nohou. Zůstaly viset na závoře a uchazeč o byt si odřel obličej o zem, na druhé straně závory, a klouby pravé ruky. Johan mu pak u dílenské lékárničky ošetřoval rány a konejšil ho: „Musíme vymyslet něco jinýho, nic si z toho nedělej!“ Zatím co Turista sebou škubal po doteku jódové tinktury, kterou Johan v žádném případě nešetřil, tento ošetřovatel horečně přemýšlel co dál. Před očima se mu mihl kádrovák podniku. „To je vono,“ říkal si v duchu, „já mu dám, tomu hnusnýmu arogantnímu soudruhovi, který ani neodpoví na soudružský pozdrav. Blbec si snad myslí, že je víc jako BŮH. A nahlas řekl při pachu tinktury: „Vy volové, teď mě mlasknul po čuni další nápad. Pudeš přímo za tím pitomcem kádrovákem, má kancelář hned vedle osobního oddělení. Ten ti musí pomoct. Až my, s klukama, pudem zejtra na svačinu, ty skočíš do jeho kanceláře.“ Vděčný pohled Turisty mířil do středu obličeje toho nápomocného soustružníka.

Uplynulo 24 hodin, z chumlu lidí, kteří mířili do kantýny, byl vystrčen Turista směr kanceláře. Poté se celá parta schovala za nejbližší roh a tucty očí byly namířeny na východ z kanceláří. Deset minut pryč a Turista nikde, odešli tedy na svačinu a následovně se zase schovali za onen roh budovy. To není možný, hudlali mezi sebou, kudy ten chlap vyšel? Na svačinu nepřišel, eště tam musí bejt. I přes tyto pochybnosti sečkávali, až se dočkali. Oči jim lezly z důlků skoro až za roh, když se dveře pomalu otvíraly. Tomu co viděli, nechtěli věřit. Sám ten arogantní kádrovák, otvíral vlastnoručně dveře a loučil se s Turistou potřásáním rukou a poklepáním na rameno. Ještě si ti dva dokonce zamávali. Parta zatáhla Turistu za roh a Johan se zvědavě zeptal: „Tak co, jak ti to dopadlo, jak to vypadá?“

„No,“ nasadil žoviálně Turista, „s bytem to vypadá špatně…, ale zato jsme si výborně pokecali…“

Parta řemeslníků se jen tak nechtěla vzdát, cestou na pracoviště vedli debatu ohledně bytu. Padly různé návrhy jak se k němu dostat, prosadil se Johanův.

„Hele, Turisto, teď si vzpomínám, jeden můj známej dostal urychleně byt poté, co té soudružce na osobním podstrčil čokoládu…, to je vono, ale musí to bejt ta obrovská tabulka. To víš, kup tu velikánkou v kantýně a vodnes ji hned teď!“ Proti svým zvyklostem upaloval hledač bytu směr kantýna opravdu cvalem. Hlouček falešných kamarádů se zlomyslně usmívalo.

Netrvalo dlouho a v soustružně se objevil Turista, v ruce držel čokoládu. Johan zastavil stroj a vyjel na něj: „Tys tam nebyl?“

„Byl, ale nechtěla si ji vzít…“

„No, a byls tam s ní o samotě?“

„Ne, eště tam byli ňáký lidi…“

„To je vono, vona si přece neveme úplatek před svědkama. Dej sem tu čokoládu, já to zařídím sám. Potom na osobní oddělení skočím.“

Čokoládu snědli společně za nepřítomnosti Turisty, kterému po tři dny říkali, aby sečkal, vše že je na dobré cestě. A opět si zahrála náhoda, za týden obdržel žadatel dekret na byt. Se slzami v očích děkoval Johanovi a hned mu koupil další obrovskou čokoládu.

Uplynul měsíc, Turista, jak sám říkal, měl svůj nový byt v cajku, ale…

„Kluci, já vám mám najednou takovou chuť na ňákou ženskou. Já vám nevím, asi nejsem normální, jak vidím jít i starou babu, moch bych se zbláznit. Na ženský sem ale levej, nevím jak na to…“

„To ti můžu, kamaráde, taky pomoct,“ uklidnil majitele bytu ráno v šatně Johan. „Přeci znáš tu uklizečku, co sem chodí každej den vytírat. To je přeci ženská, ani stará, ani mladá a na mužský je jako drak. U ní stačí, když takhle vytírá a je otočená zády, abys jí hrábl pod sukni. Na to vona děsně letí, to je okamžitě tvoje a můžeš s ní dělat co chceš. Když tak se k tomu někdy odhodlej, my vás tady zamknem, abyste na to měli klid.“ Turista se přemýšlivě podrbal na hlavě a jeho očiska dostala takový zvláštní lesk. „To já se na to ale musím nejdřív trochu připravit,“ řekl se stálým leskem v očích. „To není jen tak, žádný hr hr nemám rád…“

A také si nechal na čase…

 „