Výpověď a zbabělý útěk ze Znojma

V ČSAD mi dodávali kuráž, dokonce mě provedli dílenskými halami a v elektrodílně mě seznámili s mými budoucími spolupracovníky. Jedním z nich je k mému překvapení můj bývalý spolužák ze školy Pavel Krejča. Pentagon ČSAD mi

doporučil nepřestat psát další žádosti k propuštění. Zřejme jsem vzbudil sympatie, místo mi nadále rezervovali.

Máma o těch mých problémech nevěděla, myslela, že mám po vojně ještě volno. Ustoupil jsem jejímu nátlaku a nechal se nahnat na sokolovské nádraží. Sedl jsem do vlaku a přetrpěl cestu do Znojma za krotitelkou medvědů.

Na tamějším nádraží se na mě vrhlo Kravsko. Kyprá dívčina se přitiskla na mou chlupatou hruď. Ta sympatická Moravanka má smůlu, že jsem se do ní bezhlavě nezamiloval, ale možná také štěstí, to by ukázal čas. Můj děda ze strany maminky mi kdysi radil, žádné neříkat, že ji miluji, jen že se mi líbí a maximálně, že ji mám rád. Pokud řeknu, že jsem do ni zabouchlej, dokážou si mě holky omotat kolem prstu.

Na Moravance mi vadí, že je bezdůvodně žárlivá. Můj sexuální chtíč by ale v té době dokázala uspokojit i BABA JAGA. Sdělila mi radostnou zprávu – to si myslí – můžeme spát v máminých manželských postelích.

Vyrazili jsme tedy od nádraží za mámou zrcadlovkou. Muka jsem zažíval při opětovném zrcadlování funkcionářky z MNV. I ona mi oznamovala radostnou zprávu, jako mechanizátor mohu nastoupit kdykoliv, třeba taky hned. Dále troubí do zrcadel něco o přípravách na svatbu.

Do večera je dlouhá doba, nenápadně jsem Polobotku poprosil, abychom šli někam ven na vzduch. Funkcionářka si našeho odchodu ani nevšimla, vedla dále své hovory do vyblýskaných zrcadel. Určitě cvičí politické proslovy. Muž jí pravděpodobně kvůli tomu utekl. Který chlap by tohle vydržel? Snad jen sám komunista Karel Marx.

Na čerstvém vzduchu mi Moravanka začala vyčítat, že málo píšu, že její kamarádky o mně neustále básní při výrobě polobotek. Jako kdybych já za to mohl, že některé holky jsou tak barvoslepé a vidí ve mně štramáka. Jak se na ulici po mně podívala třeba i stoletá stařenka, bylo zle. Začala mi dokonce vyčítat, že doma určitě někoho mám, proto jsem nepřijel už dřív. Začalo mi z toho být nevolno, mám já tohle zapotřebí? Tak jsem si chození s holkou nepředstavoval. Vytáhla z kabelky fotografie, na kterých jsme společně s Mirkem Pickou a jeho Bohunkou. Ti dva prý jsou už určitě spolu ve Znojmě. A tak to šlo pořád dokola. To neustálé bombardování výčitkami by určitě nepřežil ani Stalingrad.

Mezi výtkami následovalo přisávání se na můj krk, hruď i na jiná místa. Byl čas, kdy nás soudružka matka očekávala s večeří. Před domem jsem Polobotku něžně políbil a řekl, aby šla napřed, že si potřebuji odskočit. Než odešla, ještě jsem se jí smutně podíval do očí a sledoval její chůzi po schodech k venkovním dveřím.

Bylo to ode mě zbabělé, ale bál jsem se žárlivých výstupu. Dveře zapadly, naškrábal jsem na útržek z novin: Odjel jsem domů, omlouvám se! Zbabělej medvěd. A pádil na znojemské nádraží jako Emil Zátopek ve své nejlepší formě.

Vlezl jsem do prvního vlaku, dodnes nevím, kterým směrem jel. Seděl jsem v kupé sám, měl výčitky svědomí, jaký to jsem hajzl, podrazit takhle hodnou holku. Hlavu jsem měl jako škopek. Neměl bych se přece jen vrátit? Holky mi bylo líto, je hodná a milá, ale ta bezdůvodná žárlivost by nás zničila oba. Ona je hezká, někoho si časem najde. Měl by být ještě ošklivější než jsem já, aby se po něm neotáčely ani stařenky. Hlava mi třeštila z toho podrazu, co jsem udělal holce, která si to opravdu nezasloužila.

Pak se mi do hlavy vkradl mechanizátor. Pomyšlení, že bych byl odtržen od své maminky, sourozenců a kamarádů, mě málem přivedlo k hlasitému křiku.

Soudružka matka, několikrát upozornila na to, že svou dceru nikam do ciziny nepustí. Vždyť já vůbec na žádnou ženitbu zatím nemyslel, necítím se na to ještě dost starý a usedlý. Divil jsem se, že mi hlava ještě nepraskla. Za zajímavé jsem považoval to, ke svému údivu, že se mi poprvé v životě nedělá špatně ve vlaku. Pravda ale je, že muž by měl jít tam, kde bydlí dívka.

Nějak jsem se dostal do Prahy a přestoupil, a na koho nenarážím v kupé? Sokolovan Josef Havel v civilu. Dostal prokurátora za rvačku, někomu přerazil sanici. Musel měsíc nasluhovat. Až na sokolovském nádraží jsme se rozloučili, cestou jsem aspoň neměl čas na výčitky svědomí. Neuvědomil jsem si ani, že jsem podnikl tak dlouhou cestu a ani jednou si nevystřelil svým šípem.

Mámě jsem oznámil, že polobotka má čtyři děti s nějakým černochem, proto jdu od toho. Máma, že by jí to nevadilo, děti má ráda.

A zase mi začaly chodit dopisy od Moravanky. Máma nechápavě kroutila hlavou když mi je přinášela. V jednom dopise jsem Moravance vylíčil své pocity a napsal, pokud by za mnou přijela, tak si jí vezmu. V tom případě, když nepřijede, tak ať si najde hodného Moraváka.

Dopisy s oslovením, drahý medvídku, přesto ještě chodily celý rok. Ukládal jsem je do krabičky, už ale neodpovídal. Bohumil Hasl je prase bez charakteru, ve Znojmě už měl zamluvené místo jako mechanizátor v traktorové stanici. Je to nádherné město s nádhernými a přívětivými lidmi a s hezkými vinnými sklípky. Také jejich okurky jsou skvělé a je tam čisté životní prostředí. Moje plíce si od narození musely zvykat na sokolovské jedy v ovzduší. Plicím bych prospěl, možná bych tam ve Znojmě musel začít v začátcích kouřit, aby plíce nedostaly otravu čerstvým vzduchem.

Dodatečně se ještě omlouvám všem Moravankám a Moravanům, že jsem se nechtěl stát jedním z nich. Zároveň připomínám, že jsem se dva roky snažil ochraňovat jejich klid a byl připraven vrhnout se na válečné štváče v případě jejich vpádu na moravské území. To mi musíte připsat k dobru, trochu to zmírní mou zradu na jedné z vás...