Vrátný v čase letním mohl vyletět do povětří

Jedno se ale nechat musí, vrátnici měl vždy čistou jako klícku bez papoušků. V létě, když už bylo takové teplo, že ani on "zmrzlík" netopil, měl další nebezpečnou zálibu.

 Jak se dostal k barvě, natíral vnitřní zařízení vrátnice o 106. Vrátnice se jeden týden modrala, druhý zelenala a třetí červenala. Přímo u vytržení byl, když podnikoví lakýrnici včetně mého otčíma Arnošta, počali jednoho dne kousek od vrátnice natírat zábradlí. Vrátného přestávky k obhlídkám natěračů se stále zkracovaly, až u nich většinu svého času postával, a jen po očku sledoval své pracovní místo z tohoto úhlu.

Lakýrníků se ptal, jestli ta barva je dobrá, za jak dlouho uschne a jestli ji mají dostatek. Informace dostal velice příznivé, o pravdivosti se konec konců mohl přesvědčit osobně. Každou chvíli omakával již natřená místa a sledoval čas na svých náramkových hodinkách. Spokojeně kroutil hlavou, v které se pomalu rodil ďábelský plán.

Tak jak měl tento vrátný přehled, měl dědek Svoboda přímo nadhled. Ani jemu nic neušlo. V jedné takové chvíli, kdy strážce podniku přece jen zalezl na své patřičné místo, postavil dědek mezi plechovky s barvami jednu stejnou, do které k barvě přilil množství vyjetého motorového oleje. Plechovku postavil ale blíže k vrátnici, lakýrníky decentně informoval.

Plechovka zmizela velmi rychle a z vrátnice vycházely zvuky šoupání nábytkem. Vrátný byl tak nadšen výsledkem své práce, že natřel dokonce telefon. Když své dílo dokončil, začal se opět objevovat u lakýrníků. Osahával již mezitím uschlá místa a ve vrátnici nechápavě kroutil hlavou, že jemu to jaksi neschne v jeho pracovně. Chce to asi pořádný průvan. Při svých „omakávacích“ testech byl vyrušen zvoněním telefonu, který vyvolal ve vrátnici cvrkot. Hlas se totiž ptal, jestli si náhodou někoho nevšiml, kdo ukradl plechovku se starým vyjetým olejem poblíž vrátnice.

Vrátný patřičně sprostě zaklel, vztekle hodil zaolejované sluchátko do zaolejovaných vidliček a počal si solvinou zuřivě v umyvadle mýt ruce. Pak si šel obstarat do dílny technický benzin, ani mu nebylo podezřelé, že už pro něj byl připraven i se štětkami a „pucvolí.“ Pak se pokoušel spěšně likvidovat a zahlazovat stopy, které natropil svou láskou k barvám. Kdyby v té době někdo odhodil nedopalek do některého z otevřených oken vrátnice, nastal by výbuch a strážnice by lehla popelem.

Jirka Krb mi sdělil, že za mé nepřítomnosti si dědek zevrubně prohlížel mou zkoušečku na kotvy a na kondenzátory a přípravek na zkoušení zásuvek vleku. „To víš, dědek je stará škola, jako zkoušečku používal jazyk, krásně prej cejtí brnění, když je v kabelu napětí. A jestli prej tady, to tvoje, je taky k něčemu dobrý. Určitě přemýšlí, jakou by na tebe ušil boudu.“

Do práce jsem si přinesl z domova starý veliký budík, ten když spustil, byli v pohotovosti i podnikoví hasiči. Už jsem věděl, že dědek chňapne přesně za pět minut dvanáct svou aktovku, naskočí na své kolo a na něm opouští krátce po poledni vrátnici směrem domů přes již zmíněné koleje za vrátnicí. Z dílny odjížděl se slovy, že těm lotrům nedaruje ani minutu.

Při pohledu na aktovku dědka, ve mně začalo rašit dědictví po mamince, geny mohou být potvory. Nařídil jsem budík na malinko po dvanácté a strčil ho dědkovi nepozorovaně do jeho aktovky. Jako na vztek se Svoboda tentokrát zakecal, ztratil snad pojem o čase při svém vyprávění malému seskupení zaměstnanců? Já snad budu muset budík vytáhnout a zablokovat. Upozornil jsem vypravěče na jeho heslo: ani minutu těm lotrům nedarovat a opravdu to zabralo. Rozloučil se a skočil na svého drátěného osla. Já se starostlivě podíval na hodinky a zklamaně si myslel, že budík bude předčasný.

  Druhý den přišel dědek hned ráno do dílny, podíval se na mě nic neříkajícím pohledem a zase odešel, když viděl, že se hrabu v alternátoru. Jen pozdrav a žádná odezva ohledně budíku. Během dopoledne se objevil ještě několikrát a jakoby čekal, že něco řeknu. Já ale byl stále něčím zaměstnán. Při dalším příchodu se překvapeně podíval k místu, kde obvykle stál budík. „Kdepak máš dneska budíka?“

„Už ráno jsem ho postrádal, musel ho někdo šlohnout,“ odpověděl jsem, aniž jsem odtrhl oči od práce na ponku. „Prosím tebe, to sou dneska lidi, ukradnou tedy ledacos, ale že by už i budíky?“ zadumal a sedl si na své místo v rohu jako vždycky a nic nenasvědčovalo tomu, že budík sehrál určitou roli. Určitě měl uši napnuté jako klínové řemeny, jestli přece jen ještě něco neřeknu. Vydržel jsem.

 Ani třetí den nic, snad mu někde nevypadl, anebo mu ho někdo také mohl před odjezdem z aktovky ukradnout. To by si ale nikdo nedovolil, okrást dědka. Ten při svém pobytu u nás jen vyprávěl své historky, vykuřoval, četl noviny a komentoval po svém, jak jsou ti politici „přitroublí.“ Všechno jako vždy „normálka.“

Pak přišel mechanik Eda a divil se, že se dědek ještě nepochlubil, se svým zážitkem už prý se pochlubil celé dílně, že ho konečně někdo převezl.

V pátek před ukončením pracovní doby, jsme dědek a já, v dílničce samotní. Netrpělivě se na židli vrtěl, „to je nepříjemný s tím budíkem, nemáš náramkové hodinky, nerad bych těm lotrům něco daroval. Pojednou vyskočil a vrhl se ke mně, začal mě na oko škrtit a nahlas se u toho smál.

„Ty hajzle, tys mě ale dostal, mohla to bejt má smrt, člověče…“  Trvalo určitou dobu, než se uklidnil a sedl si nazpět na svou židli a tam pokračoval: „Člověče, já trouba si ještě střílel u vrátnice z toho pitomce vrátnýho, než jsem si píchnul v píchačce, skočil na kolo, a jak jsem najel předním kolem na ty koleje, najednou se to ozvalo. Já se tak lek, myslel jsem, že sem přehlíd vlak a von na mě cinká jak ty starý lokomotivy za krále klacka. Skočil jsem z kola, praštil s ním na kolejích o zem a prchal směrem k vrátnici. Ten vůl se tam smál jako blbec i když nevěděl o co de. Nejdřív ale myslel, že je to zase nějaká prča, ale když viděl jak sem vystrašenej a jak lapám po vzduchu, nevěřil, že bych byl tak dobrej herec, a taky ještě slyšel rachotit toho budíka v aktovce, která zůstala u ležícího kola. Najednou mi to zvonění bylo nějak povědomí, pořád jsem ale nevěděl, kam ho zařadit. Ujížděl jsem vod vrátnice kvapem, až ke starý elektrárně jsem slyšel ten zlomyslný smích toho vrátného. Hele, já z toho byl tak zblblej, že i tu tyč, kterou jsem měl ke kole přivázanou, jsem zase přivez nazpátek do práce.“ Pak z aktovky vytáhl budík a postavil ho na jeho staré místo.

Pan Svoboda mi nic nezazlíval, kdo umí rozdávat, musí také umět přijímat.

Od té doby před každým odjezdem kontroluje obsah aktovky, šibalsky se po mně podívá a míří k píchacím hodinám.