Vojna opravdu není kojná - další smrťák

Postrádali jsme Karla Čiperu. Ten přišel z poddůstojhnické školy jako desátník a má mezitím u protiletadlovců na starost a na povel vojáky v záloze. Na cvičení zrovna přišli chlapi - někdy už dědové - ze dvou vesnic. Sami se na

velikém pokoji umístili na postelích, jedna vesnice vlevo a druhá naproti vpravo. Každý den se hádali, která ves má lepší jednotky.

Čipera si jednoho dne přece jen chtěl na chvíli od těch z JZD odpočinout, i vidal se na černý odchod z kasáren. Načapal ho však kapitán slovenské národnosti ještě na kasárenském území. Karel Čipera zrovna před vysokou uvažoval, jak by se přes ní dostal, když se za ním ozvala slovenština. Lekl se tak, že při prudké otočce k původci hlasu si reflexně strhl lodičku a před sebou stojícího trefil lvíčkem na čapce přesně na nos. Ten měl místo nosu týden červenou bambuli. Čiperovi se nic nestalo, vymluvil se, že tam číhal na vojáky v záloze.

xxxxxx Brodění

Velitel praporu, major s přezdívkou Spejbl, si mě nechal zavolat k sobě. Zeptal se, co dělá mé koleno, že mám být nasazen k akci „BRODĚNÍ.“ Za týden vyráží do tajných míst k velkému rybníku v lese všichnin řidiči tanků sloužící druhým rokem, vojenská sanitka, pojízdná dílna, ta potáhne pojízdnou elektrostanici a zdrojovou soupravu, kterou mám obsluhovat. Vojín Eichler aa Rinkes mi budou jako tankoví mechanici k dispozici. Vojín Stanislav Bílý (SEDMKILOBRADY) pojede jako řidič pojízdné dílna. Mimoto pojedou dvě vétřiesky na jejichž korbách budou převáženi řidiči tanků. Jedna z nich potáhne polní kuchyň. Brodění je naplánováno na tři dny. Pojedou dva cvičné tanky, které se dle návodu technika praporu na místě utěsní a připraví k jízd, ě pod vodou. Všemu bude velet kapitán Tech. Mechanici budou spát v pojízdné dílně a ostatní postaví stanový tábor. Přípravy tanků k brodění budou trvat den, samotné brodění další den a třetí den se tanky zase připraví k jízdě po souši. Tanky budou přepraveny po železnici, ostatní technika pojede po vlastní ose.

„Tady máte, Házlbauer, návod k obsluze té zcela nové elektrosoupravy, je na benzinový pohon. Další vám vysvětlí kapitán Tech, já sám se dostavím v ona místa až v den samotného brodění. Můžete odejít.“

„Rozkaz, soudruhu majore, dovolte abych odešel...“

„Dobře, dobře, jděte...“

Na chodbě jsem narazil na Pražana Zdeňka Birnbauma. Řidič tanku z druhé roty je veselý kumpán a výborný kamarád. Jenže v rotě, s kterou sice tvoříme tankový prapor, ale jinak máme jen společná cvičení. Jejich velitel roty kapitán Chlebníček si své chlapy hlídá. O Zdeňkovi ale z řečí vím, že na brodění před námi svůj utopil. Nemusel jsem ho vůbec pobízet a Zdeněk mi svým veselým způsobem vše dopodrobna líčil. Jeho zkušenosti se mohly hodit.

Objevili jsme se na neznámém místě uprostřed lesa. U rybníku vzniklo stanové městečko, Vošmik nás krmil ze své polní kuchyně, my tři Němci ukotvili elektrocentrálu a šli pak pomáhat řidičům a kapitánu Techovi utěsňovat dva tanky. Přijely po vlastní ose z neznámého nádraží. Výborná nálada byla nejen kvůli senzačnímu počasí, kapitán Tech je veselá kopa, nezkazí žádnou srandu. Připadali jsme si jako na trampu. Popichování mezi sebou má až morbidní charakter. Přebudování tanků na ponorky také není každodenní záležitost. Otázka, zda místo tančíku teď budeme mít na záložkách ponorku, kapitána Techa nerozházela, jen nás upozornil, že tankista oproti ponorkáři, může být neplavcem. Na můj navrhovaný způsob formování autobaterií ještě nezapomněl, přiznal se, že tenkrát opravdu myslel, že to z mé strany bylo myšleno vážně, protože jsem se tak, při tom nesmyslu, také tvářil. Teď už se prý ale nachytat nenechá. Jeho mladistvé, baculaté červené tváře jen zářily, když předváděl a vysvětloval způsob utěsnění tanku pomoci speciálního tmelu a azbestových motouzů. Na výfuk se montovala zátka s funkcí ventilu – při běžícím motoru pouští výfukové zplodiny ven, a to i pod vodou. Při ubírání otáček nebo zhasnutí motoru se klapka ventilu zavře a zabrání tak vniknutí vody. Na výklop věže, z kterého za normálních okolností na suchu trčí hlava velitele tanku, se přidělává k brodění železný komín. Je kulatý a vysoký podle napřed – potápěči – zjištěné hloubky místa brodu. KOmínem se celá osádka nasouká, na vnitřních stěnách jsou malé výstupky pro snazší opuštění tanku. I tak je to dost náročné. To už je rychlejší opustit tank spodem podlahou, nouzovými dvířky. Tak lze činit i během pomalé jízdy tanku na souši. Tento nouzový východ je vlastně k vyhazování už nepotřebných nábojnic, aby nezabíraly místo. Opouštějícímu se to může zle vymstít, pokud si lehne na minu. Proto jsou tanky tankisty morbidně označeny za pojízdné rakve.

Osádku mají při brodění tvořit čtyři i s řidičem, za války je v tanku pět osob. Pod vodou budou teď osádku tvořit s řídícím tankistou další tři řidiči, ti se budou po každém projetí střídat c řízení. Do akce nebyli zapojeni velitelé, střelci ani nabíječi tanků. Šlo o to, aby si řidiči osvojili tuto techniku. Někdo podotkl, že bude nejlepší jet na plný plyn, že si plavání čtyř osob v tak malém prostoru nedokáže představit. Proto bude lepší rybník pod vodou proletět jako tryskáč.

„A na výložky dostaneme, vole, letadýlka!“ ozvalo se. Byli ale upozorněni technikem mna to, že se musí jet neustále nad středními otáčkami a s plynem netrylkovat, aby se ventil na výfuku nezbláznil. Většina měla nedobrý pocit, jeden před druhým to ale nedal znát.

Večer jsme u táboráku zpívali a žertovali, cpali se při tom pochoutkami kuchaře Vošmika.

V den H se už brzy ráno objevil ve svém gazíku velitel praporu major Vojtěch zvaný Spejbl. Obcházel své tankisty a zjišťoval jejich náladu a psychický stav. Při nástupu byly dány poslední rady a instrukce. Spejbl a Hurvínek nás v určitých situacích oslovovali chlapci. O Spejblovi se šušká, že byl v civilu vysokou šarží u ČSD. Kvůli odpovědnosti zaa srážku vlaků byl přeložen k obraně vlasti. Nikdo nevěděl nic přesného, z jakých úst to vzešlo, se také nevědělo.

První tank bude řídit vojín Merten. Hezký klučina s neustálým úsměvem na tváři. Byli určeni další tři, kteří budou tvořit osádku pro první ponorkovou akci.

Jen co kluci zmizeli komínem, tank se zlověstně rozeřval a dal se do pohybu po svahu směrem k vodě. Po přejetí vodou se má otočit a připravit k jízdě nazpět s jiným řidičem. Po druhém projetí bude nasazen tank druhý a zkontrolován stav utěsnění na tanku prvním.

Major Spejbl si mě zavolal z hloučku přihlížejících, abych se šel podívat s vojínem Šeniglem na jeho vétřiesku, proč nestartuje.

„Rozkaz, soudruhu majore, ale já jsem blbej!“

„Já vím, Házlbauer, tvrdíte to neustále, ale přesto vás prosím, abyste to aspoň zkusil opravit...“ řekl otcovsky svému vojínu s plánovanou hodností staršina, ke které se určitě, pro svůj zbojnický postoj, nedopracuje ani za sto let. Major už si zvykl, že rád švejkuji.

Šenigl, malý – jako já – zavalitý kluk z Telče, milující svou holku doma tak, že o ní neustále básní, při každé příležitosti lituje, že tady teď zrovna není, když on na ni zrovna teď, a poiřád dokola, má hroznou chuť. Škrtil při tom vždy něco ve svém rozkroku oběma rukama najednou a vydával zvuky jako jelen v říji.

Jednou večer jsme seděli vedle sebe v amfiteátru jako diváci. Osvětlené jeviště, pod širým nebem, tmu malinko prorážel nesměle měsíc. Šenigl se nemohl dívat na jeviště, na tu předváděnou kulruru. Za to já vycítil, že se dívá na mě. Po otočení hlavy jsem nechápavě koukal na jeho zbožný pohled.

„Ty vole, vypadáš v tom přítmí senzačně, bejt holkou, tak na tebe hned skočím!“ vybafl na mě spolubojovník Šenigl a nešťastně dodal: „Škoda, že tady nemám svou holubičku, určitě bych ji teď roztrhal...“ A zase něco škrtil ve svém rozkroku. A k tomu klukovi se teď mám u jeho vétřiesky otočit zády a hledat závadu? Není to nějaká finta? Zauvažoval jsem podezřele, nemá Šenigl něco za lubem?

„Běž, Šenigláčku, na druhou stranu a zastartuj, kleknu si tady na sedadlo spolujezdce a poslechnu si pod otevřenou haubnou to cvrlikání,“ navrhl jsem mu z bezpečnostních důvodů. Mé pochybnosti vyrátilo opravdové cvrlikání místo toho, aby spouštěč otáčel setrvačníkem a nahodil motor. Strčil jsem hlavu co nejvíce do motorového prostoru a měl tudíž své pozadí vystrčené z auta. S hrůzou jsem zjistil, že Šenigl už zase stojí za mnou. Usměrnil jsem ho tedy zase rychle na druhou stranu za volant ss tím, že jen tam mi může být něco platný. Už v klidu mám možnost teď přemýšlet o tom, co nás učili v učilišti, protože při práci na šachtě jsem auta neopravoval, nýbrž lokomotivy, bagry a buldozery, nemohl jsem na nich sbírat zkušenosti. Vzpomněl jsem si, že nám něco říkali o bateriovém přepínači, který má za úkol propojit při startování oba dvanáctivoltové akumulátory nalézající se pod sedadlem řidiče. Z dvanácti voltů tím vznikne voltů 24 a roztočí čtyřiadvaceti voltový spouštěč, jinak je celá instalace, spotřebiče a příslušenství na voltů 12.

Ohlédl jsem se, jestli je za mnou čerstvý vzduch, a vrazil hlavu k onomu bateriovému přepínači za motorem, který cvrlikal. Po odkrytí víka jsem na to chvíli koukal. Šeniglovi, jelikož jsem znal jeho zálibu v lidovém zpěvu, jsem navrhl, jestli by mi chvíli nezpíval. Budu tak mít přehled, kde se nalézá. Hned spustil moravskou o dívce, ktrerá je moc vzdálena. Já v klidu zase zrakem objížděl neznámou krabici. Objevil jsem na jejím kraji dvě stříbrné ploché pojistky. Jedna z nich je přepálená. Stačilo povolit dva šroubky a stříbrný plíšek šel vytáhnout. 25 A na plíšku a já byl doma.

„Šenigle,“ přerušuji zpěv Telčáka, „ty musíš mít mezi rezervními žárovkami taky takovejdle stříbrnej plíšek,“ aniž přestal zpívat, vyskočil s podanou mu pojistkou z auta. Za chvíli už mi vítězoslavně podával novou. Zarazil jsem ho v pokusu si opět stoupnout za mě. A porucha byla odstraněna. Pojednou se objevvil udýchaný Áda Rinkes: „Kluci, je průser, tank nám zůstal viset!“ V jeho češtině s německým nádechem je cítit hrůzu.

„Co je, ty vole?“

„První tank se uprostřed rybníka zastavil...“

„No a co, třeba si dávaj dvacet...“

„Hovno dvacet, z komína už dva vylezli ven... blejou a chrchlají... z komína jde kouř... něco je v prdeli!“

Všichni tři jsme se rozeběhli nazpět k rybníku. Shluk kluků kolem dvou kamarádů ležících v trávě se díval směrem na vyčnívající komín z vody. Několik jiných kluků z něho zrovna vytahovalo třetího z osádky. Byl v bezvědomí, dopravují ho v nafukovacím člunu ke břehu, jeden mu dává umělé dýchání. Konečně zase začíná dýchat. Od komínu se ozývá: „Doprdele, je tam eště Merten!“

Z jednoho metru nad hladinou vyčnívajícího komínu stále vychází kouř.

„Do prdele, tam hoří...“

„Hovno tam hoří, to sou výfukový plyny, volové!“ Okolo komínu se ve vodě plácalo několik kluků. Kapitán Tech dával z druhého člunu příkazy, major Spejbl na břehu nikoho dalšího zatím do vody nepouštěl: „Bylo by vás tam, chlapci moc, překáželi byste si...“

Kolem komínu se za jeho okraj drží pět kluků a pomáhají nacpat šestého do té úzké roury. Kapitán Tech stojí rozkročen v člunu, nedává rozkazy, jen radí a chválí nasazení těch horlivých, kteří chtějí za každou cenu zachránit svého kamaráda z té železné rakve.

Z roury se opět škrábe ven ten,který tam vydržel jen krátkou dobu. Na jeden nádech se to nedá dlouho vydržet. Střídá ho další, hluboce se nadechne, než se ponoří do plynů. K člunu uprostřed vody připlouvá nazpět n i ten od břehu, předávající spěšně kapitánovi plynové masky. Jiní dva kamarádi, už s maskami na obličeji, se vpouští do vnitřku tanku. Trvá skoro věčnost, než se nohama napřed někdo objevuje v komínu. Kluci venku začínají ty nohy vytahovat. Objevuje se k nepoznání namodralá a nehybná tvář Mertena. Jeden z těch dvou v maskách ho vytlačuje z nitra komínu. Mertena přebírají ti ve člunu a začínají mu dávat umělé dýchání. Oba kluci si strhávají masky z obličejů. Člun s Mertenem ženou kamarádi plnou parou pomocí vesel i holýma rukama ke břehu. Tam nehybného kamaráda vytahují ti na břehu a na pokyn zdrceného majora je položen na plachtu v trávě a pokračuje se s umělým dýcháním a rázy dlani na prsa Mertena. Sám major si pak s rozkročenýma nohama sedá Mertenovi na nohy a začíná mu dlaněmi dávat oživovací masáž srdce. Jiný mu stále dává umělé dýchání.

Rozrušený hlouček kamarádů stojí okolo a čekají bezmocně na příkaz vystřídat k pokusu o záchranu kamaráda. Ten však zůstává nadále bez známky života. Ani dva lapiduši ze sanitky nemají úspěch.

Na břeh se vrací zbytek kamarádů v čele s kapitánem Techem. Derou se do čela hloučku těch, kteří čekají na příkazy. Ti dva, co v maskách kamaráda z tanku vytlačovali, otvírají vzrušenou debatu. Myslí si, že byl Merten v tom zmatku při unikání z tanku nechtěně kopnut tím, který se snažil vylézt před ním a spadl nazpět. Kluk před ním také omdlel, jeho však kamarádi ještě stačii za ruce komínem vytáhnout.

Život se do našeho namodralého kamaráda nevrací. Teď se dovídáme, že major už vyslal motospojku Krieglsteina pro pomoc v okamžiku, kdy se tank zastavil a začalo se z něho kouřit. Krieglstein zrovna přijíždí, vede za sebou lékaře s civilní sanitkou. Hlouček se otvírá a pouští profesionální pomoc k nehybnému. Ani lékař už nemůže pomoci, je to beznadějné. Stržená tankistická kombinéza leží opodál vedle nehybného těla.

Když lékař oznamuje majorovi, že může zavolat pohřební vůz, je vše ztraceno. I nám laikům dochází, že nám odešel kamarád, boj o jeho záchranu trval dvě hodiny.

Odplížil jsem se jak spráskaný pes k pojízdné dílně, vytáhl svou kytaru, sedl si s ní na pařez, opodál ještě stále zamlklého hloučku kolem ležícího. Ani dnes nevím, co mě to napadlo. Začal jsem tklivě zpívat černošským stylem:

Můj hrob je voda, má rakev je tank

má milá ve vzpomínkách, stále se mnou choď...

Odlišil jsem od originálu:

Můj hrob je moře, má rakev je loď...

Poté jsem napojil další smutné bluesové písně.

Hledám Sentlui a Massissipi proud

hledám Sentlui, kde mohu zahynout.

Pak jsem začal s naši oblíbenou:

Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku

a ne pro prsten snad, jenž mám ji ještě dát...

Kluci se začali jeden po druhém zpěvem potichu přidávat, am já pokračoval:

Neví, co je vojna, kdo polní nebalil

neví, co je bláto, kdo se v něm nebrodil

neví, co je průser, kdo v base neseděl

vojna je škola, kde se nic nenaučíš

nejlépe děláš, když krok a hubu držíš.

Kluci stáli v půlkruhu kolem celtou přikrytého kamaráda, drželi se pevně za ruce.

Já pokračoval:

My sloužíme svému národu

my sloužíme na moři a pro lidská práva svobodu

naše srdce zahoří.

To byl okamžik,kdy ke mně ze zadu přistoupil velitel praporu. Černý pohřební vůz se ztrácel mezi stromy a major mi položil otcovsky svou ruku na rameno se slovy:

„Házlbauer, děkuji, už ale přestaňte... udělal jste dobře...“ a zatím co náš velitel praporu pomalu odcházel k hloučku, já si to namířil k pojízdní dílně s kytarou v ruce...

Vojenská technická inspekce zjistila příčinu havárie. Usoudili, že se zasekl ventil v zátce výfuku, výfukové splodiny nemohly ven do vody a unikaly tudíž jedinou možnou cestou, udělaly si cestu do vnitřku tanku...