Vojín Eichler se jen tak nevzdá a trapas při nácviku na spartakiádu

„Zejtra tam určitě bude další matroš, radoval se při pohledu na můj krk. Za hodinu po vymačkání furunklu mi záda už tak nebolela. Také hlavou už jsem mohl neznatelně otáčet. Další den Eichler ke svému zklamání zjistil, že se

pohublý furunkl začíná podezřele zavírat. Plátkem z pilky na železo tomu chtěl zabránit za každou cenu. To jsem mu ale nedovolil, ať si najde jinou zábavu!

„Nevadí, když tak zejtra opálím v kamnech ostrej majzlík.“ Od dalších jeho operací mě zachránila náhoda. Druhé ráno Eichler zakopl a vypadl z pojízdné dílny tak nešťastně – pro mě šťastně –, že si zlomil pravou ruku. Sádra mu sahala až do podpaždí. Nejvíce litoval toho, že už mi nemůže mordovat můj krk.

Netrvalo dlouho a po otočce v dřepu mi křuplo v koleni levém, tom zdravém. Vždyť všechnu námahu odneslo, když jsem šetřil to pravé, když ho meniskus vyřadil z provozu. Dostal jsem sádru až do rozkroku. Na osazenstvo pojízdné dílny byl pohled jako na navrátilce z fronty.

Mirek Picka mi zhotovil berličku z větve, ta mi umožnila doskákat i do vzdálenějších míst. Mirek s Harrym Valdou a vojínem Andělem dostali za úkol, postavit zděné sprchy pro propocené a zaprášené vojsko.

Harry, jako zedník rychloomítač v civilu, spíše své dva druhy bavil prořízlou pusou, než by je šokoval hbitýma rukama. Občas jim tedy hodil cihlu z hromady.

Pěšáci pilně nacvičovali na druhou celostátní spartakiádu, tankisté a řidiči aut zase místo toho makali na svých pohybovadlech. Na spartakiádu nezbyl čas. Měla ale přijít doba, kdy toho budou litovat naši velitelé.

Když Harry narazil na nás tři z dílny, dal nám přezdívky Ampér, Volt a Ohm. Eichlera nějaký pěšák něčím naštval tak, že mu rozbil sádrovou rukou hlavu.

Mou i jeho sádru sundali ve stejný den, už bylo na čase. Dny začaly být stále teplejší a za sádrou nám to začalo svědit. Za sádru jsme si strkali svářecí dráty jako drbátko.

Náš tankový prapor čekala pohroma a ostuda. Následující den měla přijet do našeho vojenského prostoru vojenská spartakiádní komise na výzvědy. Narychlo nás tankisty strčili k pěšákům, abychom aspoň něco odkoukali. Další den své spartakiádní umění předváděl prapor za praporem, až jsme přišli na řadu my tankisté. Nikdo nechtěl stát před tou komisí v první řadě. Naši důstojníci propašovali do první řady dva pěšáky, abchom je mohli kopírovat. Já jako sportovec invalida, jsem musel stát v první řadě také.

V komisi stála i krásná a mladá majorka. Vejrala na moje tělo zarostlé opičími chlupy. Holka, zauvažoval jsem v duchu, to bude pro tebe pastva pro oči. Je mi líto, že tě musím zklamat svým spartakiádním výkonem.

Pěšáci měli aspoň opálená těla, ale mi byli neustále před sluncem přikrytí montérkami nebo hromadou železa. Pěšáci už nacvičovali v kasárnách a byli oproštěni od stráží. My, tankisté stráže přebrali a dokonce u zástavy jsme také stáli my. V té skleněné kopuli u zástavy bývá horko jako ve výhni, když na tebe přes sklo praží slunce a mouchy si tě vyberou ke svým procházkám po obličeji a ty nesmíš hnout tělem ani brvou, abys je mohl odehnat. Snažíš se je nenápadnými grimasami přinutit k odletu aspoň z ksichtu. Některým muškám se líbí na tvých rtech, snaží se mermomocí ti vlézt do pusy. Máš chuť je překousnout a vyplivnout na rozžhavené sklo, aby se upekly. Nepříjemné je také, když se ti snaží vlézt do uší. Voják u zástavy se tedy naučí i střihat ušima. Nejhorší ze všeho ale je, když si to s mouchou rozdá mušák přímo na špičce tvého nosu. Snažíš jim to překazit odfoukáním. Po vystřídání si nejdříve setřeš z obličeje muší spermie, zase si jednou ochránil zástavu před nepřítelem. Při její ztrátě by byl rozpuštěn celý pluk. Stát dvě hodiny jako svíčka u zástavy je zodpovědnost největší. To se jeden může nechat i pokálet muškami.

Při nácviku na spartakiádu je vidět na těch opálených že jsou odjinud. Když spartakiádní skladba zazněla, jsme k těm opáleným otáčeli hlavy, ale stejně jsme byli pořád o takt pozadu. Musela to být podívaná, bylo to i vidět na očích té komise. Majorka se snažila smích skrýt va svých dlaních. Jeden podplukovník – asi předseda komise – nás za pět minut osvobodil. Na naše důstojníky se ale komise tak vlídně jako na nás netvářila. Ještě dlouho debatovali, když už naše spartakiádní místa zela prázdnotou. Bylo nám jasné, že v Praze s námi jako s cvičenci počítat nemohou.