Vojenský trojlístek se trhá

Tamtamy hlásily, že se vojákům základní služby druhého ročníku naskýtá možnost odejít předčasně do civilu, pokud podepíši smlouvu do ostravských dolů. Harry nám dvěma v Jablíčku oznámil po pátém pivu své rozhodnutí stát se

baňařem. Dost nás tím šokoval, už prý ale má dost toho koncentráku, kde mu neustále hrozí prokurátor.

„Raději rubat, než bručet!“ řekl rozhodným tónem, který jsme u něho neznali.

„Hoši, já miluju svobodu, peníze, muziku a holky... tady není čas ani na pořádné lásky.“ Řekl pořádné lásky, je náročný a jedna mu nestačí, holomkovi.

Při pohledu z okna hospody je vidět naproti na zahradě plápolající spodní prádlo od Patricie. To ho zřejmě v jeho rozhodnutí utvrdilo. Jako by to ta holka dělala naschvál, takhle nás dráždit. Vždy ji potkáváme jen v doprovodu maminky, i ta by prý stála za hřích, tvrdí nadržení vojáčkové. Také říkají, že Patricie určitě žádné spodní prádlo nenosí, když to má ve dne v noci viset venku na šňůře. Z některých se při tom pomyšlení stávají pomalu šílenci zralí do svěrací kazajky.

„Jdu rubat!“ říká Harry po otočení zraku z kalhotek a podprsenek k nám. S Mirkem Pickou jsme stále nevěřili, že to myslí vážně, neumíme si ho představit jako mouřenína s bílým bělmem. Sice má rád teploučko a tam v hlubině je ho určitě dostatek, ale kytara se tam nesmí brát a při kecání se práší do pusy, a tu on málokdy zavře. Naše domluvy ale nevnímal.

„Potřebuju prachy na pivo a ne takový mizerný žold, z kterýho mi je do breku... a pak, hned jak poprvý vyfárám, tak černý jak budu, skočím s první holkou do postele... na nočním stolku bude stát sto piv... zašpiním jí povlečení... pak jí vrazím svýho horníčka do jeji hlubiny tak prudce, že místo Praha řekne aha. To je život, jakej potřebuju, a ne poukoutně krást uzeniny rotnýmu Provazovi z kárky anebo čučet mezi nohy do o poručíku Hasákovi. Nenávidím povely, mám rád svobodu! Do takovejch kalhotek, jak támhle visej, si pak budu utírat ten svůj černej uhelnatej ksicht. Kašlu na chození do stráže, kašlu na půllitráky na nohou, mám rád jen půllitry ze skla... nemám rád propocený smradlavý onuce,“ celý tenhle dlouhý dialog vedl s pohledem ke stropu, teď stáhl své oči na nás a nasadil si kukuč, na který jsme u něho zvyklí. Mohlo to vypadat na to, že jeho řečnění byl zase jeden z jeho divadelních výstupu a že to všechno byla jen zase sranda. Ale tolik vulgárních slov (Tady jsem je nahradil pro choulostivější mírnějšími výrazy) jsme u něho na jeden zátah ještě nikdy neslyšeli. Jeho proslovy bývají tvrdé, ale ne vulgární, něco nám tu opravdu nehrálo.

„Paní hostinská, přineste nám prosím rundu na sekeru,“ zahučel směrem k pípě Harry. Sekery nebylo ještě zapotřebí, poštou mi přišla stovka od maminky jako každý měsíc.

„A než poprvé sfárám do toho pekla,“ pokračoval náš změněný kamarád, „budu ležet s nějakou hokou tři dny v posteli... žádný budíček, žádný nástup na rajóny, žádnej nástup na rozcvičku, žádný, vojíne Valdo, postavte se do pozoru... šmitec!“

Jsme denně v Jablíčku. „Vy dva, Ruksaci, mi budete scházet, ale já musím do světa,“ oznamoval už zase důvěrně náš kamarád Harry Ruksak, aniž odtrhl své oči od na větru se třepotajících kalhotek a podprsenek. „Když se mi v hlubinách naší země nebude líbit, budu aspoň pást kozy v JZD.

Když jsme z finančních důvodů z Jablíčka vypadli, tlačila proti nám jakási mladá maminka kočártek.

„Dobrý den, mladá paní,“ zastavil ji Harry. „Mohu se podívat dovnitř?“ Po hrdém souhlasu novopečené maminky si Harry srazil z hlavy lodičku a strčil zvědavě pod stříšku kočárku svůj zvědavý snědý obličej. V kočárku se to leknutím rozeřvalo, co by to teprve udělalo, kdyby tam Harry strčil hlavu mouřenína?

„Ťu, ťu, ťu, ty si ale hezké a hodné děvčátko...“

„Je to chlapeček,“ zašvitořila opravně maminka.

„No to je škoda, to si na tebe nemůžu ani počkat, až vyrosteš..., ale jako chlapeček jsi ještě lepší, můžeš mě nahradit u tankového praporu... tam potřebujou takový pěkný kluky...“ Teď vykroutil svou hlavu z kočárku k nám, a aby to maminka neslyšela, zašeptal: „Fuj, to je ale vošklivoučké dítě!“ Mamince při loučení zase řekl, ať je pyšná na svého švarného junáka a přidal: „Doufám, že se mi jednou povede takové krásné dítě vyrobit,“ a směrem k nám to opět trochu pozměnil, „ten pohled na to dítě ve mně vzbuzuje strach stát se otcem.“