Vlak se s námi začal opět pomalu rozjíždět, a když to v tanku na jednoho příjde

U škvíry našeho vagonu se objevil Hurvínek, snažil se držet tempo s vlakovou soupravou. „Asi tě hledá,“ zavolal na mě Lettl, který si škvírou vrat větral své páchnoucí syrečky. „Jsou ty stroje dobře upevněny?“ funěl na mě svou

otázku velitel roty a průdušky mu při tom hvízdaly jako rozladěné kostelní varhany.

„Dobrý to je, soudruhu kapitáne,“ vypustil jsem ven nad Lettlovýma páchnoucíma nohama. Hurvínek spokojeně naskočil na stupátka osobního vagonu, v kterém se uhnízdili naši lampasáci. Nechápal jsem, proč se Hurvínek ptal ještě podruhé, když už to udělal před odchodem do nádražní restaurace.

Netrvalo ani dlouho, minuli jsme Český Krumlov a dojeli do naší konečné stanice Kájov. Vše zase probíhalo jako po vyhlášení válečného stavu. Někteří z nás ty obavy i měly, vždyť jsme jen krůček od západních hranic. Byl to pořádný cvrkot, velitelé křičeli své rozkazy tak nahlas, že nás to muselo prozradit válečným štváčům.

Tanky při sjíždění z vagonu řvaly v radostném očekávání, že budou konečně vyvenčeny. Netrvalo to dlouho a dočkaly se. Uháněly po okresní silnici, která už něco pamatovala, směrem na Boletice.

Jsme ubytovaní v bývalých statcích, zřejmě po Němcích. Z polní kuchyně uprostřed budov se začíná slibně kouřit, vůně ale nedokáže přetrumfnout pach hnoje. Eichler se zase drží za svůj sosák. Připomíná mu to kravín ve Vranovské vsi. Jedinci si nasazují plynové masky, Hurvínek a politruk tankového praporu je upozorňují, aby si z toho nedělali srandu. Ještě že hromada hnoje je mnoholetá a částečně vyčichlá, takže se z ní už nekouří.

Harry na vidle nalezené po odsunutých Němcích, napíchl hnůj a položil ho nepozorovaně před nohy Eichlera a zařval po vojensku: „Vojín Eichler, krok vpřed!“ Ten se lekl tak, že ten krok do hnoje opravdu udělal.

Po nakrmeni svých podřízených oznámil s vážnou tváří Hurvínek: „Chlapci, za hodinu vyráží naše rota na první nácvik ochrany hranic směrem k přehradní nádrži Lipno. Přibližně v místech, kde se objeví vodní hladina, bude dán rozkaz ke střelbě slepými nábojnicemi na určený cíl a teď huš, huš, huš! Do každého tanku připraví osádky pět nábojnic. Také se musíme zásobit studenou stravou, neví se totiž předem, jaký přijde další rozkaz ze shora. Můj střelec tanku, Lettl, se postará o to, aby v tanku byl proviant také pro mě. Já pojedu v prvním tanku ve věži jako velitel, ostatní stroje mě budou následovat v desetimetrovém odstupu. Spojení budeme mít mezi sebou palubními vysílačkami. Na konci kolony pojede pojízdná dílna.“

Osádky tanků připravili své stroje dle rozkazu. Ve vzduchu se objevily na chvíli první vločky sněhu. Slunce tomu ale udělalo konec. Celá kolona tanků, s pojízdnou dílnou na konci, vyrazila krásnou šumavskou krajinou za svým velitelem roty kapitánem Hurvínkem. Ten, aniž se otáčel, dával rukou znamení – za mnou vpřed, což chtěl zdůraznit osádkám za sebou přes vysílačku. Lettl zevnitř tanku upozornil křikem vzhůru svého velitele, že pokud by vysílačka nešla, stačí, aby kopl do té bedýnky u svých nohou, že v těch elektronkách někdy bývá vaklkontakt.

Všechno šlo podle plánu a Lettl tomu s potěšením věřil. Hodlal dohnat zameškaný spánek a dát si dvacet. Jako opěrka hlavy se mu hodila ona krabice patřící k vysílačce. Po chvíli se dostal do klimbajícího stavu, když tu byl kopnut do hlavy svým velitelem, tomu totiž přestala fungovat vysílačka. To se opakovalo v malých přestávkách ještě několikrát. Lettla to rozzuřilo, otevřel bedýnku s ručními granáty a nacpal jimi svému veliteli kapsy u tankistické kombinézy. Jelikož to nebylo nic platné, snědl svému veliteli z pomsty i jeho proviant. Nabíječ tanku, ač ještě bažantem, mu v tom začal usilovně pomáhat. Dostali se do takové ráže, že zlikvidovali všechny podíly stravy, i řidičův, který se mordoval s řadicí pákou. Lettl si ale přece jen malou část uschoval.

Hurvínkova hlava vyčnívá z velitelského poklopu a jeho pravá ruka co chvíli mává jako v tranzu: za mnou! Je soustředěn pohledem vpřed a na kompas. Kdyby se otočil, spatřil by šokující úkaz – nikdo ho totiž už delší dobu nenásledoval, jeho velitelský tank jel osamocený vpřed, i když se mu ve sluchátkách ozývalo: „Následujeme první tank...“

Nastal přece jen okamžik, kdy se otočil za sebe a z hrůzou zjistil prázdno za sebou. Dal překotný povel k zastavení, vyhrabal se z věže tanku, sjel po něm na pásy a odtud skočil na zem. V ten moment už je pozorován svou osádkou, která vylezla zvědavě za ním. Kapitán Hurvínek se rozeběhl do podzimní nesekané a slehlé trávy. Klekl do ní, chytil se oběma rukama za hlavu, hluboce se předklonil a začal svou hlavou tlouct do šumavské země, doprovázeje to lamentováním: „Kde je moje jednotka, kde je moje jednotka?“ Z kapes mu při tom vypadávaly ruční granáty.

S jeho jednotkou to probíhalo následovně. V druhém tanku, sledujícím tank velitelův, nastal lidský problém – střelec se naklonil nad svého řidiče se zprávou mimo vysílačku, že dostává běhavku. Řidič zahlédl malou lesní cestičku vedoucí od trasy vpravo, strhl tam svůj těžký kolos a ostatní ho samozřejmě následovali, byli přesvědčeni, že je to rozkaz ze shora.

Běhavkář vytlačil svého překvapeného velitele z věže, ten nemohl vědět, o co jde, a upaloval do lesa s výkřikem: „Sváčina, sváčina...“ To se hodilo každému, začaly kulinářské orgie na rozpáleném kovu těžkotonážníků i vedle nich. Jelikož už tenkrát měli Harry Valda a Mirek Picka ekologické cítění, cpali svůj obalový odpad ze sýrů a prázdné plechovky od paštik do dlouhých hlavní tanků, všichni je s radostí pohotově následovali.

V opuštěných strojích se ozývalo neustálé, nevyslyšené, praskající, přerušované hlášení: „Kde jsi, moje jednotko, k sakru... ozvi se, ozvi se!“

Hurvínek zahlédl Lettla, jak tajně z něčeho okusuje, a poprosil ho, aby mu z tanku přinesl jeho díl proviantu, že mohou tuto nepříjemnou situaci využít ke svačině.

„Soudruhu kapitáne, je průšvih, někdo z jiné osádky nám to musel sežrat, našel jsem jen tenhle poslední sýr... soudruhu kapitáne, já se s vámi o něj poctivě rozdělím...“ Velitel rezignovaně zamával rukou a zahnal celou svou osádku nazpět do tanku na své pozice. Sám se uvelebil opět ve věži, na svou nepochopením se kroutící hlavu si nasadil kuklu se sluchátky, zároveň kopal do vysílačky. Konečně se mu povedlo navázat spojení s jednotkou, dostal vysvětlení, že se druhému tanku ztratila elektrika a zablokoval ostatní za ním jedoucí kolonu. Vše už je ale v pořádku, závada odstraněna a celá kolona, i s pojízdnou dílnou, pospíchá za svým opuštěným velitelem.

Jednotka se sjednotila a pokračovala za svým cílem. Spokojenost se opět rozlila po Hurvínkově tváři. Nemělo to ale mít dlouhého trvání – z tanku uprostřed kolony se ozval výstřel, při kterém z dlouhé hlavně vylétly v první řadě plechovky od konzerv a stříbrné obaly sýrů. Jen se velitel ohlédl po příčině výstřelu, zazněl výstřel další a následovaly i ostatní. Střelci v tanku, byli po zaslechnutí výstřelu v domnění, že ve sluchátkách přeslechli povel k výstřelu, připojili se tedy pro jistotu také.

Odpad z kanónů létal mezi smrky a jedle, na jejich větvých byly jako ozdoby na vánočních stromcích. Poslední výstřel ještě k tomu zavinil leknutí majora Ryse, který měl na motocyklu zjistit příčinu opoždění tankové jednotky. Rána se ozvala v momentě, kdy Rys tento předjížděl, trhlo to s ním leknutím tak, že zahučel mezi mladé nízké smrčky, okolo nichž se nakonec omotal i se zeleným motocyklem, jehož kola se ve vzduchu dál otáčela.

Tohle nemohl vidět kapitán Hurvínek, který řval plačtivě do vysílačky: „Chlapci, proč střílíte? Je už snad někde vidět hladina Lipna? Nebo dal jsem snad povel ke střelbě?“ Své otázky doprovázel nešťastným kroucením hlavy. Celá kolona se na povel svého velitele zastavila. Vtom se ozval ojedinělý tlumenější výbuch v posledním tanku kolony. Střelci tohoto tanku, prvoročáku Růžičkovi, se opakovaně nepodařilo odpálit nábojnici. Vytáhl ji, aby se ujistil o příčině, oklepával opatrně rozbušku kladívkem tak dlouho, až se výbuch nečekaně a nechtěně přece jen ozval. Od tohoto okamžiku scházel tomuto vojínovi palec pravé ruky.

Osádky vylézali ven v okamžiku, kdy major Rys ze sebe vztekle setřásl motocykl a větve smrčků. Tento člen plukovního štábu se rázným krokem hnal ke koloně tanků a hodlal žádat o vysvětlení. Vojín Harry Valda křikl na majora: „Proboha, soudruhu majore, co v téhle roční době hledáte v lese, houby už přece přestaly růst...“

Pokračování opět jindy...