Vídeňačka a žena buldog

„Ty vole, kluci, já vás teď hned nutně potřebuju,“ vyjel na nás s Harrym neznámý vojcl od pěšáků. Našel si nás na rotě jednu neděli dopoledne, když jsme si brnkali na kytaru. Přijela mu prý sestřenice z Vídně a on neumí ani slovo

německy. Někdo mu dohodil nás dva, že prý umíme i vídeňskou němčinu. Nechtěli jsme zkazit žádnou srandu a nechali se oním vojákem táhnout k hlavní bráně. Prý má povoleno si k ní přivést někoho na tlumočení.

„Ty vole, ty nevíš, že máme zakázaný mluvit s cizinci?“

„Ale jo, vím, na bráně mám zrovna kámoše a deveťák je zrovna pryč na kontrole muničáku, nesmí nás holt nikdo vidět... zalezem si k ní do mercedesu, má tónovaný skla a stojí kousek od brány...“

„Jo, mercedes z Rakouska... a hned u brány, to taky nesmí... kvůli tobě můžem dostat prokouše, budou nás považovat za špióny, vole...“

„To pude rychle, já nevím, co mi ta kráva rakouská chce...“ Vojcl zalezl na sedadlo spolujezdce a my dva na zadní sedadla. Holka, asi pětadvacítka, usměvavá sympaťanda, se hned do nás pustile zpěvavou vídeňštinou a pokládala nám různé otázky. Já tak tomu napůl rozuměl, ostatní jsem si domyslel nebo vymyslel. Začal jsem je tlumočit vojclovi. Horší bylo, když jsem musel tlumočit nazpět svou německou egerlandštinou. Všechno jsem musel opakovat víckrát, než to pochopila. Ještě že šlo jen o jakýsi pohřeb někoho z rodiny.

Harry vedle mě přitákával německým ja a nein. Z dětství si pamatuje jen: pass auf, der Hund kann auch deutsch (dej pozor, ten pes umí také německy), což občas řekl Vídeňačce. Ta se smíchy pokaždé začala dusit a oznámila, že by si nás nejraději odvezla do Vídně, asi aby jich bylo víc na onom pohřbu? Harry se jí tak žhavě začal dívat do očí, až z toho dostala žízeň a rozhodla se odjet bez vyřešení té situace.

Netrvalo to ani tři dny a vojcl u nás byl zase, ale tentokrát už s přijatelnou prosbou. Chtěl, abychom v neděli odpoledne přišli s kytarou zazpívat mámě jeho holky k narozeninám. Bude se tam pořádat hostina, tak jí chce udělat radost. Vyrazili bychom z kasáren tak ve tři odpoledne společně s ním, sami bychom to nenašli. Bydlejí dole v Gránickém údolí u řeky Dyje.

Kvůli této záležitosti jsme si museli s Harrym teprve po druhé v životě vzít legální vycházku. Kluk chtěl, abychom šli ve vycházkovém.

Přišel si pro nás v neděli na rotu a celý zářil, když nás uviděl v gala. Také naši spolubojovníci žasli, nikdy nás ve vycházkové uniformě neviděli odcházet z kasáren.

U brány chodilo nějaké strašidlo sem a tam, vojcl oznámil, že to je ta jeho holka. Také nás hned s ní seznámil a my s Harrym dokázali jen stěží zadržet smích, když jsme pohledem na ni poznali, že by holka mohla klidně být jednovaječným dvojčetem psa buldoka. Jen měla jiné uši. Začali jsme vojcla podezřívat, že má šedý zákal. Zatím jsme ho ale nehodlali varovat, nejdříve se chceme pořádně nadlabat.

Cestou k psí boudě oné slečny, jsme poznali, že má docela smysl pro humor. Jen jsme se divili, že ještě nezaštěkala. Harry začal jako netrénovaný trochu funět, když nás vedli klikatou cestou až dolů do Gránického údolí.

„To je horší, než když nás jako bažanty hnali na Kraví horu,“ stěžoval si.

„Jen počkej nazpátek, kam se na to bude hrabat Kraví hora,“ postrašil jsem ho.

„Ty vole, to je pravda, to se nám z žaludku zase všechno vypaří, stojí nám to vůbec za to?“ zauvažoval Harry, opatrný na přespříliš pohybu.

Buldočka nás zavedla v domečku přímo do obýváku ke stolu, k našemu překvapení zel ale prázdnotou a my čekali slíbené hody.

„Klid, kluci,“ konejšil nás vojcl, když z našich očí vyčetl hlad, poté, co jeho holka kamsi zmizela. My dva doufali, že do špajzu.

„Hrajte něco,“ pobízel nás přítel psího plemene a Harry ho upozornil, že hlady to nedokáže. Že se potřebuje nejdřív pořádně nacpat.

Vešla buldočka, v ruce plato plné chlebíčků a řízků. Usmívala se jako při odchodu, ale proč se jen převlékla? Záhada se vyjasnila hned, když vešla druhá buldočka ve stejných šatech. Ty vole, hrklo v nás dvou, ta její máma, obě vypadají stejně. Ale to je hrůza, on si ty dvě určitě občas plete, možná s tím máma počítá, s tím ksichtem si hopsnout s mladým vojákem je pro ni výhra.

Harry začal zuřivě brnkat na kytaru: hapy buřty tu jů... a polykal sliny při pohledu na ten lákavý proviant na stole. Máma nás nabádala se obsloužit, my ale s velkým úsilím děkovali, že hlad nemáme.

Obě ženy zmizely, asi pro další dobroty. Jen za nimi zapadly dveře, aniž jsme si s Harrym něco řekli, nacpali jsme do sebe tři chlebíčky najednou. Já nacpal do otvoru pod strunami kytary rychle tři největší řízky.

„To sou ale pěkný kočky!“ pronesl Harry na vojcla. Ty dvě se objevily s talíři a bramborovým salátem, na platě mezitím zůstal jen jeden řízek. Překvapená hostitelka jen pokrčila rameny a šla pro nášup.

Po vyprázdnění talířů jsme se chvíli střídali ve zpěvu. To hulákání nám dodalo další chuť k jídlu. Začali jsme si přiťukávat vínem, obě buldočky začaly být slušně podroušené. Já to cítil také, jen s Harrym to nedělalo nic, na tomto poli on byl naopak trénovaný. Hostitelky začaly dvojhlasně pět moravské lidové písně. Když jim zdřevěněly jazyky, chtěli, abychom jim vyprávěli sprosté vtipy.

po čase jsem s hrůzou při pohledu na hodinly zjistil, že je za deset minut deset večer. V deset jsme měli být zase v kasárnách. Vojcl nám neřekl, že on ne, že má opušťák. Začal fofr. Harry za mnou funěl jako divoký kanec. Neemohl popadnout dech, přesto se mu dařilo vykřikovat: „Zasraný Gránický údolí, zasraná Kraví hora, zasraná vycházková knížka!“

Sledoval jsem neustále čas na hodinkách, čas máme mizerný, možná bych to stihl na bránu včas bez Harryho. Mé pobízení nenalézalo pochopení u funícího kamaráda. Dostal jsem spásný nápad: „Harry, poběžím napřed, abych aspoň já tam byl včas, něco jim tam nakecám. Z mých polobotek se odloupl další zbytek hydrovosku při brzdění u deveťáka na bráně.

„Napadli nás dělostřelci, támhle běží kamarád...“ Ještě že Harry doběhl tak uřícený, že nebyl schopen slova. Divil se, že nás důstojník ještě pochválil. Ještě jsem si všiml, že škrtá naše jména v knize pro vycházkáře a to bez poznámky o pozdním příchodu do kasáren.