Vesnička naše nestředisková

Byla Irena Josefovna západní špionkou? Vlohy na to měla. Střílet si uměla s lidí, čtyři jazyky ovládala, ale pozor, neuměla plavat! A to mohlo několikrát její vyzvědačskou práci překazit. Jsem nucen, se na okamžik přemístit do roku 1992. V té vesničce se udály věci, nad kterými zůstal rozum stát. Také její občané se vymykali běžným zvyklostem. Lidi takového ražení se jen tak nenajdou, jak mezi mladými, tak ročníky ke stovce. Už při vyslovení Hlohovčice, si cizinec koleduje o jazykový infarkt.

Po oné proslulé něžňoučké revolučce, čerstvě oddán s o 15 let mladší Češkou (pardon, tenkrát ještě Československou občankou), jsem si troufal, co? Zdědil jsem bezpracně dvě její zázračné děti. Jakuba (8) a jeho blonďatou tříletou sestřičku Ivu. O nich tu ale zatím půjde jen zběžně. Zevrubněji až v následujícím díle Ruksak za ostnatým drátem. Ze Sokolova se přemístily s maminkou Bohdankou do Norimberku hned po NĚŽNÉ REVOLUCI. To ale zatím také není podstatné v tomto líčení.

My dva s Boa (touto zkratkou ušetřím nejen místo, ale sama, má drahocenná nová šéfová, toto oslovení dokonce miluje, prý dokonce jako mě), byli oddáni v sokolovském zámku. Já s německou a ona s českou příslušností.

Po čase vyvstala otázka, co takhle si koupit v Československu chalupu? Inzeráty, jízdy křížem krážem po Karlovarsku, jihu republiky, Plzeňsku. A tu, v kompletní sestavě stojíme jednoho dne mezi Domažlicemi a Plzní, před inzerátem nabízeným domkem. Vesnička má neobvyklé jméno. Hlohovčice si musí děti teprve na jazyku uskladnit. Jak se tak díváme na onen vyhlídnutý objekt, ozve se za námi přátelský hlas, i když německou poznávací značku musel vidět. „Dobrý den, lidičky. To kupte, vaše děti tady budou mít plno kamarádů…“ Bývalý starosta této vesničky, pan Štefl, se s námi dal, do opravdu velmi přátelského hovoru. Domek u vedlejší silnice na Močerady, mě nutí položit panu Šteflovi praktickou otázku: „A nebude se tu stavět v blízké době metro?“ a povídání dostalo ještě veselejší notu.

Na střeše malého přístavku je veliký sud. Tím prý nynější pražští chalupáři krmí vodovodní trubky v domku. Sud naplňuji ručně. Jak ti Pražáci jsou vynalézaví, co? Naproti domku, postaveném určitě před tisíci lety skrovnými prostředky, podobně jak si ptáci staví svá hnízda, vodní nádrž jako slušné koupaliště. „Ne, koupaliště máme za OBECNÍM ÚŘADEM, tohle slouží JZD k zavlažování a hasičům ke stříkání. A pozor, v zimě, když to zamrzne, se tady bruslí a hraje hokej. Vidíte tam ty dvě branky na břehu?“ zasvěcuje nás dále pan Štefl. Nakonec nás opravdu přesvědčil. Má, fungl nágl nová manželka, se stala majitelkou tohoto skvostu v žalostném stavu. Já navrhuji, abychom z toho vybudovali nejhezčí kravín na světě.

Po objevení se cedulky za oknem STAVBA POVOLENA, se k nám začali každou volnou chvíli sjíždět kamarádi ze Sokolovska. Střecha i sud dolů, domek i ve svém stařeckém věku vyrůstá, aby v podkroví mohl stát dospělák. Já si udržoval fyzičku hrubými pracemi, hlavně kopáním krumpáčem. Od 50 metrů vzdálené studny, 80 cm hlubokou rýhu ke garáži, pro hadici k čerpadlu do garáže. Tato akce nahradila sud, který býval na střeše. Nejvíc mi dal zabrat příkop kolem domku těsně u původních základů. Nebyly z betonu, jen z jakési hlíny a dokonce kousků cihel. Po zpevnění betonem snad základy udrží těžké betonové tašky střechy. Nebudu tady popisovat dřinu s kamarády, někdy jich přijelo ze Sokolova i devět. Boanka vařila a vařila a po úklidu té paseky, co jsme nadělali, nanovo vařila. Maká se jako v úkole, ale večer je veselo, než jeden po druhém usíná ve svém spacáku.

Netrvalo dlouho a jako novopečení chalupáři jsme vždy po našem příjezdu, měli plný dvorek dětí z Hlohovčic. Vlaďena Moudrá, byla se svými osmi lety sice o tři roky starší než naše Iva. Vzniklo mezi nimi ale přátelství na dlouhá léta. Jinak to byli jen chlapci kolem Jakubova věku, tedy deset, jedenáctiletí. Milan Bouc, Míra Bouc, David Moudrý, Lukáš Toupal. Nejstarší z nich Martin Adámek zvaný Adi, už jezdil traktorem otce nejen vpřed, ale bravurně dokázal couvat na jejich dvůr nebo zahradu i s vlekem. Kluci chtěli být neustále zaměstnaní a pomáhat nám. K večeru když nám z rukou vypadly lopaty a CO, jsme pořádali kvízy. Z jejich bystrých hlav se dalo tušit, že většina nezůstane u lopat. Výhodou také bylo, že naše děti nevyšly z češtiny.

Také hlohovčické fotbalové hřiště muselo neustále trpět mače hráčů bez rozdílu věku. Vedle tohoto, stále obsazeného hřiště, sousedil tenisový kurt. Na něm si to rozdávala o něco starší mládež a dospělí.

Dvorek plný stavebního materiálu, který obklíčil starou, vysokou dřevěnou kadibudku. Chudák byla nahrbená, jen padnout. Před jejím zbouráním, organizuji soutěž, kdo z jejího vrcholu skočí z dětí nejdál do písku.

V zimě plnily branky na ledu opravdu svůj úkol. Mladší děti kroužily na bruslích v rohu, mládež s dospělými, se za ohromného křiku,  snažili pukem trefit do branky. Všeho jsme se s dětmi účastnili. Stačilo na chalupě přidělat brusle a děti odnést přes silnici na led. S Boankou  jsme si k tomu účelu dávali na brusle chrániče. Spoustu dětí i bez této ochrany vybíhalo na silnici, v zápalu hry si neuvědomily, že svá železa na nohou tupí. Veselý hluk se ozýval od rána do večera, když škola nevolala. V padesáti jsem s mládím ještě stačil držet krok, jak s hokejkou, tak na hřišti s míčem. Dokonce jsem jednou o prsa vyhrál běžecký závod, mnou osobně vyprovokovaným, ze začátku ulice na její konec. Až do Močerad bych to asi nevydržel.

Kamarádi ze Sokolova jezdili každou volnou sobotu. František Vaníček a Bohouš Samek, často také o své dovolené. Ze dvorku se pomalu stávala zahrada v místech, kde mizel stavební materiál. Na pokládání střešních tašek přijel ze Sokolova specialista pokrývač Horst Špión. Z jakého důvodu svou přezdívku má, ví jen ten, který mu ji přifařil. Byla u toho legrace veliká. Hoši přijeli po své pracovní době tak nameteni, že jsem nevěřil, že se na střeše udrží po celou akci. Někdy měl některý z nich tedy na mále. Fanda ale tvrdil, že to dělají naschvál. V tom případě mohli vystupovat v cirkuse. Házených plných lahví piv na střechu, se jejich ruce chopily s velikou jistotou. Šéf, Špión, byl opravdu pohyblivý jako opice a to i s opicí.

Tam kde mizel stavební materiál, okamžitě vyrůstala skalka rukama Boanky. Často dostávaly nohy a stěhovaly se z místa na místo.

Veliká oslava, jakou nepamatuji, se konala u Boanky čtyřicítky a mé pětapadesátky. Nazvali jsme ji 40 plus 55. Jsme oba lvi a od sebe jen jako je prstů na jedné ruce. Sjelo se příbuzenstvo její, mé, přátele její, moji a plno nezvaných hostů. Už od časného rána se jedlo, pilo, zpívalo, tancovalo mezi zbylým stavebním materiálem. Některé osoby si za taneční partnery, v nouzi vybraly věc, která měla násadu. Boanky bratr, Karel, točil rožněm, na kterém se zimou v žádném případě netřáslo selátko. Po poledni velké žranici musely kalorie dolů. Celá společnost vyrazila na fotbalové hřiště. Tolik fanoušků tento plácek určitě nezažil. Ti měli prvotřídní podívanou. Hráči si pletli branky, spoluhráče, někteří s míčem driblovali mezi křovisky až do rozoraného pole. Harry Ruksak, se svými 12O kilogramy ochraňoval jednu z branek tak pečlivě, že se otáčel k hřišti každou chvíli zády a vyprazdňoval jednu láhev za druhou. Bohouš Samek, dokazoval, že jako Pražák hrál za žáky ve SPARTĚ, možná také SLÁVII. To v tu chvíli bylo každému jedno. Klučinové z Hlohovčic mu byli k bradavkám, přesto Bohouše zle otravovali. Také technika Fandy Vaníčka prozrazovala, že kopaná byla jeho zálibou. Alkohol se viditelně vypařoval z hlav hráčů a žaludky si začaly říkat o nové zásoby. U diváků to postupovalo o něco pomaleji, většina ale únavou, pozorovala zápas v poloze ležícího diváka. Už cesta od hřiště k chalupě, dala tušit veliké orgie v dvojgaráži uzpůsobené na párty objekt. A zase se jedlo, pilo, mluvilo a zpívalo za doprovodu Harryho prstů, které mordovaly dětský keybord. Jeho tučnější prstíky měly problém použít jen jednu klapku, nevešly se tam. O to ta muzika byla zajímavější. O jedné přestávce se kdosi zeptal vedle sebe sedícího Fandy a Bohouše, jestli spí spolu. Na to Bohouš odpověděl: „My dva spolu už spíme léta…“ Tazatel chtěl ovšem jen vědět, kde tuto noc bude kdo spát. Při zpěvu bylo nejvíc slyšet Josefovnu, dokázala jít tak vysoko, že se začaly třást strachy střešní tašky.

V další operní pauze si začal, Bohouš Samek, zvědavě prohlížet načaté a nenačaté dorty. V nastalém krátkém tichu ho bylo slyšet, jak si nahlas sám pro sebe povídá: „To ale jsou krásně ozdobené dorty…,“ nezbylo mi nic jiného, než mu tu věc objasnit. „Bohouši, to na těch dortech jsou mouchy, a vidíš, že na sobě mají bílé stříkance? To je vápno, navštívily nás totiž se zdejšího kravína. Tam se často natírá vápnem a mouchy nestačí odlétnout do bezpečí.“ Bohouš nad jedním dortem zatleskal rukama a doprovodil to ústy „kš, kš,“ a opravdu byl v tu ránu dort méně ozdobený. Přesto si, Bohouš, kousek dortu vytáhl, chvíli na něj civěl proti světlu, a řekl: „No, co my víme, co v životě už jsme všechno sežrali…, a ještě sežereme…“ a dortík zmizel za jeho originál pražskými zoubky. Tímto výstupem měl Samek dost velký aplaus, po něm se přítomným smutně svěřil, se jménem Samec místo Samek, by byl šťastnější.

Na konci ulice směrem na Močerady, bydlí Ludvík Bečvář se svou rodinou v přistavené části, k domku původnímu. Ve starém objektu kraluje Ludvíkovo otec Ludvík I. Ludvík II. má samozřejmě ženu, jinak by nemohl mít syna Radka a dceru Lucku. Ludvík II. má ale jinou neřest. Když to s prací začalo být ouvej, vrhl se jako zámečník na výrobu uzenin podle vlastního receptu. Jeho tlačenka a klobásy neměly široko daleko konkurenci. Jejich prostorná zahrada se stala zahradní restaurací (v Německu jsou velice oblíbené a nazývají se PIVNÍ ZAHRADA). Hezké posezení mezi novými přáteli, mělo také výhodu v tom, pokud jsi něco sháněl, tam šlo dostat informaci. Také jsem tam narazil na míchačku. Od pana Štefla, jehož zásluhou jsme v Hlohovčicích zakotvili, jsem si ji odtlačil ještě ten samý den. Po dokončení prací míchacích, jsem ji důkladně vyčistil, osmirkoval, natřel bílou barvou, nalepil na ni samolepky (Iva II. jim říkala salometky) GTI, CASTROL a podobné. Pak tu krasavici postavil před chalupu na kraj silnice, kudy pan Štefl mašíroval na pivo. Když se ke svému majetku nehlásil ještě za tři dny, oslovil jsem ho: „Vážený pane, děkuji za půjčení této vaši míchačky, vracím ji s touto lahví rakouského vína. Pokud zachutná, dodám další. Nebo už tu věc nechcete znát?“ No, to mi neříkej! Tohle že má bejt moje míchačka?“

„Ano, původně jsem na ni chtěl nalepit taky hákovej kříž, ale nejsem Hitlerův fanda!“

Na chalupu začal pravidelně jezdit Harry Valda, vynálezce ruksaku, a jeho Evička. Původem od Teplic on, ona z Litoměřic. Od roku 1968 bydliště v Karlsruhe u francouzských hranic. S Harrym jsme se poznali na vojně u tankistů ve Znojmě (popsané v jedné z mých knih). Manželé Valdů, se poznali až v německé emigraci. Oblíbili si zdejší lidi, a Harry hlavně hospůdku U Mandíků. Lepší pivo prý nepil. Jeho“ maxibřicho“ dokazuje, že je znalcem. Jen se jeho Evička na okamžik otočila, zahučel, Harry, k Mandíkům. A jelikož má rád tlačenku, klobásy a spol, začal pendlovat mezi Bečvářem a Mandíkem. Jinak Harry není milovníkem  chůze, těchto kroků ale nelitoval.

Ludvík Bečvář senior, dost přes osmdesát, chodil okolo nás domů od konkurenčního Mandíka. Se svou vycházkovou holí nám pokaždé zaťukal na vrátka, aby oznámil, že má náhradní volno, byl tedy na JEDNOM. Někdy se stalo, že jsme ho přistihli na cestě tam, šibalsky nám zašeptal, že prý jde na kolotoč.

Babiček a dědečků po osmdesátce, bylo v té době ve vesnici hojně. Kolem chodila, svou 92 roků starou mámu, venčit každý den dvakrát, paní Volfová, s bydlištěm proti Bečvářům. Babička Fejfárková byla sympatická a velmi útlá osůbka. Pro nemocné oči viděla jen obrysy. Na mé žertování při jejich zastávce, přistoupila s radostí a velmi dobře dokázala kontrovat. Osahávala mě, aby se prý ujistila, jestli nejsem ženská. Byli to příjemné chvíle jak pro nás, tak jistě pro ni.

Nastal den, kdy ji dcera nemusela vodit. Babička měla po operaci očí a radostně se nechala už z dálky slyšet: „Konečně vás, mladý muži, uvidím a budu si vás moci prohlédnout.“ Obě ženy došly na mou úroveň a babička překvapivě spráskla ruce. „A heleďme se, vy jste dokonce těhotnej!“

Z jedné strany máme za sousedy Lišků. Hana a Vojtěch mají tři kluky, zámečníka Vojtu, zámečníka Honzu, kuchaře Míru a jeden traktor ZETOR. Vojtěch I. nám byl osobně i se svým traktorem velmi užitečný. Jeho žena Hana nám ještě dnes vyřizuje poštu a různé platby v naši nepřítomnosti.

           Z druhé strany máme za sousedy Adámků. Senior Jaroslav je důchodcem a komunistou. Je vyučeným pekařem v Horšovským Týně u Němců, po válce začal dělat v JZD „kádrováka.“ Miloval nejen svou ženu Irenu, ale také různé stranické večírky s pitím a tancem. Po našich příjezdech býval prvním a okamžitým návštěvníkem, politických debat jsme se vyhýbali. Jinak se s ním dalo mluvit o všem, byl sečtělý. Asi jsme pro něj byli osvěžením a něčím novým. Vydržel na naší zahradě sedět dlouhé hodiny a radil velice rád, ať jsme dělali cokoliv, třeba jen zalévali kytky. Odcházel pouze na obědy a večeře. Jeho nepřítomností jsme trpěli jen, když ho zaměstnával jeho syn Jaroslav II. Potřeboval často pomocníka při opravách svého staršího náklaďáku, kterým jako soukromý podnikatel, rozvážel po republice mléko a mléčné výrobky. Žena a matka v jedné osobě, Irena, pocházela někde od hranic Polska s Ukrajinou. Znala čtyři jazyky a málokdy si je pletla. Za naší nepřítomnosti, aniž nám řekla, udržovala Boanky zahrádku v šusu a nenechala ji zemřít žízní. A ta, patřila také mezi nejstarší ve vesničce. Oba manželé u nás k večeru rádi poseděli. Když u toho byl Harry s Evičkou, byla z toho menší „párty.“ Od Ireny jsem vysondoval její druhé jméno Josefovna, od té doby jsem ji tak oslovoval. Neinformovaní mysleli, že je to z mé strany jen „prča.“ Bylo zážitkem poslouchat její vyprávění o svém dětství a mládí. Ráda a úžasně zpívala. A nejvíc ze všeho se ráda smála, nezažili jsme ji ve špatné náladě a nikdy nebyla nemocná. A to prý v dětství musela i v zimě chodit do školy bez bot. To kvůli nedostatku peněz a ne nedostatku lásky ze strany rodičů (otec Němec a úředník, matinka Ukrajinka).

Jednou, když mezinárodní politika byla napnutá, jeli s Jaroslavem II. a jeho VOLHOU, navštívit k Sovětům příbuzné. Neustále je sledovala sovětská Volha od bezpečnosti. Irena nechala zastavit a do těch v zadním voze se pustila jejich mateřštinou, že hodnou chvíli nebyli schopni odporu. Divili se, jak ta, s tou československou espézetkou, ovládá jejich hodně intimní slovní výrazy. Stejně je ale sledovali po celou dobu jejich pobytu, už ale s opatrnosti z větší vzdálenosti. Před opuštěním hranic, se přece jen jeden s hlídačů objevil u auta z Československa a přátelským hlasem oznámil Josefovně, že si stejně myslí, že je západní špiónkou.

Tyto problémy měla pojednou také doma ve své vesničce Hlohovčice. Objevili se soudruzi z Prahy na pohovor s Josefovnou. O zážitku u Sovětů věděli, ještě je zajímalo, jak je možné, že ovládá tolik jazyků. Moc je zajímalo její dopisování si s Amerikou. Nevěřili tvrzení, že Josefovna Adámková má v USA sestru. Tak trochu prý to zapáchá špionáží. V ten okamžik podezřelá spustila svůj smrtelný smích, otočila se k nim zády a řekla: „Tak jsem zkrátka, soudruzi, špionka! Kde mám schovanou vysílačku vám neřeknu, a teď už běžte do prčic!“ Soudruzi opravdu hned odjeli, jestli nechali Josefovnu sledovat se neví.

Pomalu jsme poznávali blíže vesnický život. Ráno kolem páté začali lidé s prací. Konverzovali spolu velice nahlas třeba přes celé pole anebo přes několik zahrad. Traktory v té době také začaly vrčet. Žen, ohnutých hlavou k zemi, s neskrčenýma nohama po několik hodin, jsem se ptal, proč neskrčí nohy, nebo si nekleknou anebo proč nemají štokrle. Odpověď zněla, že už by se jim nepodařilo se zvednout a narovnat, takhle jsou na to zvyklé. Jsou to zkrátka vytrvalé babičky!

Josefovna k nám vkročila, doprovázená vlastním smíchem tak silným, že se musela dlouho uklidňovat než začala:

„Tak to byste nevěřili, starej ke mně vtrhl do prádelny, a co prej jsem zase udělala s televizi, ať přepíná kamkoliv, na obrazovce je stále hroznej obraz. Stíny že to nejsou, ale nějaké pitomé čtverečky, kosočtverce a podobné nesmysly. Šla jsem s dědkem k televizi, a vidím, že s obrazovky neodkryl mou vlastnoručně vyšívanou dečku. Čuměl na televizi přes ní…, já se opravdu smíchy málem počůrala. Ty jeho oči budou pomalu tak starý jak on sám.“ Musím podotknout, že Josefovna měla šikovné ruce také na tyhle práce a na šicím stroji byla kouzelnicí. Z jednoho ale strach měla, nechtěla mi zkracovat kapesníky.

Po jednom příjezdu, k nám vtrhl rozčilený Adámek kádrovák. Prý k němu včera večer přišel udýchaně Ludva Bečvář senior kolotočář. U Němců že jsou určitě zloději, rozsvítilo se u nich světlo u vchodu, nikde ale nejste vidět.

„Vyrazil jsem tam tedy s ním a s holí v ruce,“ líčil stále rozčileně bývalý pekař. „Z dálky u vás byla tma, jen jsme přišli před vchod, rozsvítilo se u vchodových dveří světlo. Asi bychom tam my dva dědci stáli do rána. Přišel ale náš Jaroslav a něco nám povídal o nějakém světelném čidle a já nevím co eště. Zprvu jsem taky myslel, jestli Ludva už nemá halucinace.“

Dokonce náš bojový pudl, ruský partyzán Aljoša, si ve vesnici našel dvě milenky najednou. Několikrát denně za nimi mizel za vodu přes pole. Buď se vrátil utahaný za hodinku, anebo svěží, ale naštvaný. V tom případě si z garáže vytáhl na zahradu svého plyšového medvěda a použil ho jako erotickou pomůcku do doby, než na něm vysílením usnul.

Po jiném našem příjezdu, jsem šel rychle staršímu Adámkovi v ústrety. „Hele, Jardo, nebyla tady nějaká veliká bouřka? Do našich garážových vrat musel uhodit blesk.“

„Nepamatuju, že by tady byla…“

„Musela tady bejt, Jardo, poď se podívat,“ a vedl jsem ho ke  garážovým vratům. „Počkej chvíli, vrata se z ničeho nic otevřou a pak zase zavřou.“ Stáli jsme vedle sebe a já zmáčkl dálkové ovládání schované v kapse. „Ty vole, to snad není možný,“ hlesl úžasem Adámek a podrbal se pod čepicí tak divoce až mu spadla. Nechtěl jsem ho trápit dlouho a vše mu vysvětlil. Nasadil si čepici a mile mě oslovil: „Ty si ale vůl…!“

Jak rostla chalupa, tak souběžně s ní rostly děti. Vlaďena Moudrá byla několikrát o prázdninách u Ivy II. v Norimberku na několik dnů, a bratři Bouců byli hosty Jakuba. Aby mohli porovnat rozdíly. Ve vesnici se za naší nepřítomnosti,  mohla několikrát při praní v roztátém bruslařském stánku, utopit neplavkyně Josefovna. Možná ztratila na schodech rovnováhu, nebo ji těžký koberec stáhl ke kaprům. Měla štěstí, vždy šel někdo zrovna kolem a stačil ji vytáhnout. „No co, bába se těžko utopí, ten nahoře mě ještě nepotřebuje,“ a utekla domů se převléknout a usušit, aby se zase mohla vrátit ten koberec dodělat.

A zase plynul čas, nejdříve zemřela babička kluků Bouců, pak babička bystroočka, která mě poprvé spatřila jako těhotného, Ludva Bečvář kolotočář, a Adámek tak učinil pokojně na vlastním dvorku, že si zprvu mysleli, že na té židli jen usnul. Josefovna dále plela, nějaký čas nezpívala. Po jejím oznámení, že život musí jít dál, se vše vrátilo do starých kolejí. K doktorům odmítala chodit, všechno prý zase bude dobrý a když ne, tak co, už jsem zkrátka stará bába, oznamovala čím dál častěji. Domažlická dcera ji chodila sprchovat, a několikrát ji její děti násilím odvezli do nemocnice. Tam dělala rozruch, sestry si ji oblíbily pro její veselé povídačky. Často se nemocnicí v Domažlicích nesl její zpěv. Domů se vracela kvůli zahrádce, ale stále déle ji trvalo, než se do ní, z domku přemístila kolem nás. Opírala se o hůl, ale nenaříkala. Synovi Jardovi, dokonce do poslední chvíle pomáhala skládat nařezané dřevo na palivo. K nám dovnitř ji trvalo dlouho se dostat. Poseděla, poklábosili jsme. Pomoct při chůzi nechtěla, stále ale měla ráda mé lechtivé dvojsmyslné řeči, dokonce na mě jednou vystrčila zpod trička své poprsí, abych se podíval, co se jí tam dělá za vyrážku. Na mou radu, že by to chtělo mladého milence, odpověděla: „Máš pravdu, ty bejku!“ Ale onen její čas přišel, po našem dalším příjezdu už byla mezi ostatními vesničany v nebi. Když jezdíme kolem staňkovského hřbitova (zakázala nám tam vkročit, prý by se jí stýskalo po životě), pokaždé naše bývalé sousedy nahlas z okénka auta pozdravujeme.

                        Na dolaďování a choulostivější práce, začal do kravína chodit další Adámek ve vsi Josef. Pepíkovi chodili pomáhat v případě nouze syn Josef II. a Víťa. V naší nepřítomnosti nám zvelebovali podlahy a celou koupelnu. Kluci jezdili na vysokou do Plzně a rodiče na ně jsou právem hrdi. Za odměnu jsme paní domu, Zdence, vozili z Německa kytky a jiné potřebné věci do domácnosti, které v republice po revoluci nebyly k dostání.

Velikonoce 2009. Já byl v hospodě U Mandíků se džbánem, když k nám na zahradu vtrhli koledníci, ale jací. Byli to hoši, kteří od roku 1992 přece jen dost vyrostli. Před jmény různé tituly a v rukou ony velikonoční zbraně na choulostivá místa všech skupin žen.

Boanka a Iva II. se stačily nepozorovaně před jejich příchodem schovat do auta v garáži. Přítel Ivy, Viktor, původem od Sovětů, vysídlil s rodiči do NSR ve svých dětských letech. Zná dobře němčinu, ale s mateřštinou to už hapruje. Od uprchlých žen dostal narychlo příkaz, že tu nejsou, šly někam, jedno kam. Koledníci už měli dost vesnic za sebou, ale také některé ještě před sebou. Okamžitě zjistili, co před nimi stojí a když poznali, že s ruštinou je to slabé, otevřeli své zobáčky v němčině. A že se zastaví na zpáteční cestě. Viktor jejich nápor jakžtakž ustál. S veselou písní na rtech, se vydali vstříc dalším vesničkám a ženskému pokolení. Jelikož jejich vandrování se neobešlo bez stálého tankování, byla jejich nálada převeselá. Mezi domácími kluky byli dva odjinud. Inženýr Kadaník z Přeštic, mladý muž velmi energický a pěvecky na výši, pan učitel magistrálový, Terč Jindřich, kantor ze ZŠ (pozor, to není zvláštní škola!) ve Stodu, nebyl v žádném případě pozadu. Vše utichlo a uplynulo určitě dost hodin, než jejich zpěv začal zesilovat v dáli.

Iva s Viktorem mezitím odjeli do Plzně, k nám dvěma se přidala paní Hrdinová, která mi nechce věřit, že její muž byl hrdinou SSSSSSR.

Šlehací nářadí zasvištělo nad vrátky a veselí koledníci se vrhli na své oběti až krvelačně. Jejich zpěv ani na chvíli neustal. Včelku Máju zpívali v češtině a napojovali na ni Die Biene Maja v němčině. Usadili jsme je mezi nás na lavice se stolem pod střešním převisem. Boanka obsluhovala o sto šest. Lihové nápoje a poživatiny, přistávaly na stole jako po běžícím pásu. Potraviny přilákali několik much, žádná už nebyla od vápna. Kravín je zrušen. Přesto se koledníci s plácačkami snažili strašit muší návštěvníky. Řečníci z řad koledníků se poctivě střídali. Poznali jsme každé zákoutí Přeštic, když tu mdlý pohled pana učitele ze stodské školy, krátce o něčem zapřemýšlel. A už z jeho úst zněla v originále Kaťuša, pojednou se na okamžik zarazil. V řeči našich – kdysi – nejlepších přátel se k němu přidala Boanka obslužnice. Mladý, pan učitel Terč, se v žádném případě nechtěl nechat zahanbit a jeho hlasivky přidaly na intenzitě. K oběma se přidali okamžitě ostatní. Tato píseň byla přece jejich oblíbená ze školních let. Jako absolventi vysokých škol, si v mozku její text uskladnili možná na věky. Tato příjemná zábava trvala určitě přes dvě hodiny. Milan Bouc, se šel s chutí a nutností, vyčůrat přes naše plaňky plotu přímo na jejich vedlejší zahrádku. David Moudrý, moudře sečkal, anebo zatím neměl takovou osobní potřebu. Odcházeli neradi a my byli neradi, že odešli.

Velikonoce 2010. Vše se opakovalo. Jen Iva s Viktorem nebyli přítomni. Koledníci měli tentokrát dost velké zpoždění. Nechali si nás na předposledním místě, také bylo znát, že včelka Mája musela trpět. Při šlehání jí scházely někdy slova. Počasí nám nepřálo tak, jak rok předešlý. Uskladnili jsme ostré hochy v kuchyni kolem kulatého stolu a Boanka se chopila své zábavy. Pan učitel Terč, si při pohledu na ni vzpomněl na loňský rok a začal notovat Kaťušu. Ruština se rozléhala hlohovčickou chalupou, Včelka Mája ji občas nesměle vystřídala. Zněly ale i jiné písně, byly protkané moudrými řečmi, ještě moudřejšími názory na dění ve světě. Tu jsem si všiml, že jednoho z koledníků neznám, vloni s nimi nebyl. Bouc Vítězslav, syn dalšího souseda. Příbuzný nám známých Bouců. A jelikož spolu sousedíme malým kouskem zahrádky, vyjel jsem na něj: „Hele, ty jsi určitě ten, který nám přes plot na zahradu hází mrtvé myši…“

„Nejen mrtvé, i živé k vám vháním,“  dobře kontroval Vítězslav, z neznámého teď už známý. Nemohli jsme ho mezi dětmi tehdejšími spatřit, v o něco starším věku, mezi ty prcky nechodil. Čas příliš rychle ubíhal, tak hezké posezení s inteligentními lidmi by mohl být nekonečný. Ale zítřejší den je pracovní, a pan učitel Terč, musí před svými žáky stát zpříma. Před jejich odchodem jsem před ně strčil blok, aby mi do něj napsali svá celá jména a povolání, že to chci hodit na blog.idnes. Po jejich odchodu jsem luštil jejich čmáranice.

Bouc Vítězslav/soused/Hlohovčice/Kvality manager

Kadaník Martin/I.N.G./Přeštice/manager

Terč Jindřich/Mgr./učitel/Štěnovický Borek

Bouc Milan/(ne)profesionální fotbalista/Hlohovčice

Moudrý David/skorofotbalista/Hlohovčice

a někdo připsal: za pravdivost ručí pan starosta Hlohovčic Kaigl Josef

PS: Od velmi tajných zdrojů vím, že každý druhý občan této vesnice, musí být u hlohovčických hasičů. Její úspěšný hasičský sbor se neskládá jen s mužů. V různých soutěžích byly dokonce ženy úspěšnější než muži. Ti několikrát vyhráli okrskovou soutěž, ale ženy získaly čtyři první a dvě druhá místa v soutěži pivovaru, který pořádá plzeňský prazdroj. Tato soutěž byla domenou hlohovčických žen i když paradoxně na pivo chodí muži.