Vážený národe BLOGERSKÝ!

Asi bude na nás, vyřešit VJEC GRAMATIKA, aby z toho ještě nebyl mezinárodní konflikt. Neměli bychom svolat "BRÍFINK (legrační výraz, co?)?" Tímto bych chtěl navázat (a ukončit) na "Převezmou Němci přece jen českou gramatiku?" Anebo to necháme tak, že každý bude psát jak chce? Hlavně abychom si měli co říci slohově, i sem y tam!

Tak jsem chtil pomoci eeským kamarádumMetro + Minaoík  Vrátím se tedy k rozdílům mezi češtinou a němčinou. Jelikož jsem zbaběle uprchl 1983 za ostnatý drát před některými komunisty z obavy, že bych na ně mohl být fyzicky ošklivý, vypozoroval jsem různé. Turista „dovolenkář“ se v cizině jen kochá, v té krátké době pobytu chce vidět jen to hezké a nemá zájem jít do hloubky. .            Zpočátku mi německé zprávy byly cizí, nic mi to neříkalo, nikoho jsem neznal. Nechápal jsem, z jakého důvodu jsou často pod německými filmy v televizi německé titulky. Po delším čase přemisťování se po NSR, mi to došlo. Bavorské filmy, v kterých se spisovně mluví jen málo, jsou nesrozumitelné Němcům severnějším. Švábům se také moc nerozumí a po pádu oné zdi, přibyly dialekty další. Také jsem vypozoroval, že pokud se někdo v Německu snaží dělat mluvený humor, lépe to zní v nějakém dialektu než spisovně. I když jen tomu poslednímu, jakž takž rozumí celá tato země. .Nyní několik perliček  z připravovaného rukopisu Ruksak za ostnatým drátem, na který najedu po nyní  probíhajících Autobláznech a těch druzích. V roce 1987 jsem začal jako prodavač autopříslušenství ve velkoobchodu Metro (dnešní MAKRO v CZ) poblíž norimberského letiště. Za dva roky přešel do METRA u přístavu. Napsal jsem o tom sedmistránkovou povídku Prodavači kontra zákazníci..K našemu informačnímu koutu v oddělení, přišla blonďatá „kolemčtyřicítka“ v modrém „metroplášti,“ naše spolupracovnice ze skladu odevzdávala dodací listy. Z úst ji vyšla bublina v němčině, z které jsem okamžitě odhalil Češku. Měl jsem a stále na to mám citlivé uši. Také jsem na ni okamžitě vyjekl česky: „Tak co, ženo krásná, uteklas jako já ze socialistického ráje?“.Od té doby při odvážení papírového odpadu k lisu, jsem při projíždění skladu na blondýnku křičel české věty. V této řeči mi také přicházela ozvěna. Její německé kolegyně se při této první slovní výměně zle rozčilovaly, jsme snad v Německu a tady se mluví německy! A já, v němčině spisovné, na ně: „Dámy, už jste si všimly, že žádná z vás vlastně dobře německy ani neumí? Naučte se co nejrychleji česky, pak si aspoň budete rozumět na první pokus. A která z vás na dovolené v jiné zemi, mluvíte jejich jazykem?“ Příště už nereptaly..Jako jediný jsem nenosil plášť, také jsem na odpolední začal být v oddělení sám. Ze tří jsme přešli na dva a nakonec to nadřízení chtěli vyzkoušet s jedním pracovníkem. Za šichtu jsem naběhal určitě 15 kilometrů, práce tělesně náročná při házení malířských barev do regálů ve výši hlavy, které mívají 15 i 20 kilogramů a hotové omítky, také 40 kg. Z palet se muselo přemisťovat různé dřevo, vany, sprchy, markýzy, žebříky a jízdní kola věšet na háky, což se většinou dařilo jen s výskokem, pokud prodavač neměl tělesnou výšku kolem metru osmdesát. Neprodyšný plášť mi v prostoru bez klimatizace a s teplotou často přes 30 stupňů vadil. Telefon, k pokladně, do skladu pro zboží, ven na plac pro markýzu nebo žebřík. Někdy jsem se tak nenaběhal ani při fotbale. Žasl jsem, co všechno má naše KFZ – Abteilung. Opravdu jsme tam mívali také dětské kočárky..Kmenový zákazníci mě poznali i bez pláště, noví si museli zvykat, ptát se, anebo si šli stěžovat. Problémy kvůli nenošení jsou popsány v rukopisu.  Letím (už po NĚŽNÉ, kdy se k nám začali hrnout noví zákazníci z Československa) okolo svářecích souprav a příslušenství k nim, a zaslechnu v češtině jednoho z dvojic zákazníků: „Ty vole, kdyby ty svářecí dráty na těch cívkách aspoň nebyly tak drahý…“ Při mém krátkém zabrzdění za jejich zády, aniž k nim otáčím hlavu, má ústa radí: „Hoši, omotejte si ten drát pod nohavice a budete ho mít zadarmo…“ A pokračoval jsem v letu. .Jindy se u mě objevila hezká, ale nabručená osmnáctka. Krásnou čistou a bezchybnou němčinou vybafla: „Vy jste prodavač, patříte také k jízdním kolům? Můj mladší bratr si vybral kolo, ale na tom se nedá jezdit!“ Cestou ke kolům do jiného rohu, se dozvěděla, že kola jsou jen předmontovaná, aby se vešla do aut. Zákazník si je musí sám dokompletovat. U horského kola klečel asi desetiletý klouček, při spatření své sestry, jí v ústrety nazlobeně volal česky: „A hele, ségra, pedály tady jsou taky vobráceně!“ Byl jsem šokován a zklamán sám sebou, poprvé jsem nepoznal za němčinou Čecha. Po okamžitém vychladnutí, ještě za běhu, se snažil usadit kluka: „A hele, kamaráde, to nevíš, že je to teď moderní?“ Teď zase na mě užasle civěla ona „ségra.“.A zase v dobu jinou, jsem volán k jedné ze čtyřiceti dvou pokladen, nenaskakuje cena na našem zboží. V takových případech jsem na sebe plášť navlékl, zákazníci ve frontě mě mohli považovat za jednoho z nich, s choutky předbíhat. Deset metrů před první pokladnou, se dva pánové o něčem přou nahlas v češtině u plného nákupního vozíku. Rozevřelo mi to pobaveně ústa dokořán, čehož si všimli. Na mou adresu jeden volal: „Ty vole, tys Čech!“ Když si všiml mého německého jména na jmenovce, znejistěl. „Nebo ne?“ „Ale jo, Plzeňáci!“ Pokračoval jsem k mé pokladně s radostí, že jsem ty dva dokázal podle mluvy zařadit na správné místo.Při vyřízení požadavku pokladní, mě druhá u další pokladny zatahala za rukáv a strčila mi do ruky už dosti zmuchlaný dopisní papír s prosbou: „Prosím tě, přelož mi to, je to mé kamarádky…“ Na papírku bylo nevypsanou češtinou napsáno: Mámo, nezlob se na mě, musel jsem to udělat. Nehledej mě prosím, vede se mi dobře, až se z toho vylížu, opět se ozvu. Martin.
Do dnešního dne nevím, o co šlo.  Nakonec má reakce na diskusi pod článkem „Převezmou Němci přece jen českou gramatiku?“Starou angličtinu neznám, a co horšího, neznám ani tu novou. Můj mozeček zvládl pouze němčinu, jedno její nářečí, češtinu spisovnou a hovorovou (tu milujujuju). Zdravím Frau Wendelone!
Frau Carandache děkuji za radu, nakouknout do starých českých matrik a hledat tam na přepsaných jménech do němčiny háčky. Touto cestou zdravím: Fanatik KSČSSD, Fight, Vikina, Chiren a Oslík. A děkuji!(Já už příště zase přejdu na Autoblázny, aby tohle řemeslo nevymřelo – ševče, drž se svého…)
                                                                              Už dosti opelichaný kocour Horst PS: Vysvětlení k obrázku. V té době jsem namluvil na audio kazetu pro kamarády, jezdící VEN pracovat, pomocný slovník.