Vážení autoři, věřím, že by bylo zajímavé, kdyby diskutující muži,

měli za svým NICKEM v závorce rok narození. Někdy mi připadá, že své BUBLINY vypouští i PŘEDŠKOLÁCI. Teď (R 39) ale půjde o německý podnik, ve kterém je povoleno během prac. doby vypít jakékoliv množství piva. Po ŠICHTĚ se v jeho prostorách hemží nazí MUŽI.

Zimní spánek se mi zdá nekonečný, nějak se to prodlužuje. Je začátek dubna (1985) a polír ještě nemá z podniku zprávu o začátku prací na stavbě. Narážím v novinách na inzerát mezi mnoha inzeráty. Hledáme statné muže s tělesnou výdrží a šikovnými silnými pažemi. Plat dle výkonu až pohádkový. Na kraji Amberku.

Hned telefonuji bráškovi Haraldovi. Nemuseli bychom být celý týden mimo bydliště na stavbách po Německu. Domluveno. Velký začouzený objekt se hlásí jako LUITPOLDHÜTTE. Asi chata anebo chýš nějakého Luitpolda. Jsme poslání k podnikovému lékaři ve stejném objektu. V ordinaci to začouzené není. Prohlédl nás opravdu zevrubně, ani předvojenská v Československu taková nebyla. Prý je to náročná tělesná práce ve špinavých a zaprášených podmínkách. O tom inzerát mlčel.

Sestra nám upevnila plno káblíků po celém těle. Ruce, nohy a hlavně prsa se jimi hemžily. Od chlupatých prsou mi tedy odskakovaly, jsem tedy vyholen. Dvakrát foukáme do nějakého přístroje s takovou silou, že plíce jsou napnuté k prasknutí. Aparátek vyplivuje papír s grafem. Pak sluchátka na uši, kam také jinam? Mačkat tlačítko při zaslechnutí vysokého tónu, až po velice hluboký až bručivý. Jako další jsou nám oči napasovány do jiného aparátu, musíme rozlišovat různé čtverečky, barvy a čísla. Snad nás nevystřelí na měsíc, anebo ještě dál? Možná z nás budou kosmonauti. To bychom ale byli ještě delší dobu mimo domov, co domov?  Mimo zeměkouli. Jsme přijati. Po podepsání pracovní smlouvy nasměrováni do šatny. Civilní šatstvo do jedné skříňky a z druhé na nás putují montérky s podezřele silné látky, jakési boty univerzální velikosti, kožená zástěra, ochranné brýle a přilba. Tak přece jen vesmír, pomyslel jsem vystrašeně. S bráškou jsme se na sebe podívali, jak nikdy předtím. Další cesta tedy nevede do žádné rakety. Velká hala s mnoha ponky namačkanými těsně na sebe. U nich jsou v akci přihrblí muži ve stejných kvádrech, co máme my dva. Všude létají jiskry a jsou slyšet rozbrušovačky. Také my dostáváme každý místo u jednoho ponku. Nad ním visí na řetízku rozbrušovačka a klapky na uši. Oba najednou, nás začal zaučovat Španěl hrozně špatnou němčinou, já mu tedy nerozuměl bezmála nic. Jen neustále opakované slovo GEFÄHRLICH, už měl dost vybroušené. Ukázal rozbité brýle od prasklého kotouče rozbrušovačky a pak na své zašité čelo mnoha stehy.

Ze slévárny vjížděly do haly litinové polotovary převodových skříní, bloky motorů, brzdové bubny i jiné, mi neznámé. Je nutné si vždy jeden hodit vlastnoručně na svůj ponk a odstraňovat různé nepatřičné výčnělky rozbrušovačkou nebo majzlíkem. Po dokončení na něj vyrazit raznicí své přidělené číslo kvůli reklamaci a kvůli kontrole, kolik toho jednotlivý pracovník zvládl udělat. K malému paušálnímu platu, přibude něco za skutečně vykonanou práci.

Z paletových vozíků si brát čerstvé a na jiný pokládat hotové. Nebo brát přímo z pomalu se pohybujícího pasu čerstvé a na jiný dávat hotové. Během směny může osoba přemístit i čtyři tisíce kilogramů. Kolegové zakuklenci jsou většinou Řekové, Jugoslávci a Italové. Němec zřejmě není na takovou práci uzpůsobený. Chlapi jsou udělaní chasníci, s bráškou budeme určitě nejmenší. Silou a výdrží jsme ale vždy ještě byli na špici.

Osm hodin brousit, sekat a řezat pro mercedesy, bavoráky, VW, fordy a spol. Také pro nákladní vozy a traktory. Po čtyřech hodinách všude zhasla světla, až na nouzová. Zakuklenci odhalovali své ksichty. Jen kolem očí zabránily brýle usazení mastné špíny. Také uším zůstala jejich barva, díky klapkám podobným sluchátkám. Nosní dirky zanešené do hloubky dýcháním, si někteří chránili směšnými maskami. 30 minut svačina ve velkém prostoru šatny, a polykání a vdechování svinstva pokračuje. Snad se ještě v mých plicích pro to najde místo vedle československého azbestu, který jsme vdechovali při broušení azbestového brzdového obložení. Je to další lahůdka pro plíce.

Konec prvního dne, vypité čtyři litry minerálky a určitě to množství také vypoceno. Dozvídáme se, že podnik povoluje v pracovní době vypít jakékoliv množství piva. Asi ví, že se to vypotí. V šatně a koupelnách je horko jako sauně. Hemží se to tu mužskými neoděnci, přemisťujících se po chodbách pod sprchy a ze sprch v čistém stavu ke svým skříňkám. Teď jsou odhalena jejich vypracovaná atletická těla. Věk maximálně do padesáti. Někteří mají v obličeji ozdobu. Jizvu po pracovním úrazu. Z podniku vychází cukrlátka všech možných národností. Brebentí svou mateřštinou, s občasnými německými vsuvkami, když ve svém jazyce nenajdou patřičný výraz.

Druhý den, když se blížil opět konec, se k nám přišoural staře vypadající človíček. Trochu v podroušeném stavu, tedy malinko lízlý. Osoba se nás natvrdlou němčinou ptá: „Vy jste ale Němci, že?“

„Ale jo, ale z Uralu,“ mu odpovídá Harald s vážnou tváří.

„Já si to hned myslel, měli jsme totiž debatu, a že prej ste Poláci.“  Museli nás slyšet mluvit češtinou. My, z naší sorty Němců, totiž spolu mluvíme paradoxně česky, a to kdekoliv na světě. Najde se v cizině ale také několik ryzích Čechů, kteří svůj původ tají a mluví i v rodinném kruhu mezi sebou německy.

Strhaného a viditelně opivněného, vystřídal po jeho spokojeném odchodu jiný. Tentokrát hodně mladý. Navrhl nám, abychom v pauze šli mezi ně, Italy. Po něm se osmělil statný Jugoslávec (tenkrát, mládeži, ještě existovali). Také on nás zval mezi své, a že nám moc nevěří, že jsme Němci. Pracoval jistou dobu v Rakousku, a tam mluvili podobně jako my dva. Ale že prý si stejně myslí, že jsme Jugoslávci a jen si z nich utahujeme. Mávl pobaveně rukou a odešel do jugoslávského koutku. Italové, Jugoslávci a Řekové, podle naši snědší pletil, si všichni mysleli, že jsme jejich. Za Němce nás považoval jen ten strhaný a dost lízlý. Musel být také barvoslepý. Ostatní viděli, že nemáme německé bledé tváře. Člověk by tady měl hned plno kamarádů, ke které národnosti se přidá, nebylo jednoduché. Všude čekali, že budeš samozřejmě rozumět jejich řeči, a to bychom byli v REJŽI. Byli jsme jim asi hodně sympatičtí, začali nám totiž důvěrně prozrazovat pracovní finty, jak si víc vydělat. Ta byla následující: Vybroušenou věc orazítkovat svým číslem, dát na pomalu se posouvací pas mezi hotové, které jdou ke kontrole. Po zjištění nedostatku, je ti ta VĚC dopravena k ponku zpět mezi reklamace. My s bráškou to brousili, že by to mohlo jít rovnou do výkladní skříně. Ostatní se s tím tak nebabrali. Také jim špatnou práci hojně vozili nazpět. Oni to ale nechali na hromadě bez povšimnutí skoro až do konce směny, pak všechno bez opravy hodili nanovo mezi hotové. V tu dobu už prý kontrolující pospíchají domů a s prohlídkou to neberou důkladně. A tak se dá více vydělat. Za směnu máš větší množství, než ten poctivec, který se s tím moc MAZLÍ.

Tak tohle jsme v dokonalém a precizním Německu opravdu nečekali. Takhle náš rodinný klan nepracuje. V tom věčném průvanu jsme během čtyř dnů ztratili svorně 3 kila tělesné váhy. Šli jsme pod naší tradiční sedmdesátku. A co čert chtěl, po příchodu domů onen čtvrtý den, nám telefonicky oznámil polír: „V pondělí to zase drapnem (Němci tomu říkají: Packen wir es – Packmes, pokud se chtějí něčeho pracovně chopit).

Pověsili jsme s Haraldem přilby i ostatní kosmonautickou výstroj na hřebík hned další den, v té začouzené továrničce LUITPOLDHÜTTE.  A hurá, zase budeme tančit tango se sbíječkou na nějakém dálničním mostu – a hlavně na čerstvém vzduchu. Můžeš se totiž postavit tak, aby prach vzniklý pneumatickou sbíječkou, šel od tebe a ne PŘÍMO DO VLASTNÍHO KSICHTU.