Vánoční stromek jako u cvoků...

...a mírně přiopilá šťastná máma (R 46). Dcery mají vánoční prázdniny. Zrovna máme v bytě větší zimu než venku. To nás ale neodrazuje od veselé nálady, při přípravě naší studené rezidence ke svátku štědrovečernímu.

Za vozidly vjezd do podzemní garáže pod dům. Za popelnicemi a křovisky naše nové bydleníHAH

Ještě bychom nemuseli pospíchat, ale chceme si užít společných dnů už s předstihem. Co tu holčičky jsou, založil jsem společnou pokladničku bez zámku. Kdokoliv tam může hrábnout, pokud je zapotřebí docpat ledničku anebo je nutné osvěžit domácnost, anebo chce udělat radost sobě, případně tomu DRUHÉMU z nás. Na stavbě se vydělat dalo. V té době jsem vlastně podle kurzu vydělával měsíčně i 45 tisíc korun. V Československu mohla tehdy být průměrná mzda, hádám, hodně pod dvoutisícovkou (kurz býval stabilně na 1: 10 v markách).

Máme za námi veselé nákupy dárků, které se maskovaly v krabicích od jiného zboží. Stromek nám padl za oběť v době, kdy se ještě moc nekupovaly. Pro jiné byl ještě čas, u nás už stál legračně ozdobený vlastními výrobky a věcmi, které na stromek věší snad jen choromyslní ve svých útulcích. Bylo nám spolu – moc – dobře! Mé dámy se při jakékoliv akci vylepšovaly v němčině tak pilně, že nastaly okamžiky, kdy ty české holky tento jazyk ovládaly lépe než jejich otec Němec. Tedy jen v té spisovné. Já mezi amberskými spoluobčany nebyl nápadný svým nářečím, podobným jejich dialektu. To holky musely vždy nastražit uši, už když na ně promluvila sousedka DEVATENÁCTSETDVACÍTKA. Já o čertu a čert už zvoní u našich dveří.

„Ty vaše dcerky jsou tak veselé, hned vím, že jste doma. Jinak to poznám jen podle teplé zdi v kuchyni.“ Mínila jedinou teplou zeď, nacházející se vedle plynového sporáku, který byl uzpůsoben také jako vyzařovač tepla.  Tedy jediného tepelného zdroje v celém našem vigvamu. V koupelně se holky chtěly sprchovat v zimním oblečení. Sousedka oznamovala někoho, kdo si mě přeje v jejím bytě na telefonu. Slečny hned myslely na nejhorší, že prý mám milenku a ta bude vyžadovat alimenty za novou nevlastní sestru nebo brášku. Byl jsem bez obav, mám zatím jiné starosti, než honit ženské pokolení, a také se mi většina německých dam nezamlouvá. Už při pomyšlení, že bych s nimi musel mluvit jen němčinou, mě začíná pálit žáha.

V telefonu se mi představuje Siggi norimberský.  Je to jeden z mála Němců, schopný vyprávět dobře a řetězově anekdoty. Ulovil jednu z mnoha dcer paní Müller Irenu, jen co se jim před několika lety povedlo vysídlit s maminkou a bratrem Günterem. Bydleli jsme v Československu ve stejné ulici několik domů od sebe. Obě naše rodiny se přátelily z nutnosti. Maminky měli nejen každá pět dětí, ale také partnery milující alkohol. Ti dva si náramně rozuměli uvnitř hospůdky a někdy také cestou domů ke svým rodinám. Domů ale opravdu jen výjimečně. Většinou se po celou cestu rvali jako dva psi kvůli feně. V létě se váleli v prachu, v zimní čas v závějích. Paní Müllerová nebyla oproti naší maminky, s tím svým ve svazku manželském. Vysídlení bez alkoholika tyrana, bylo záchranou pro celou rodinu. Také jedna možnost ochránit své děti a to bezpečně za ostnatým drátem.

U muže na telefonu, jeho Ireně a jejich dětí, jsem po svém čerstvém NENÁVRATU za OSTNATÝ, přenocoval. Ráno mě vezl hostitel a vypravěč vtipů před bránu PRŮCHOZÍ STANICE (DURSHGANGSSTELLE) v norimberské čtvrti LANGWASSER. Teď mi telefonem nabízí bydlení ve svém soukromém bytě v téže čtvrti nedaleko oné průchozí stanice, kterou musel projít každý vysídlenec nebo prachsprostý UTEČENEC. Telefon mi říká, že už má plné zuby těch, kterým pronajme byt, a za krátkou chvíli se zase stěhují jinam. Každý nájemník si vždy navrtá do zdí plno děr, ten další nové díry kousek vedle. Byt je už jako řešeto, měl by tam konečně rád někoho na delší dobu, než jejich děti dospějí a nastěhuje se tam jeden z nich. Ty děti jsem onoho dne viděl a mohl posoudit, že do dospělosti jim to ještě nejaký rok potrvá.

S dcerami jsme zatočili klikou u malé hondičky, aby její nastartovaný motor nás odvezl do Langwasseru (DLOUHÁ VODA v překladu). Nechtěli jsme věřit očím, v jaké nádherné oáze budeme bydlet. Nové moderní domy, každý jiný a ne na jedno BRDO. Také barevně odlišné. Mezi nimi samá vegetace, stromy a uměle vyvýšené travnaté kopečky. Podél domů nad chodníky umístili dokonce stříšky. Na kraji hřiště na míčové hry, oplocené do výše drátěným plotem, aby meruny nemohly létat lidem do oken. Něco tak nádherně řešeného jsem ještě nikdy neviděl, a to už jsem Německem nějaké kilometry najel. A byt také pohádka, marně jsem slídil po vyvrtaných dírách ve zdi. S majitelem jsme si plácli, sepsali smlouvu, vyslechli několik vtipů, převzali svazek klíčů a dostali možnost nastěhovat se 1. ledna 1986. Pouze honosná kuchyň je zařízena vším potřebným. Ostatní prostory nás budou při zařizování něco stát. Holky juchaly radostí, kam se to dostaneme. Metro kousek a také velké nákupní středisko FRANKEN ZENTER, s mnoha obchody v podzemí, přízemí a jednom poschodí. Ohromné parkoviště pro tisíc pět set vozů a všude stromy a zase stromy, a les za humny, a jezírka a výstaviště MESSEZENTRUM a do centra Norimberku patnáct minut metrem a autem. Všude vedou cyklostezky. Také ve městě jsi na nich v sedle kola v bezpečí. Nemohl jsem uvěřit, že Langwasser má osmdesát tisíc obyvatel, a že budeme bydlet v půlmilionovém Norimberku. Mám rád cvrkot aut a lidí. Doma mě přitahovala Praha, tak teď aspoň budu v její menší náhradě. Nadjezdy, podjezdy, kruhové objezdy ve městě a dálniční kolem města. Metro jezdí až do sousedního Fürthu, Ivu už nebudu muset vozit sem a tam.

Rodina bratrance a jejich přátele mě ale varovali, Frankové že jsou arogantní a ne kamarádští jako amberští a lidé se zdejšího „OBERPFALZ“ (HORNÍ FÁLCKO). Frankové se nepovažují za BAVORÁKY, a také Mnichované a Norimberčané jsou na sebe jako kočka a pes.

Vrátili jsme se do našeho chladicího boxu v Amberku. Holky jsem tam nechal zamrazit a jel sám do Sulzbachu pro mámu. Pobyla u příbuzných ze strany svého druhého a třetího manžela, které si Hitler vzal na věčnost.

No, to bylo pro mámu překvapení, když po návratu mohla poprvé mluvit německy s Ivou a Petrou. Dlouho je objímala se slovy, že ani ve snu by jí nenapadlo, moci s nimi takto mluvit. Jen jim v žertu vynadala, že se jí ještě DOMA nesvěřily o zaječím úmyslu. Chodila v Sokolově často do kanceláře plynáren za Ivou do práce, kam to měla nejblíž. Teď si zavzpomínaly, jak si vždy dvojhlasně zaplakaly při vzpomínce na mě.

Štědrý večer jsme oslavili všichni společně u rodiny bratra Haralda i s mámou. Máma byla na měkko, mít oba své syny pohromadě, a hlavně své vnučky, zle zatápělo jejímu srdíčku. Bráchovo dcera Monika a žena Boženka, všechno to teď s ní může mluvit německy. My s bráškou se museli hlídat a přemáhat, abychom aspoň v přítomnosti matinky na chvíli nežvatlali oblíbenou češtinou. Trvalo mamince dlouho, než se jí vysušily slzy a ona konečně zase našla cestu ke svým legráckám. Dokonce se radostí trochu přiopila českým vaječným koňakem. Spát zůstala v teploučku u BRÁCHOVCŮ.

Na druhý svátek jsme ji s bráškou odvezli do Schirndinku na nádraží, končila papírová povolenka od komunistů pobýt u kapitalistů. Vracela se ke svým třem provdaným dcerám a k ostatním vnoučatům. Když jsme jí oba mávali za odjíždějícím vlakem, doprovázelo naše, do této chvíle zamaskované slzy, skoro dvojhlasné: „Ty vole, to byl pro mámu nápor. Hranice, to je tedy vynález zkázy, fuj!“