V ČSAD začal boj řidičů o závozníka Harryho

V ČSAD jsem na osobním oddělení zařídil, aby Harry mohl začít jako závozník a později si mohl udělat řidičák na náklaďáky přímo ve firmě. Kurzy se dělají jednou ročně, aby měla firma dostatek náhradních řidičů z vlastních řad.

Do ČSAD v té době vždy dochází instruktoři z autoškoly. Ani mě nenapadlo, že by Harry mohl třeba být barvoslepý.

Jeho příchodem se začalo toto území třást jako při zemětřesení. Řidiči se málem o závozníka Harryho Valdu prali, když se rozkřiklo, jaká je s ním legrace už během jízdy. Směna s Harrym uběhla jako Zátopkovi jedno kolo na stadionu. V Dolním Rychnově a v Sokolově se vlivem Harryho začali rodit první „Ruksaci.“

Jednoho rána jsem si promnul oči, jestli špatně nevidím. V dílně se totiž objevil v čistých montérkách spolubojovník a další srandista ze znojemské vojny, Karel Čipera, onen normální člen eskadry, jak o sobě vždy tvrdil. Hnal jsem se přivítat s holubářem z Lomnice a zeptal se, jak se daří jeho holubům a manželce Matyldě, jejíž dopisy nám vždy na vojně předčítal a měl k nim své osobní poznámky. Nejraději bych mu dal pusu na tu jeho pihovatou tvář, jako jsem měl radost, že ho vidím. Ani jsem netušil, že ČIPÍK, jak jsme mu říkali, je automechanik. Na vykecávání se ale není čas, řidiči se chytili nové módy, od nás dráteníků chtějí namontovat na své vehikly přídavná světélka, aby v noci připomínali jedoucí vánoční stromek.

Pavel Krejča se v kleci naši elektrodílny protahuje svým parašutistickým způsobem, takže hrozí, že svěrák, který v podřepu objímá, se vytrhne z ponku. Pustil železo z objetí, vzal fidlátka autoelektrikáře a vyrazil šíleně loudavým krokem na dvůr k „espětce“ (Praga S5T). Řidičem už byl očekáván stížností, že to asi málo nabíjí, ráno obtížně vůz nastartuje. Teď že si skočí do kantýny na gáblík.

Pavel Krejča se uvelebil na sedadle řidiče a jeho ústní otvor se líně rozevřel dokořán. Zíval jako lev, než nastartoval motor. Netušil, že je ostře sledován. Očima se opřel o ampérmetr a sledoval jimi jeho ručičku, která nesměle poskakovala vpravo od nuly. Pavel zívl znovu a začal pomalu přidávat plyn, ručička přístroje se jen o malinko více snažila jít vpravo. Pavel ubral plyn, opět zívl a podrbal se na hlavě. Teď bude muset vylézt z pohodlné sedačky a jít seřídit na regulátoru napětí vyšší hodnoty. Co když to ale není nutné, třeba se přehlédl, a nabíjení je v pořádku? Chystal se znovu přidat plyn, když zaregistroval rytmické klepání. Pomalu přidával plyn a klepání se, zároveň s otáčkami motoru, zrychlovalo. „Co to, uvažoval.“ Opakoval ještě jednou své počínání a ťukání se opakovalo. Něco klepe v motoru... bude to vylágrovaný, byl si jistý. Zhasl motor a proti svým zvykům uháněl do kanceláře mistra Pavízy. Celý zadýchaný vyjel na mistra: „Pane mistr, poďte si na dvůr poslechnout espětku, určitě má vylágrovaný motor... klepe to v něm!“ V pootevřených dveřích se za zády Pavla objevil automechanik, egerlandský Němec Egermaier. S úsměvem naznačoval kladívkem nad hlavou Pavízovi o jaké klepání tu jde. Pavíza řekl skoro otcovsky Pavlovi aby se otočil, že uvidí o jaké klepání tu šlo. Egermaier to předvedl ještě jednou s kladívkem v ruce nad svou hlavou.

„Mě, Pepíku, klepne pepka, tys mě tedy dostal...“ vyjekl Krejča.

Tady je vidět, že Egerlanďáci mají oproti skalním Němcům rozvinutý smysl pro dělání skopičin i když nejsou žádní skopčáci.