Úspěšně ze Sokolova přes Tábor do Brna

Pokud se mi zase nepodařilo srovnat text, upozorňuji že, se mi - zatím - aspoň daří srovnávat smyky. Až se mi ani to jednou nepodaří, budou mít blogeři pokoj a oddychnou si

              S novými pracovními kolegy, jsme dodělávali interiér kulatého autoservisu. Montovali jsme ponky, svěráky, hydraulické zvedáky a těšili se na slavnostní otevření. Venkovní světelný reklamní poutač hlásal: AUTOSERVIS SOKOLOV.             Při slavnostním zahájení se uvnitř střídali řečníci z vedení města, a z vojenské správy, pod kterou jsme v případě války patřili, i můj nový ředitel „KOMUNÁLU,“ soudruh Jedlík, přidal nějaké to slovíčko. Jen jsem doufal, že budeme ve skleníku brzy pracovat a to bez politizování.             Staří zaměstnanci, kteří sem přešli z původní nevyhovující autoopravny, se dobře znali. Staronový vedoucí, Jaroslav Kopecký, oslovoval jednoho učedníka třetím rokem Vejmluvkou. Za přezdívkou se skrýval Honza Z. Při předání jakékoliv práce do jeho rukou, měl vždy aspoň deset výmluv. Neměl to vůbec zapotřebí, už jako učedník byl zručným a šikovným mechanikem. Hezký tmavovlasý Honzík s vyšší postavou, si mohl z dnešního pohledu vydělávat i jako model, tenkrát ale byla jiná doba a soudruzi by s tím nesouhlasili.
            Před zahájením provozu, jsme byli poslání do mladoboleslavské automobilky na školení. Naše opravna měla také provádět záruční prohlídky a opravy škodovek. „Boleslaváci“ nás poukazovali na různé mouchy u jejich vozů a dávali rady, jak se s nimi vypořádat. Z otázek ze strany Jaroslava Kopeckého mi začalo být jasné, že je v této branži jedničkou. I zaměstnanci ŠKODOVKY se museli hodně namáhat, aby Jardu uspokojili s odpovědí.  Jeho charakteristický smích ale odzbrojil každého. I techniky automobilky, když jim odhalil jejich snahu, nedostatky na vozech nezveličovat.                                                                                       Tábor                „Horste, zítra ráno jedeš s direktorem a panským kočím do Brna na veletrh, chce tě mít u sebe jako dráteníka k nákupu „tesťáku“ na autoelektriku,“ dal mi vědět vedoucí Kopecký. První naše zastávka, centrum města Tábora. Objednané noclehy v hotelu. Tam poznávám svého direktora z jiné stránky. V restauraci objednává jako mistr světa nejen poživatiny. Také tvrdý alkohol vtéká do jeho hrdla, řidič a já si dopřáváme jen pivko. Direktor si tedy připíjí na zdraví s kdekým. Pomalu se z něho stává lev restaurace. Jazyk tvrdne, hlas zesiluje. Je docela vtipný a zábavný. „Hospodo, chlapci táborští,“ ve stoje se drží židle, aby neupadl, „já vás miluji…vytáhněte své košile z kalhot a ukažte mi své pupky…prej je máte všici modrý…chtěl bych se o tom vlastníma očima přesvědčit…“ Do půlnoci bavil celou hospodu, jednotlivci i skupinky chodili k našemu stolu, byli v domnění, že do jejich města přijeli umělci z Prahy. Tohoto komika prý ale ještě neznají, v kterém divadle vlastně hraje a že ho ještě neviděli v televizi.„Jak byste mě mohli chlapci vidět v televizi, když jste pořád v hospodě,“ řekl již s velkou námahou a šilhavýma očima. Ještě ale v sobě měl zodpovědnost za naše životy. Svého řidiče poslat spát s poznámkou: „Abys nás, kamaráde, zejtra nezabil…, a hlavně…, víš ty vůbec…, že s tebou už nespím?!“ to vyvolalo bouřlivý smích. Direktor ale žádal o ticho: „Ne tak, jak vy, modropup…káči myslíte…, on hrozně nahlas chrápe…a jako ředitel podniku mám právo se vyspat dosyta …“ Modré pupky jeho oznámení opět roztřáslo smíchy. K jedné ráno mu už jazyk zamrzl zcela a usínal na židli. Restaurace se vyprazdňovala a já svého direktora tlačil po schodech ke společnému pokoji. Těžce zvedal v polospánku nohy, pojednou se musel na chvíli probrat. Zakázal mi totiž, abych mu pomáhal do schodů, je soběstačný a žádný opilec. Ještě že náš pokoj byl v prvním poschodí. Přestal mít námitky proti mé pomoci. Až když padl do křesla v pokoji, vjel do něho nový život. Zahlédl telefon a opilým hlasem mě žádal, vytočit číslo jeho ženy v Sokolově. Namáhavě mi drmolil číslo telefonu. Byl to ale jen přístroj pro hosty pro volání do recepce. S recepční mluvil jako se svou ženou, asi byla zvyklá a na jeho hru přistoupila. Sluchátko mu vypadlo z ruky, snažil se sundat si ponožku. Spadl z křesla a já ho dovalil na postel, tam jsem ho pracně svlékal. On tedy modrý pupek neměl, ale za chvíli chrápal tak nahlas, že jen díky mému mladému a zdravému tělu jsem usnul také.                                                                             Brno  U stánku PAL JISKRA TÁBOR, nebylo k hnutí. Autoblázni z celé republiky chtěli vidět novinky pro své miláčky. K novince prvního PALTESTU (testovací přístroj PAL pro osobní vozy) v Československu nebylo možno proniknout zrakem, natož tělem. Direktor se nám ztratil z očí. Za třicet minut se k nám dvěma protlačil nazpět s epicentra před PALTESTEM. „Je náš,“ řekl ledabyle, a nám hned nedošlo, že myslí vystavenou pojízdnou testovací stolici. „Za měsíc bude v Sokolově, mají zatím jen tenhle jediný kus. Za chvíli tě vyvolají, abys k nim přišel dopředu,“ stočil zrak na mě. „Všechno ti vysvětlí a dají návody…“ Už je slyšet mé jméno a zvědavci žádání o uvolnění místa (Z dnešního pohledu, musím uznat manažérské kvality našeho direktora, byly vynikající).Cestu domů nonstop direktor prospal, také si spánek zasloužil!