Také "Mein Kampf" pokračuje (R 82)

Čas běží a pásy mlčí. Už jsem se viděl, jak ten transportní prostředek montuji po Německu a Rakousku. Zřejmě ta firma nemá nabídky. Nějak mě to vzalo, přestal jsem se starat o domácnost a pracovat na mém válečném románu.

Začal jsem ale obíhat tiskárny po celém Norimberku. Odhodlal jsem se dělat všechno, oželet i to hrabání se v autech, jen aby mé konto nedostalo infarkt. Před jednými dveřmi, jednoho osobního oddělení, jedné tiskárny, mě zablokoval jadrný burácivý smích od srdce ze ženského hrdla. To vypadá nadějně. Po doznění smíchu klepu odhodlaně a nedočkavě na dřevo. Po mém vkročení do kanceláře zrovna jakýsi muž středního věku, počal přes stůl své kolegyni, vyprávět další anekdotu. Nevraživý pohled namířil na mě, asi jsem přišel nevhod. Rychle jsem proto stručně vypálil můj dotaz ohledně pracovního místa. A zrovna tak rychle jsem zase vystřelil zpět na chodbu, po zahlédnutí čtyř odmítavých pohybů rukou. Na konci té chodby mě dohnal nový výbuch smíchu té dámy. Mně asi nepatřil. Celý den jsem nacházel tu drzost a klepal na další a další dveře u dalších tiskáren i malých tiskárniček. Považoval jsem to bláhově úspěšnější než telefonování. Doma jsem spolkl kus chleba s máslem, zapil to minerálkou a napsal žádost o práci do největšího závodu Bosch ve městě. Ten nemá s BOSCH SERVICE nic společného. Vyrábí automobilové příslušenství jako houkačky a podobně. Známku na obálku jsem přibouchl pěstí po olíznutí jazykem od minerálky. To mě trochu uklidnilo a vrhl jsem se na přípravu mého hlavního románu. Aspoň tady udělám něco málo užitečného, pomyslel jsem. Nevzdal jsem se ale hledání nového místa. Proto jsem se ani nehlásil na ÚŘPRÁCE jako nezaměstnaný, doufal, že práci lehce najdu sám. Najednou jsem si uvědomil svou další pitomost a lehkomyslnost. Tím pádem vlastně nejsem nemocensky a úrazově pojištěný. Kdyby se mi něco přihodilo, museli by mě rozprášit a ještě po smrti bych měl dluhy. Ty by přešly na mé dcery. S velkou radostí by asi na onen rozprašovací palouk za mnou nechodily. Druhý den jsem hned upaloval opatrně, aby se mi cestou nic nestalo, do nemocenské pojišťovny AOK. Měsíční poplatky jsem začal platit soukromě. Iva se ještě snažila, donutit tatínka k návštěvě ÚŘPRÁCE a hlásit se jako nezaměstnaný. Nešel jsem a doufal, že takový sympaťák jako já, přece na práci musí narazit i po slepu, s tím svým mládežnickým věkem, který zaměstnavatelé vyžadují. Mé oči zadrhly opět o jeden inzerát. Hledají ředitelského řidiče – takzvaného panského kočího – do čtyřiceti let. Nekuřáka, plynně hovořícího, sympatického zevnějšku a pokud možno s autobranže. Na jízdy i do zahraničí. To by mohl pro emigranta být problém. Ale byl jsem tak drzý, i když jejich věkový požadavek dost překračuji o osm let, a za hranice na východ bych mohl jen TAM, bez návratu zpět. Telefon jsem přesto vzal, tedy jen sluchátko, vytočil ono číslo u inzerátu. Příjemný ženský hlas (samozřejmě příjemný být musel, jinak by jeho majitelka ono místo nemohla vykonávat) mi vysvětlil, že onen pán, který má tuto záležitost na starost, dlí zrovna služebně ve Frankfurtu nad Mohanem. Vrátí se ve třináct hodin. Mám v tu dobu ještě jednou zavolat nebo přijít rovnou osobně. Ještě mi zašvitořila jméno pána a zeptala se na jméno mé. Cak, telefon radostně zacvakl do svého lůžka. Já si okamžitě v plánu města našel polohu, odkud se mi ozval ten příjemný hlas. Poté jsem na sebe vzal čistou košili – deodoranty nepoužívám hlavně z důvodu finačního, a pak, jsem skálopevně přesvědčen, že nepáchnu – a omrknul své boty, jestli jsem náhodou do něčeho nešlápl. To mohlo narušit aroma v kanceláři nebo by si mohli také myslet, že mám plné kalhoty už v počátcích. Za skleněnými točícími dveřmi, mě blokuje nóbl vrátnice. Za dalšími skleněnými dveřmi jsou vidět luxusní křesla a stolečky v jakési čekárně. Také by to mohla být místnost pro příjem hostů. Vyfešákovanému vrátnému říkám, o co jde. Někam telefonuje. Cak, sluchátko vlétlo elegantně do vidliček a ruka vrátného mi šoupne k vyplnění dotazník. „Máte chvilku počkat, pan XY příjde hned,“ slyším prvně jeho hluboký hlas. Po vyplnění dotazníku, stojím už půl hodiny před vrátnicí. Vždy, když se naše pohledy setkají, vrhám zdvořilý pohled. Člověk nikdy neví. Většinu času se ale dívám do onoho prostoru na ta luxusní křesla. Už bych si konečně sedl. Možná jsou ta křesla pro jiné hosty. Vždy, když se u vrátnice objevila jiná osoba, hodil jsem jí v ústrety nafilmovaný úsměv, co kdyby to byl můj budoucí zaměstnavatel. První dojem je prý důležitý. Příchozí mě určitě považovali za blbečka. Pitomě jsem se tvářil, i když jsem byl s vrátným sám a on se nekoukal směrem ke mně. To kdyby mě náhodou sledovaly kamery. Konečně jsem hodil úsměv na toho pravého. Pan XY mi silně stiskl ruku a já mu to stejnou měrou oplatil. Kdybych stiskl méně, mohl si myslet, že jsem nepotřebná bačkora, a kdyby přehnaně silně, zase si mohl myslet, že má před sebou hrubiána. Odvedl si mě přece jen do těch noblesních křesel a sedl si naproti. Zjistil jsem, že si mě bleskově nenápadně prohlédl od špiček bot po neexistující svatozář. Těch sedm let asi zatím neodhalil. Jelikož jsem ale poctivec, raději jsem mu to vyžvanil sám. Ještě jednou si mě změřil, usmál se a řekl, že mi dokonce hádal o deset let méně. „To ale není tak důležité,“ dodal a já rychle na něj vrhl všechny body, které jsou požadované a já je splňuji. Vytáhl velký formulář a já se rychle zeptal, kam že se má do zahraničí jezdit. Že nemohu do socialistických států…, tedy mohl bych, ale pan ředitel by musel jet nazpátek sám. Zároveň s úsměvem se dovídám, že tam se stejně nejezdí. A že jde hlavně o to, starat se o dva vozy Mercedes. Vozit pana ředitele na letiště a z letiště, někdy také obchodní partnery firmy nebo hosty z Německa a ciziny. Důležité je, být v kteroukoliv dobu k dispozici. A to nejen ve služebním sektoru, ale také soukromém. Nákupy s manželkou ředitele a rozvážení jejich dětí. „Finačně byste byl jistě spokojený,“ při těchto slovech mi podal další dotazníky k vyplnění, stačí prý v klidu doma a poslat poštou nazpět. Omluvil se předem, trvat že to nějakou chvíli může, než obdržím odpověď. Ukazováky znázornil asi dvacet centimetrů, na stole že mají tolik žádostí o tohle místo. „A než je roztřídím,“ mezery mezi ukazováky vystřídaly maximálně do stran roztažené ruce. Jedna z těch roztažených rukou, byla to pravá, mi opět silně stiskla na rozloučenou ruku mou. Cestou domů už jsem se viděl, jak fičím denně od rána do večera na letiště anebo hlídám děti a manželku svého šéfa. Nacvičoval jsem rozhazování rukou, jak se budu muset domlouvat s plným autem Japonců. Ruce do klína jsem ale nesložil. Ještě ten den jsem rozeslal dotazníky s žádostí o místa domovníků, vrátných, čerpadlářů a do některých tiskáren, které jsem nestačil navštívit nebo které mi to doporučily. Zase jsem se angažoval v domácnosti, s falešným zpěvem na rtech a dokonce se k večeru vrhl na rozepsaný hlavní román. Svůj první malý rukopis na malou knížečku, jsem před měsícem poslal do Konfrontace v Curychu, kde vydávají knihy v češtině. Odpověď zatím žádná. Zkoušel jsem to telefonicky, automat mi odpovádal, že pod tímto číslem není spoj. Přemýšlel jsem, kde hledat radu. Pak mi hlavou blesklo, že ve Vídni žije Pavel Landovský. Na informaci jsem dostal jeho telefonní spojení. Průběh našeho rozhovoru je na začátku jedné z mých knih, teď už to nechci natahovat, zase by si mohl někdo stěžovat, jak je to dlouhé. Zdravím všechny nezaměstnané a přeji brzký úspěch! Samozřejmě zdravím také zaměstnané a poctivě pracující…