Ta žena do mě vrazila poslední Hřebíček (R 173)

Vlastně tu dámu k tomu přinutily zakotvené předpisy. Já se k tomu ale stejně odhodlal, po jejím písemném NEMILOSTNÉM oznámení.

Další epocha bude končitMETRO Nbg

Volně přeložené to mělo hlavičku, tedy PŘEDMĚT: Berufskittel . Dále mi oznamovala:

 Ve strategii našeho velkoobchodu je zakotveno, aby zaměstnanci nosili pláště a tím oproti zákazníkům vytvořili jednotný vzhled. Žádám vás příště tento neustále nosit. Pod tím namalovala svůj podpis klávesnicový i ruční.

K tomu nemilostnému psaní se odhodlala v době, kdy zase jednou zastupovala zrovna nepřítomného velkého šéfa. Ovšem na popud jednoho vedoucího provozu, který nepřítomnost velkého bose také využil. Ani se neuráčil to nejdříve omlátit o hlavu mně.

Práce, ani těžká se sbíječkou nad hlavou a se sluncem tamtéž, mi nikdy nevadila. Ale pracovní podmínky. Ve svém věku jsem se nehodlal potit v onom neprodyšném plášti při vrhání těžkého zboží do regálů nad hlavu. To by mi ani tak nevadilo, jako ten stres se zákazníky, oproti kterým jsem měl vlastně také vyzařovat čerstvým vzhledem a ne abych na ně stříkal kapky potu. Což vadilo i mně samotnému.

Dědku, za několik měsíců na tebe skočí číslo 59. Už několik let na doporučení lékařů se mám šetřit. Hlavně ta má časovaná bomba v mém jícnu, může při zvedání i lehčích břemen explodovat. Chtěl bych se v pohodě dožít ještě nějaký měsíc.

To jsem se vzpomněl na ženu kolegy z Tallinu. Diana je přece úřednicí na Úřadu práce. Po předvedení všech spisů a rentgenových snímků mi dala radu. V žádném případě nedávat výpověď sám. To bych padl na hubu a neměl nárok na podporu z ÚP.

O výpověď mohu ale písemně požádat firmu z důvodu zdravotních problémů. Ti mohou, ale i nemusí, na mou žádost přistoupit. Museli by si to totiž ÚP zodpovědět, protože jim hodí na krk dalšího nezaměstnaného do statistiky. S Dianou jsme také došli k tomu, pokud budu podnik žádat o výpověď z jejich strany k měsíci mých narozenin, vychází mi současná situace vstříc. Měl bych nárok brát přídavky nezaměstnaného na 24 měsíců a poté splnit možnost jít předčasně do důchodu. Jen ale v případě, že můj zdravotní stav mi neumožní vykonávat práci jinou. A to zase mohu trvat na tom, že jsem vyučen v oboru autoopravář, a tohoto povolání jsem se musel vzdát už před několika lety. Mé klouby na rukou již nejsou schopny pracovat s nářadím, drženém v ruce. Krátkodobě ano, ale ne celou směnu. A takového mechanika přece nikdo nepotřebuje!

Začal jsem tedy smolit tuto žádost doporučeně k rukám největšího šéfa. Tomu, kterému jsem kdysi předal mou povídku o Metru Zákazníci kontra prodavači, a on si od té doby ke mně sedal v kantýně. Vycházelo to časově dobře. Kdyby toho člověka nahradila dáma, od které jsem obdržel vyrozumění nosit plášť, moc šancí na úspěch bych určitě neměl. Tedy volně přeložené to znělo následovně:

Vážený pane W!

Děkuji za vše, co jste doposud pro mě udělal. Mám k Vám zcela poslední prosbu.

Prosím o výpověď ze strany Metra k 26. 7. 1998. To je den mých narozenin.

Důvod: Mé tělo, které se bez šetření dostalo do podzimního věku, píská z posledního otvoru. Už není stavěné na požadavky moderní doby kapitalistické. Mé rentgenové snímky říkají, že mé klouby (chodidla, kolena, kyčle, ramena, ruce a k tomu páteř, rozežraný jícen panem Hiatusem a borelióza) mi dělají čáru přes rozpočet. Při zvedání sebelehčích břemen a malé stresové situaci, mi vystřelují žaludeční šťávy i z nosních dírek. Jsem opotřebený jako stoletý horník nebo dřevorubec.

Nejen to, spát jsem donucen v sedu, kvůli těm nezbedným a zvědavým šťávičkám ze žaludku. Z toho důvodu bývá můj noční spánek někdy jen tříhodinový. Z toho důvodu doháním spánek po částečkách během dopoledne. Proto ty mé odpolední směny už skoro sedm let. Abych byl schopen pracovní dobu tak nějak zvládnout. Nechci pro Metro být parazitem a belhat se tady jako válečný invalida. Mé nejlepší jsem se snažil během směny dát. V těch mnoha letech jsem ani jednou nevykonával RAUCHPAUZU, ani jiné zvláštní dýchánky. Naopak, od nové doby mobilů a bezdrátových telefonů ve firmě, je nutné také v neplacené přestávce, být pro Metro neustále v akci. 44 odpracovaných let udělalo z mého těla ruinu.

Pane W., přeji Vám stabilní zdraví!

                                                                                  Horst Anton Haslbauer

Druhý den si mě vyhledal v oddělení. Vyčkal, než jsem uspokojil několik zákazníků, ti ho stejně neznali, přistoupil s neznatelným úsměvem ke mně ze strany. Ten náznak úsměvu nic neříkal, byl do jeho obličeje snad vytesán. Poklepal mi, také neznatelně, na rameno a já zaslechl: „To zařídím, pane Haslbauere. Proč ale nechcete vydržet ještě necelý rok? Jedenáct pracovních let v Metru, by vám zajistilo k normálnímu důchodu i malý podnikový důchod k tomu.“

„Děkuji, o tom vím, nechci ale riskovat…“

„To vypadám tak špatně, že bych do té doby měl zemřít?“ Teď jsem se naopak jemně dotkl jednoho z jeho ramen já a jen podotkl: „Jeden nikdy neví, kdy ho ti blázni na silnici zlikvidují.“

Mladším bych radil, nejeďte v práci plnou parou (i když se to lehce říká), ti kteří umí plout jen na půl, to mají ve stáří – většinou – lepší…