Svižná jízda autem může být erotickou předehrou (R 143)

Bylo těsně před zánikem totality v Československu, což netušil celý svět natož já. Pojednou přifičel veselejší vítr (V TOMTO ČLÁNKU JSEM SE POKUSIL ZÍSKAT ODEZVU DRUHÉ STRANY).

Bohdanka z té dobyhah

17. 11. 1989, po oslavě narozenin mé dcery Petry, jsem osaměl ve svém věžáku. Neměl jsem tušení o začátku sametové evoluce v tento den studentů. Sestra Trauda s Jaroslavem už bydleli na své první vlastní adrese v Německu. Vlivem alkoholu v krvi, zabloudily mé vzpomínky do Československa, kdy jsem měl na hřbetu teprve ŠESTATŘICÍTKU.

Jel jsem výjimečně zase jednou v autobusu nacpaný lidmi jako sardinky v plechovce. Jako bývalý zaměstnanec ČSAD coby autoelektrikář, a tehdejší autoopravář v sokolovském autoservisu poblíž ČSAD, jsem jako pokaždé stál za řidičem. Dýchal bývalému kolegovi automechanikovi a budoucímu řediteli (ani jeden jsme netušili, že ředitelský post bude jednou dělat obyčejný automechanik) této pobočky na krk. Provokoval jsem jako obvykle řidiče dvojsmyslnými řečičkami, což bylo za komunistů národním sportem. Ten se přidal aniž, spustil oči ze silnice, aby náhodou nepřejel opilce, který silnici považoval za chodník. Také to byl koníček tehdejšího mužského pokolení, za což také nehrozil kriminál. Naše veselá notečka byla obveselením pro mnohé, mířící po práci k domovu.

Pojednou jsem si všiml opodál v chumlu, za držák visící blonďatou mladici a nasměroval své kecičky jejím směrem. Řidič se přidal bez otočení hlavy. Střídali jsme se ve šťourání do nitra té SLIČNICE. Ale čekalo nás překvapení. K našemu úžasu naše útoky pohotově a rychle odrážela a sama útočit začala. Lid autobusový byl vděčný za bezplatnou zábavu.

Řečnická pohotovost té VISAČKY mi imponovala po celou jízdu z centra Sokolova na sídliště Michal. Tam na konečné se všechno rozuteklo do svých věžáků.

Trvalo několik málo dnů, když při mé obvyklé rychlé chůzi po chodníku někam, jsem zahlédl VISAČKU valit se v dálce proti mně. I ta její chůze byla impozantní, to se něco pohybovalo. Ta hubenější baculka se po mém spatření začala do mého ksichtu šklebit. To nešly jen kosti, bylo na nich dostatek masa, ale žádné přebytečné. Holka krev a mlíko. Její veselý bojový výraz udržela až do chvíle, než se naše hlavy zastavily půl metru od sebe. Vzájemné AHOJ, byl začátek rozhovoru o ničem a o všem, kdy jsem se dozvěděl její celé jméno a že bydlí ve věžáku za věžákem, v kterém jsem usazen s rodinou já. Poté jsem na tu bojovnici za práva lidu vyjel, a tu JEDNADVACÍTKU já ŠESTATŘICETILETÝ nevybouřený přece jen na chvíli vykolejil: „Pokud jsi ještě slečna, chtěl bych tě za milenku, ale pozor, jsem ženatý, mám dvě dcery a nebudu se rozvádět.“ Ač to považovala za další žert, na chvíli ztichla. Opakoval jsem tedy mou prosbu ve stejném znění a snažil se při tom mít vážný a prosebný kukuč.

Bo: Hned tak něco mě rozhodit nedokázalo. Tohle jsem zprvu opravdu považovala za žert

A tentokrát začala v mém těle bublat erotika. Doma už mi bylo nějakou dobu po dvanáctiletém manželství doporučeno, abych si na tyhle věci někoho našel a dokonce mi byly kuplířsky navrženy neukojené spolupracovnice nebo kamarádky. Měl jsem si chtíčnou energii vybíjet jinde, aby doma byl pokoj a nepraskla postel. Už jsem delší dobu byl na počátku zešílení, ale i kdyby byly v tehdejším Československu veřejné nevěstince, nešel bych tam. Asi také proto, že bych ponižoval sám sebe, ale hlavně proto, že jsem lakomec a raději utrácím za pohonné hmoty a dobrou stravu. I když v té době jsem nedostatkem peněz netrpěl, v autoservisu jsem byl od rána do večera, po práci šrouboval na autech dál (ale měl neustále málo ŠROUBOVÁNÍ erotického) kamarádům, známým i cizím a vydělával víc jak ředitel nemocnice a kdejaký primář. Ti tedy všichni, se svými vozy za mnou jezdili do autoservisu anebo soukromě mimo opravnu. S mnoha lékaři jsme se tímto stali tykajícími si kamarády a stýkali se i s rodinami.

Opravdu jsem začal šílet z toho nedostatku vypouštění tlaku, byl jsem ve věku, kdy ani sebetěžší práce mi nemohla vzít chuť na tuhle zábavu. Byl nadupaný jako dobře seřízený silný motor.

Po zjištění na chodníku, že má lovná slečna je opravdu ještě slečnou – jako poctivec bych nebyl schopen někomu nasadit parohy – a že pracuje v restauraci Hornického domu jako provozní. Dále vypáčil, v kolik vychází do práce z věžáku na autobus. Od té doby narazila občas před svým věžákem na mou bílou STOVKU škodovku. Během jízdy jsme i ve voze měli legraci, než mi před Horňákem utekla do práce.

Bo: Takových pokusů jsem tenkrát v mém mladém dívčím věku zažila více. Své milence jsem si vždy a pouze vybírala sama. Jak začali být příliš dotěrní, už mě nezajímali.

I když jsem zřejmě nebyl její typ, povedlo se mi časem vyžebrat na jeden listopadový večer pěšácké setkání o několik ulic dál od bydliště. Zrovna před mým příchodem házela kameny na nějakého pána, co byl před ní ošklivý na svého pejska, jelikož pejsky milovala a sama s ještě bydlící maminkou vlastnily kokršpaněla Kukušu.

Bo: Ještě dneska mě nepřešlo chránit pejsky. Nebyl to jeho pejsek, byl to zubožený tulák, kterého se pokusil ten impotent několikrát nakopnout. Dlažební kostka byla po ruce.

Nenápadně jsem po úvodním vzájemném AHOJ, začal naši chůzi navigovat směrem k ranči mé maminky, do tří kilometru od Sokolova vzdáleného Dolního Rychnova. To jsem ještě nevěděl, že se snažím svou rychlou chůzí, uondat několikerou účastníci pochodu PRAHA PRČICE.

Něco o ranči. Ten asi třista let starý velký dům postavený z velké části z balvanů, máma koupila za tisíc dvěstě korun od vysidlující rodiny. Koupila ho vlastně mně, abych prý jako její prvorozený syn, také od ní něco měl. Hlavně jí ale vyhovovala veliká zahrada, na které byla často od jara do podzimu činná. Měla to ze svého domečku jen skok. Oba domy se nalézají ve stejné ulici. Máma důchodkyně lehce zvládla obě zahrady i se slepičkami. Pomáhal jí jen její pes Max, uliční směs.

Teď jsem rafinovaně navigoval svou vyhlídnutou oběť k tomuto cíli. Nehnali jsme a cestou se škádlili. Jen bylo divné, že Bohdanka – už jsem znal její KŘESŤÁK – se občas rozhlíží po silnici na obě strany do tmy. Měla při tom dost ustrašený výraz. Pak se přiznala, že má zrovna za přítele policajta a ti mívají střelné zbraně. Uklidnilo mě, její další oznámení, že je to policajt ženatý s jinou ženou. Takže chlapče policajtský, s tebou si to rád kdykoli rozdám. Od svobodného konkurenta bych dal ruce pryč, chtíč NECHTÍČ. Na to jsem moc velký poctivec.

Bo: Ten policajt se mi tenkrát prostě jen líbil. Tak jsem použila ženské zbraně.

Ač má nezkušenost na poli ZAHÝBÁNÍ byla nulová i po dvanácti letech manželství, přece jen jsem Bohdanku nasměroval před starou manželskou postel na ranči. Má bezelstná ale rafinovaná poznámka, že mám strach o zdraví slečny a nechci, aby nastydla. Lepší by tedy bylo, kdyby si vlezla do postele a přikryla se duchnou mé maminky. Co jsem nevěděl, že toho čtvrtého listopadu má svátek její o rok starší bratr Karel, student medicíny v Praze. Také jsem nevěděl, že její táta byl lékař a maminka je stále ještě činnou lékárnicí. Asi bych měl blok, že taková rodina je pro mě nedosažitelná na poli inteligenčním.

Bo: To o mém bráškovi mohu potvrdit. K ostatnímu se nechci z bezpečnostních důvodů vyjadřovat.

Maminka se asi později podivila při výměně ložního prádla, když v posteli narazila na cizí náramkové hodinky, které se Bohdance svezly nepozorovaně do postele při naší bohaté výměně názorů, a ona ztrátu zjistila teprve na zpáteční cestě, kdy už se neotáčela na všechny strany.

Bo: Také hodinky potvrzuji. Na Vánoce mi koupil nové. O jejich ceně mohu jen spekulovat.

Později jsme své sbližování provozovali ve škodovce, poté co jsem její čumák zapíchl ve sněhu do lesa. Snažil jsem se tuto zábavu vylepšit ještě o něco později tím, že jsem škodovku hnal za každého počasí – a tehdy na sněhu – ze Sokolova na Stříbrnou za Kraslice na rodinnou chalupu. Jízda nám byla dostatečnou předehrou na povrchu klouzavém, což mě rajcuje a naučil jsem to rajcovat i Bohdanku, a to tak, že se dokonce na mou žádost přihlásila do autoškoly. Jen ale pod podmínkou, že ji naučím jezdit tak smykem, jak to dělám já.

Každý rok jsme jezdili do Brna na Velkou cenu. Tam byl celý motoristický národ jako jeden velký houf. Hlavně večery ve stanech byly zajímavé. Někteří fandové byli ve stanech i ve dne za světla. Ten rachot motorů inspiroval k mnohému.

Bo: Nakazil mě milováním rychlé jízdy autem. Zvuk motoru mi začal imponovat. Nedalo se to ale přirovnat k večerům jak na oné chalupě, tak ve stanu v Brně.

A já se teď vrátím k 17. 11. 1989, kdy jsem po oné oslavě narozenin dcery Petry, osiřel ve svém věžáku. Tehdy jsem vytočil číslo telefonu Hornického domu v Sokolově. Čirou náhodou asi osud chtěl, že telefon vzala Bohdanka. Ani po šesti letech nezapomněla na mou zvláštní intonaci, když jsem se hlásil: „Tady sokolovští požárníci, nehoří u vás zrovna? Rádi bychom přišli hasit,“ a na druhé straně to někomu zarazilo na chvíli řeč.

Bo: Zarazilo mi to řeč víc, jako tenkrát při jeho dotazu, nechtěla-li bych se stát jeho milenkou. Při těch hasičích jsem najednou pojednou jaksi nemohla rychle polknout.

Dozvěděl jsem se, že se jí konečně povedlo vybojovat návštěvu k rodině do Regensburku, která s nimi sousedila v Kynšperku nad Ohří. Když tam maminka a táta pracovali v lékárně, paní Schremsová v lékárně uklízela a díky ní Bohdanka a její bratr Karel, se od ní naučili němčinu. A to v době kdy rodiče sloužili v lékárně a ta paní byla na tu dobu jakousi chůvou.

Po celou dobu manželství s členem SNB (jiným, než při našem začátku), jí byl výjezd na západ z toho důvodu zamítnut.

Došlo k tomu následovně. Náš krásný poměr byl už šestiletý, ale nevýhodný pro Bohdanku. Zjistil jsem, že mi nechávala v autě sponky a podobné okrasné věci. Chtěla na sebe asi upozornit, protože jsem jí mezitím asi nebyl lhostejný. Jen jsem zůstal pevný v tom, že se nebudu rozvádět. Dost ošklivě jsem ji od sebe odstrkoval s tím, aby si někoho našla, že ji už dál nechci kazit mládí. Je nejvyšší čas, aby sis našla vážnou známost. Odporovala sveřepě. Já mezitím odešel z autoservisu k sanitkám jako opravář. Tam odsud jsem o své polední přestávce běhal (škodováckou pojízdnou ložnici jsem prodal) z města do kopce ty tři kilometry k ní domů, když maminka byla v lékárně. Pokaždé jsem byl hozen do již plné vany s pěnou. Většinou jsme tam skotačili spolu. Poté mě nakrmila a já upaloval nazpět k sanitkám a Bohdanka do své práce. Během našeho velmi úzkého přátelství si opravdu ŘP udělala a já ji učil finty za volantem. Měla na to nadání a trumfla v autě většinu mužů. Okamžitě s každým vozem srostla. Spolu jsme jeli do Prahy koupit na inzerát fiat 128 coupé, s kterým jsem začal jezdit závodně s Bohdankou jako doprovodným mechanikem. Byl to nádherný čas od pátku do neděle mezi těmi AUTOBLÁZNY. Nejkrásnější byly noci ve stanu.

Ale čas plynul a já měl stále větší problémy s mým antikomunistickým řečněním veřejně. Už v autoservisu si mě tajně nahrávali, aby měli důkaz k mému strčení do ústavu pro choromyslné. Bylo na čase včas zmizet, proto jsem také Bohdanku honil, aby si někoho našla. Jednou jsem ho zase střihal s kupátkem z Michalu směr Dolní Rychnov, kde jsem si mezitím za pomoci bratra Haralda vybudoval garáž. Cestou jsem zahlédl Bohdanku, jak s nějakým mužským doprovodem jde po chodníku směrem do města. Ostrá levá zatáčka před stadionem byla mou oblíbenou. Vedle stadionu následoval hup, na kterém jsem odlepoval pneumatiky od asfaltu. Ta podívaná byla pro Bohdanku zřejmě tak srdcervoucí, že druhý den před odchodem do práce už byla zase za mnou u sanitek a v šatně jsme zavzpomínali na staré časy dost důkladně. Nějakou chvíli to tak pokračovalo. Přece jen si uvědomila, že se mnou ztrácí mládí, vzala si mladšího esenbáka a narodil se jim syn Jakub. V té době byl pro mě nejvyšší čas zmizet (popisuji to zde na blogu v: Autoblázni a ti druzí). Že to bude bez návratu, jsem prozradil jen své mamince, nejlepšímu kamarádu Fandovi Vaníčkovi a Bohdance. Ta ještě poslední den přede dnem mého odjezdu, na mě čekala s kočárkem s uskladněným synem Jakubem v něm, před podnikem BÁŇSKÉ STAVBY, kam jsem se mezitím přemístil pro svou prozatímní ochranu před STB.

Ta milá holka plakala, až mi to trhalo srdce. Mám ji vzít sebou i s Jakubem. Já ošklivec jsem od ní beze slova odešel. Nechal ji tam stát s tím kočárkem. Ještě že neviděla, jak se ze mě řinuly slzy.

A teď, já hnusák, s ní telefonuji toho 17. 11. 89 jako nic. Čas určitě zapracoval. Ta holka mi asi odpustila. Chtěla by mě při své návštěvě Německa vidět. Dozvěděl jsem se datum jejího příjezdu do Regensburku. 28. 11. 1989.

Bo: Tenkrát při pohledu na jeho odcházející záda, které jsem myslela vidět naposled, mi opravdu bylo VŠELIJAK a dost smutno. Přece jen jsme spolu zažili delší čas a měli spolu hezké chvíle, nejen co se týká legrace.

Omlouvat se bude málo, snad zvládnu něco vyžehlit.

Bohdanka se ode mě naučila milovat motory, já od ní milovat pejsky. Naučili jsme se také milovat jeden druhého?