Strejda + trabant = postrach silnic. Zatím co já prchám před ...

Nevím jak vy, co máte již uschlé řidičské oprávnění. Já jako první věc musím zjistit, kolik se maximálně dá vymáčknout z toho nového. Většinou to nové z finančních důvodů nebývá. Důvodem tohoto testu je, z prekérní situaci jsem se zatím vždy ještě dostal pomoci plynového a ne brzdového pedálu. Tohle ale nechám stranou. Starosti mi dělá mé prchání před komunisty.

Rozhodl se ve zralejším věku získat „řidičák.“ Někdo je v padesátce mladistvý a čilý, jiný, jako náš strejda, baculatá kulička se silnými skly svých brýlí. Přihlásil se do autoškoly, když zjistil, že se množí kolegové v práci, pořizující si vůz.

V autoškole začal být postrachem instruktorů. Zlatník, hodinář a naposledy jemný mechanik pro měřící přístroje, neměl vlohy řidičské. Z trenažérů se přece jen po delší době dostal na cvičiště, dále už ani náhodou, bránili se učitelé do jednoho. Do normálního provozu si vedle strejdy nechtěl sednout žádný.

Nové kurzy začínaly a úspěšně končily a strejda, už jako inventář autoškoly, stále na cvičišti. Časem se přece jen našel otrlejší instruktor, který vyrazil s bývalým zlatníkem do ulic. Pro jistotu zůstali jen na lepších polních cestách. Opět uplynulo hodně času. A pak ještě více. Strejda už si sám ze sebe dělal legraci při rodinných srazech, že bude jediný na světě, s průkazem jen pro trenažéry a osobní výtahy.

Nikdo s početného rodinného klanu už nevěřil na průkaz v rukách strýčka. Také přestal být tento papír tématem při srazech rodiny. Jednoho dne nás ale strejda přece jen šokoval. V jeho ruce se objevila ona propustka do dopravního chaosu. A teď to pravé teprve začalo. Pořídil si ojetého trabanta. Jak se to vozidlo dostalo před jeho dům, nikdo nevěděl. Nový majitel si vybudoval vjezd ze silnice, na začátek svažující se zahrady. Betonová placka kopírovala terén, takže žádná vodováha.

Několikrát se stalo, že řidič svého trabanta nestačil včas zabrzdit. Výhodou byla hospůdka vedle, v které se často zdržovali vzpěrači. Jen se strejda objevil ve dveřích, vše bylo jasné. Několik silných pivařů, někdy pouze jeden, a trabant byl nahozen zpět na betonovou placku. Přemýšlivá hlava vybudovala na betonu zátaras jako pro tanky a přestaly návštěvy v hospůdce.

Donesla se nám jiná dobrodružství, při jízdách do práce do elektrárny v Citicích, začala být jízda pro účastníky provozu nebezpečná. Několikrát se stalo, že řidič protijedoucího autobusu vjel raději do příkopu, aby zabránil střetu s trabantem. Ještě že tam příkopy byly mělké a strejdovo výřečnost dobrá. Dokázal vždy zabránit příjezdu silničních úředníků svým humorem, jak řidiči autobusů, tak cestující, to naštěstí brali s humorem. Strejda měl do té doby štěstí, že nenarazil na žádného cholerika. I když v tomto případě přestává legrace.

Domluvili jsme se s bratrem, vzít si našeho strejdu do parády. Šlo nejen o život jeho, ale i jiných. Následovalo několik zkušebních jízd, kdy my dva v trabantu šíleli a strejda při nedání přednosti jen stroze poznamenal: „No vidíte, já věděl, že zastaví.“ Ani na polních cestách jsme žádná zlepšení nepozorovali. Brácha při jedné zastávce pravými koly v příkopě prozradil, že jeho tchán jezdí tím samým stylem, nedává přednost ani při jízdě na motocyklu pionýr zvaný FICHTL. „Seděl jsem vzadu, zavřel oči a modlil se. Ten stroj jsme raději znepojízdnili a taky tchánovo embéčko,“ dodal mladší bráška.

Strejdu se nám podařilo přesvědčit, a sám uznal, že máme pravdu, aby trabanta nechal stát na zahradě místo trpaslíka.

Prchání před komunisty: Ti si v krátké době opět po roce 1968 za pomoci Sovětů upevnili pozici. Po převzetí našeho autoservisu MOTOTECHNOU PLZEŇ od KOMUNÁLNÍCH SLUŽEB SOKOLOV, se během několika dalších let, v naší opravně vystřídalo několik vedoucích. Se všemi jsme vycházeli dobře a měli s nimi vztah i kamarádský. Důvodem jejich odchodu bylo zřejmě lépe placené místo bez tlaku zákazníků v zádech.  Až přišel ON. Objevil se v opravně, nikým neohlášen a bez osobního představení se. Šmejdil tam i onde, naslouchal, pozoroval a stále ani slovo. V té době nebyl přístup zákazníkům kvůli jejich bezpečnosti povolen. Měli možnost sledovat svůj drahocenný majetek okénky z čekárny. Většinou také stáli v chodbě pro vjezd a výjezd, aby případně mohli zamezit tomu, kdyby se k jejich vozu v dílně blížil mechanik s kladivem.

Ještě za komunálu jsem si vymohl, aby do boxu který mi byl přidělen pro opravy v záruční době a k vykonávání záručních prohlídek, měl majitel přístup. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, jak dlouho se musí čekat a šetřit, než se podaří vlastnit nový vůz. Zákazník u mě dostal možnost sledovat celou akci na svém voze. Někteří strkali své nosy tak blízko k mým rukám a stáli mi v cestě, že jsem musel být velice opatrný. Vadily mi jen otázky a připomínky rázu, já jsem ale slyšel nebo četl, že se to dá dělat také tak. A začali líčit své slyšené nebo přečtené o způsobu úkonu, který jsem zrovna prováděl. Našli se i tací, kteří o technice neměli vědomosti, aby nestáli trapně bez jediného slova, vyprávěli rodinné zážitky. Neuvědomovali si, že mechanik se musí na svou práci přece jen soustřeďovat. No, byl jsem mladý a měl dobrou nervovou soustavu.

No ale ON, ten, v kterém jsme tušili nového šéfa, a který se od rána motal po dílně, ten mě rozčiloval. Zavolal jsem nahlas na celou dílnu: „Kluci, nevíte co to je za pána v tý červený kravatě? Dejte pozor, aby vám neuklouzl v oleji!“ Spolupracovníci se bez jediného slova culili a já si každou chvíli něco přisadil, v očekávání, že ON inkognito, odkryje karty. Nic! „Neměli bychom preventivně raději zavolat sanitku, kdyby narazil hlavou na zvednutý auto?“

Druhý den před pracovní dobou se ON rozhoupal. Svolal si nás, stál před námi a bez představení sama sebe, hodlal kázat. Můj já to nevydržel: „Příteli (odhadoval jsem ho na mou generaci), rád bych věděl, s kým máme tu čest,“ spolupracovníci vybuchli, „jinak pudeme každej za svou prací…“

ON, se konečně s malým úšklebkem odtajnil. Tak, zakazoval s okamžitou platností provádění soukromých oprav po pracovní době, čas polední přestávky budou striktně dodrženy, opouštění opravny je možné jen v čase oné přestávky. Přístup do skladu náhradních dílů zakázán. „A mimochodem, stávající skladnice nás opustila, ve skladu ji nahradí má manželka.“ Neřekl, že se o propuštění bývalé skladnice postaral sám a jeho podmínkou byla jeho žena jako nová skladnice.

ON a ONA, začali pracovat na vylepšení rodinné mzdy. Z okénka skladu se začalo ozývat: „Hoši, pokud si potřebujete něco vyfasovat, přijďte hned teď, sklad potom na nějakou dobu zavřu…“ ON i ONA, odjížděli na soukromé nákupy nebo částečně soukromé. To sháněli nedostatkové náhradní autodílny, ty ale šly většinou na vozy politických funkcionářů v okrese, nebo na „kšeft.“ Vyšlo najevo, předsedu OV KSČ má ON za švagra a žena onoho šéfa komunistů v okrese je předsedkyní svazu žen. Pomalu jsem začal vnímat rozdíly mezi normálními a komunistickými zákazníky, kteří dostávali přednostně nedostatkové autodíly. Ti normální a obyčejní, museli pro tyto součástky jezdit do NDR (vysvětlení pro mladé: NĚMECKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA).

S polední přestávky s plnými žaludky, jsme se s restaurace poblíž vraceli svižně. Již z dálky jsme viděli, jak ON stojí u vchodu s pohledem na své náramkové hodinky. I když, upozorňuji, nepracovali jsme v hodinové mzdě. Aniž jsme si řekli, ani jeden z nás neporadil, nepomohl, když on se někoho snažil získat na opravu svého soukromého vozu.

Veřejně deptaný začal mnou být nejen ON, ale i jiní funkcionáři při jejich návštěvě v opravně. Jednoho dne se v autoservisu znenadání objevil náměstek ředitele z MOTOTECHNY PLZEŇ. ON, jím byl slušně vystrnaděn z vlastní kanceláře, a já v té kanceláři posazen – také – slušně na židli.

„Hele, chlapče,“začal náměstek otcovsky. „Mezi námi, oba víme, koho ON má za zády, a tudíž na něj nemůžeme. Hochu (o soudruhovi ani slovo), strašně si tě na podniku vážíme jako velice dobrého pracovníka, ale pokud nepřestaneš veřejně urážet komunisty, jsme nuceni tě poprosit, abys dal výpověď.“ Následoval prosebný otcovský pohled do mých očí. Náměstek ještě pokračoval familiérně dost dlouhou dobu, a ukončil to slovy: „Neradi bychom tě ztratili, ale pokud se rozhodneš jinak, usnadníme ti nečekat celou výpovědní lhůtu. Přeji ti štěstí, ať se rozhodneš jakkoliv.“

Mé prchání před komunisty pokračovalo, jeden zákazník, který vedl renovační středisko na dole POHRANIČNÍ STRÁŽ ve Svatavě, mě k sobě přetáhl. „Budeš u mě na drezínách zavádět kotoučové brzdy a starat se o elektriku na buldozerech, byl jsem s tvou prací na autě vždy spokojený…“