Stačí trocha štěstí a je z automechanického učedníka ředitel - podniková jedenáctka ČSAD

Čas plyne, z vojny se vrací Venda Makovec a Karel Příman. Karel je Plzeňák, v letech 1954 - 56 se v Klatovech vyučil automechanikem. Po vyučení dostal umístěnku do sokolovského ČSAD. S Vencou Makovcem tam začali válčit ještě ve

starém podniku v Kraslické ulici (teď musím použít závorku, je mým oblíbeným prostředkem, abych už beztak roztřepený děj neroztřepal ještě víc. Přímana svléknu do naha, neboť si to čtenář zaslouží vědět. Když po několika letech začal mít rozepře s úřadujícím ředitelem Krpejšem, odešel učit do sokolovské autoškoly. Onomu řediteli došel po čase dech a na jeho místo nastoupil další. Ten si Přímana zavolal zpět do ČSAD. V roce 1972 přišly do podniku maďarské ikarusy a Karel na ně přešel jako autobusák. Zdravotní stav dílenského mistra Pavízy se zhoršoval natolik, že funkci už nezvládl. Páni konšelé udělali z mistra nákupčího a zůstal i případným zástupcem nového mistra Karla Přímana. To není ještě vše. Po několika letech byl Karelk Příman usazen do ředitelského křesla. V roce 2005 mi Příman přes dráty oznámil, že to nebyla ta největší pocta, tou prý je, že smí vykonávat manželskou funkci s dcerou slavného, dlouholetého a výborného brankáře Baníku Sokolov Vojty Vaňka.

V této době je sestavena podniková jedenáctka a hrajeme na novém hřišti Tatranu Sokolov, které pokřtil slavný Bican.

Hraje se proti podnikové jedenáctce ČSAD Karlovy Vary. V sokolovském ČSAD je dostatek mladých před vojnou. Jirka Brabec, Jindra Haun, Pavel Krejča, Honza Masopust, Damašek, Žalud a Štefan Oltman. Doplnili nás starší a té legrace se zůčastnili. Karel Příman je v rezervě jako náhradník. Čirou náhodou přijel z vojny na opušťák Wolfgang Severa, sloužící v Bratislavě u „MODRÝCH“ na letišti jako automechanik.

Jelikož mé pravé koleno už dávno není uzpůsobené k dravé hře a na hřiště jsem se nechal, po delší fotbalové nečinnosti, nalákat Václavem Makovcem z fotbalového kádru Baníku Sokolov a oním Wolfim Severou, zvolil jsem jinou, šetrnější, taktiku hry. Dělám na hřišti – poprvé a určitě i naposledy v životě – rekreačního procházkáře, který popichuje protihráče i rozhodčího.

Sudího nervy vydržely mé poznámky a připomínky šedeát minut, poté vztekle praštil s píšťalkou o zem, a že se prý na to může vysrat, že nebude poslouchat takové kecy vůči své osobě. Píšťalku dokonce zuřivě zašlapával do země způsobem, jak se nohou ničí odhozené nedopalky. Odbíhal z hřiště, trhal ze sebe černé tílko a neustále bylo slyšet jeho: „Tohle přece nemám zapotřebí ve svejch čtyřiceti letech...“ Sám před sebou jsem se začal stydět za své nesportovní chování, ještě že tenkrát ještě sudí neměl u sebe ony karty různých barev.

Pískáním na prsty převzal post rozhodčího automechanik z naší firmy Vosátko. Já se nechal vystřídat Milanem Hynkem a dělal jsem za lajnou už jen zuřivého fandu. Venca Makovec a Wolfi Severa, činní hráči Baníku Sokolov, kde jsem hrával i já, hru dobře roztáčeli. Zpočátku očekávaná rvačka se konat nezačala.

Jelikož se hrálo o sud piva, byli ti méně zdatní rádi, když to konečně skončilo a mohli se vrhnout na naražený sud. Výsledek 7:1 pro sokolovské nikoho nezajímal, teď už tu byla jen žízeň, kterou je nutno uhasit.

Výsledek mohl pro karlovarské dopadnout daleko hůř, kdyby Makovec a Severa přece jen nezbrzdili své výkony.

Vencu Makovce jsem poprosil, aby mě v připravovaném přátelském mači proti dederákům už nestavěl. Připadám si trapně, když nemohu hrát pořádný fotbal a estráda přece jen na hřiště nepatří. Takže tento zápas byl opravdu můj poslední v životě, to jsem si aspoň bláhově myslel.