Splašená kráva, šéf kontrarozvědky a jepice

Omlouvám se, ale mám raději komiky než politiky, i když ti, jsou většinou také jistou odrůdou komiků. To si myslím dnes ve zralejším věku. Mé líčení se týká kamarádů z let dřívějších a našich společných akcí, které se snažíme provozovat i nadále, i když naše řady začínají řidnout a naše děti mají své děti a někteří z nás mají titul PRADĚD.

Dobrými kamarády jsme zůstali i jako ženáči. Vyráželi jsme na společné dovolené s rodinami vlakem a později auty, která měla jako my už něco za sebou. Náš start město Sokolov a cíl Mohelno. Jako první vždy jede nejslabší řidič s nejlepším navigátorem. Poslední v koloně jede řidič nejostřílenější se sportovními vlohy a případně podřimujícím spolujezdcem. Ten poslední musí umět dohánět kolonu i v hustém provozu a při odříznutí červeným semaforem.

Kolona šesti vozů míří do míst, kde započala výstavba DUKOVANSKÉ ELEKTRÁRNY. Auta jsou naplněna dětmi, stany a vším potřebným k přežití v divoké přírodě a k udržení dětí v pokud možno čistém stavu a s plným žaludkem.

Nálada ve vozech výborná a často dost hlučná, dokud dětičky únavou neusnou. Kilometry ubíhají, když tu na vedoucího kolony z jedné zatáčky couvá středem vozovky cik cak trabant a to rychlostí, kterou by nedokázal  jet ani vpřed. Vykulené oči řidiče, hlava vykroucena vzad o 180 stupňů. Náš konvoj zaplnil do půlky dosti mělký příkop bez patníků a osádky nechápavě kroutily hlavami. Záhada se vysvětlila, když se za trabantem vyřítila splašená kráva s pěnou u ústního otvoru.

Ještě že jsme uvolnili místo, když okolo nás profičel trabant i kravka, vydali jsme se opět s dobrou náladou za svým cílem. Naši náladu k popukání ještě vylepšila po několika kilometrech scénka, kdy proti nám běželi dva zemědělci - asi jezeďáci - s vidlemi k nebi a jazyky k zemi. Ti již běželi naštěstí po levé straně, místo pěny u úst měli propocené vlasy a celý obličej, určitě i věci jiné.

Předcházela tomu krutá zima, se sněhem jako v Alpách. Kam se hrabe ta současná. Bylo to někdy kolem roku 1975. František Vaníček, zvaný sokolovský Sovák, vyrážel fiatem 127 také ze Sokolova směr Blatná, vyzvednout svou ženu, která tam dlela jako pomocnice u své, tam bydlící sestry. Sestra porodila svého prvního syna za nepřítomnosti svého muže Miloslava Vaněčka. Míla, toho času na školení, by zřejmě byl jen na obtíž. Dobře si pamatujte tohle jméno, svými kousky vás ještě přivede k přemýšlení.

Míla, hezký člověk a velmi spořivý. Z toho důvodu si nepostavil v Blatné o domu garáž. Zakoupil si od mlékárny, kde jezdil mimo jiné jako řidič, chladicí kabinu z vyřazené avie. Umístil ji vedle domu na zahradě, zajížděl do ni svým embéčkem tedy bravurně, k našemu překvapení, jen jsme byli zvědaví jak se dostane ven. Protáhl se s velkou námahou, dnes by to nezvládl, hlavně že ten skvost uchránil před deštěm, slunečními paprsky a dovádějícími vločkami sněhu. Bylo zážitkem, pozorovat Mílu při zaparkování v této bedně. Zloděj, s choutky odcizit mu jeho dělo, neměl šanci na úspěch.

Vrátím se k Františku Vaníčkovi (ne Vaněček!). V  té době zaměstnaný jako opravář sanitek jako já, si to šinul se svým fiátkem 127, jehož náhon na přední kola byl pro něj nevyzkoušenou věcí. Zvyklý na škodovku, potřeboval ještě srůst se svým Italem. V té již popsané zimě, která tenkrát ještě nebyla kalamitou, kousek za Sokolovem předjel bravurně jednu ze svých sanitek, za jejíž volantem byl nacpán urostlejší egerlandský Němec Hauer. Vrátit se bravurně před sanitu se již nepodařilo. Ital se začal otáčet kolem své osy až skončil zadkem ve vysoké závěji v příkopě.

Netrvalo dlouho a ruka saniťáka odhrnula sníh z čelního skla fiatu a při spatření svého mechanika pronesl Hauer památný dotaz: "No Franc, co tys tělal? Ty ses točila jako káča!"

Jako svého málem nejlepšího kamaráda, oslovil Franc Káča mě. A  už jsme frčeli s mou škodou 100 do Blatné. Tam Franc po vystoupení pronesl jinou větu: "Ty vole, poď se podívat, jestli jsem ti neprošláp podlahu v místech kde má bejt brzda..." V té době jsem se svou stovkou byl srostlý jako siamská dvojčata. Ona poslouchala mě, já ji.

A přišlo ono léto, kdy nás překvapila ona kravka a my jeli vstříc šéfovi kontrarozvědky a jepicím.

Váš bezmála otec  nebo děd se omlouvá, zavírají se mu očička a prstíky  začínají dělat překlepy. Pokračování příště...