Spící basista hraje a hraje, nástroj je mu milenkou i oporou

Pozor, předkládám novou zajímavou figurku. Mistra truhláře, muzikanta, samozvaného řečníka, milovníka alkoholu, karet a hlavně šíleného komunistu - a to v jedné osobě.

Skladník byl dědek Svoboda vynikající, věděl hned, o co jde a kde má náhradní díl najít. Jinak se ve skladu jen hrabal v papírech, ale pokud byl pravý skladník mimo službu, byl dědkem prvotřídně nahrazen. Jen ho mrzelo, že nemůže posedět na své židli u nás.

Vzpomínám na ten problém v autoservisu, kde tuto skladnickou funkci zastávala žena vedoucího opravny. My mechanici měli hrůzu z toho, když bylo zapotřebí vyrušit ze snění nebo štrikování tuto MADAM. Čas utíkal, peníze utíkaly a zákazníci nevrle čekali, když se na jejich autíčku ustavičně nepracovalo. Někdy i delší čas, když si vedoucí se svou ženou vyrazili v pracovní době na soukromé nákupy. Jde to tak dělat, když „šéfkomunista“ v okrese patří do rodiny.

Vedoucí se nám občas odměnil cvičením CO (civilní obrana) v prostorách dílny i před ní, kam jsme směli co nejrychleji vyskakovat oknem. Asi to byl jeho stranický úkol. Jednu velikou výhodu jsme my zaměstnanci této autoopravny ale opravdu měli, znali nás v celém našem hornickém městě a okolí. Podpultové ovoce, uzeniny a jiné nedostatkové zboží, nám bylo k dispozici. Někdy se přiváželo do servisu společně s vozem do opravy. I přes tyto styky, se mi nepovedlo dostat devizový příslib. V té době byl totiž můj psychický stav dost špatný. Komunismus mi zarážel rezavý hřebík stále hlouběji do mozku. Až na vás, hodně mladé víme, jaká to byla doba. Nebyl jsem dalek toho, onomu vedoucímu, nad kterým držela strana ruku, zle ublížit. Ublížil bych tím ale nejvíc sobě. Vyhnout se těmto zaníceným komunistům nešlo, a na první pohled nebyli k rozeznání od normálních lidí. Teprve jejich ústa v akci odhalila jejich smýšlení.

 Ulevilo se mi, když mě Honza Kopička odtáhl do BÁŇSKÝCH STAVEB. Tam mě nechtěně léčil z ČERVENKY Pan František Svoboda, aniž o tom měl sebemenší tušení. A nebyl jsem sám.

Ve dveřích elektrodílny se objevil onen léčitel. Za ním kráčel malý a velmi mladý řidič z povolání. Pepa byl viditelně rozčilen. V této fázi zadrhával až k nesrozumitelnosti. Oheň ve tváři, oheň na jazyku. Dědek si pomalu sedl na svou posvátnou židli a zahryzl se do jablka s takovou chutí, že brunátný Pepík udělal slovní přestávku, než pokračoval: „jjje ttto zzzkrátka  sssvinstvo aaa bbbordel, ttto uuuž žžžádám třetřetí rrrok aaa zzzase hohohovno! Čččlověk nenenesmí vivividět aaani vlavlastní babababičku, dodo prprdele…“ Dědek polknul a s láskou a pochopením se podíval na spoluzaměstnance. „Heleď, dyť ti říkám, já v tom nevidím problém. Mám pro tebe dokonce jednoduché řešení. Dyť ty nejsi hloupej kluk, a proč bys neměl vidět svou babičku ze západního Německa? Jednoduše jí napiš dopis, aby ona přijela sem do Československa, a uvidíš ji, ne?“

Pepa byl zřejmě rozčilen maximálně, nedostal ze sebe ani hlásku, jen se mu nafukovaly tváře jako trumpetistovi. Po zjištění, že slovně další rozhovor nezvládne, jen rezignovaně mávl rukou a vyrazil přes baterkárnu k východu. Dědek vstal, aby zase odešel do skladu, krátce se zastavil, otočil se k Jirkovi K a ke mně s otázkou: „No, nemám kluci pravdu?“ a dvě drátenická ústa odpověděla skoro dvojhlasně: „Bodejť pravdu, svatou pravdu, pane antisoudruhu…“ Dědek se jen zasmál tím svým pověstným smíchem, jako když skřípe brzdící vlak na popískovaných kolejích a odešel.

Jirka Krb aniž odtrhl zrak od opravovaného spouštěče, spustil:“ Hele, to sme měli ňákou schůzi, celej podnik. Pak byla diskuze. Dědkovi vyletěla ruka, vstal a tím svým způsobem řek směrem k těm papalášům, soudruzi…, soudruzi, že se budem mít líp už ste říkali  před třiceti lety našim otcům…, dneska to říkáte nám…, a za dalších třicet roků to budete povídat našim dětem a vnoučatům,“ a posadil se. Dědek říká, že bylo slyšet jen smích dovnitř u všech těch, proti tomu papalášskýmu stolu, a štve ho, že do dneška nedostal odpověď.

Jirka domluvil a z jedné části mého mozku jsem dostal připomínku. Náměstek ředitele MOTOTECHNY Plzeňska, mi mezi čtyřma očima otcovsky řekl: „Hochu, mezi námi, ani my na něj nemůžem, vždyť víš, kdo nad ním drží ochrannou ruku…“  Míněn byl onen vedoucí sokolovského kulatého autoservisu. Náměstek přijel tenkrát kvůli mně, abych byl zpražen za řeči, které jsem vedl v duchu antikomunistickém. Tudíž se beztrestně mohlo tenkrát mluvit jen o čuňačinkách a o práci. V tom jsme jeli s komunisty po jedné koleji. Běda ale, když žerty začaly zapáchat západem. U mnoha lidí hlodala chuť zmizet za kopečky. Překážkou býval věk, rodina, přátelé a hlavně řeč.

V BS jsem se zase dost uklidnil, jako vždy když jsem změnil pracoviště a ještě nepoznal tamější soudruhy a jejich levoty. Nikdo se mi nesmí divit, že jsem alergický na politiku všeobecně a milovníkem i třeba toho nejjednoduššího humoru a legrace. I „sebeblbější“ vtip je mi milejší než chvilkové paroubkování – politizování.

Můj o osm let mladší bratr Harald se v BS vyučil ve zdejší truhlárně. Dělal tu několik let, a tudíž znal taškařiny v tomto podniku, často se jich také zúčastňoval. Naše Máma Marie Uhlová, pracovala v sousedním generálním ředitelství HNĚDOUHELNÝCH DOLŮ jako síla pro vše možné hrubého rázu. I přes těžkou chlapskou práci si našla čas na malé žertíky. Pracovala většinou ve dvojici s malinko tělesně postiženým. S tímto sousedem už společně ráno jezdili do práce na kole. V tuto chvíli skládají hromadu černého, vlastně hnědého zlata na dvoře ředitelství do kotelny. Z kanceláře vychází náměstek s jedním ze svých spolupracovníků. Cestu k autu měli kolem oné hromady zlata. Máma zašilhala kolem sebe a spatřila opodál ležet mrtvého ptáčka. Vzájemný pozdrav ZDAŘ BŮH a matinka už za zády odcházejících zavolala: „Soutruh namestek, vy nejco asi stratila (jako ostatní zdejší egerlandští Němci, mluvila touto legrační češtinou. Lidé z vnitrozemí republiky byli v domnění, že tak mluví z legrace, a ne z neschopnosti),“ a ukázala nevinně na malého nebožtíčka, když se náměstek otočil. Když viděl, na co ruka matky ukazuje, zakroutil hlavou a s úsměvem odpověděl: „Tedy, paní Uhlová, paní Uhlová, stále stejná…“  (Můj táta padl 1941 před Moskvou, tudíž mám jako jediný z pěti sourozenců jiné jméno. Neinformovaní tvrdili, že bychom mohli být s bráškou Haraldem bratři. Podoba zjevem a hlavně hlasem včetně stejnými nápady. Nevěděli, že jsme vlastně bratry, i když nevlastními, tedy půlbratři, jak říkají dnešní pravý Němci v Německu.

Teď jsem tedy v podniku, kde poznávám osobně lidi, které jsem znal jen z vyprávění maminky, otčíma Arnošta a bratra Haralda. A děly se tu před mým příchodem opravdu neuvěřitelné věci. Dnes by za tyto šprýmy byli všichni okamžitě propuštění.

Harald se tedy vyučil nejen truhlářem, ale zároveň tesařem, a dostal v tomto podniku tak dokonalou školu, že později strčil do kapsy i své o mnoho starší kolegy. Za mistra měl staršího Němce, kterému se po válce zdeformoval mozek a byl hrdý na to, že směl vstoupit do KSČ. Onen Georg zvaný Žorš, byl kamarádem Arnošta Uhla, i když tento nesdílel lásku ke straně. Společnou láskou jim však byl alkohol a karty, a to je sjednotilo. Můj otčím Arnošt byl pracovitý nejen v době pracovní, ale také po ní. Jako malíř pokojů a lakýrník měl práce nad hlavu. Po práci hospoda a pak vedla krkolomná cesta této dvojice teprve k domovu, když hospody zavíraly.

Žorš byl mimo to výborný kytarista a basista. Hrál po celém okrese k tanci v podnikové kapele. Žorše to ale tak zmáhalo, že po dvou hodinách hraní, za basou usínal. Byl nad ní nahnutý jako nad milenkou, mazlil se s ní, otáčel ji o 360 stupňů a hrál a hrál automaticky i ve spánku. Někdy už kolegové měli sbalené instrumenty, a Žorš hrál a hrál před zcela vyprázdněným sálem v rytmu černošském, než ho močový měchýř probudil. Za tohoto stavu byla jeho chůze zvířecí, chodil po čtyřech. Žorš byl naprostá jednička.

Tento nezlomný muž měl i jiné zvláštnosti, ať se konala schůze jakákoliv, dral se k řečnickému pultu. Nikdo mu v tom nedokázal zabránit, i když s tímto řečníkem měli zkušenosti nedobré. Ale Žorš byl straně vděčný, že ho přijala do svých řad. Chtěl se jí proto při každé příležitosti odvděčit. Z řečnického pultu vrhl nejdřív vážný pohled do řad posluchačů, kteří by si nejraději zdřímli, náruživý samozvaný řečník je ale probudil. Také těm nejospalejším „ZNUDĚNCŮM,“ se otvírala ústa a zatlačovali stěží úsměv. Ten tam bylo zívání.

Žorš sepjal své ruce, což zřejmě odkoukal od kněze, když ještě nebyl komunistou. „Soutruhove a soutruškove, my fšichni taty, musim tejkovat naš partaj sa to, co nam tafala…“ v této fázi byl do sálu zajímavý pohled, někteří posluchači měli hlavy mezi koleny, jejich těla se škubala jako při epileptickém záchvatu. Jiný pohled se ale naskýtal na papaláše vedle řečnického pultu, byl na nich vidět boj proti nemístnému smíchu. V jejich pozici museli přece zůstat důstojní, aby masám ukázali, jakou věcí je ten socialismus a budoucí komunismus. Ulevilo se jim teprve, když nezvaný řečník mířil na své místo mezi tleskající posluchače, kteří se ale viditelně, zase chystali na spánek v sedě, s otevřeným hledím směrem k řečnickému pultu.

Žorš dokázal ale také šokovat jedince, nejen masy. V podnikové kantýně na kantýnskou zařval přes hlavy pracujících v dlouhé frontě: „Hele ty, soutruška, tej mje schnell fünf wurštla, tfa zemla a senf, ja pospichala zurück in pratce…“

Pokračování příště