Sousedka nechce zešílet, mám ji zachránit (R 34)

Opět jednou u mě zvoní sousedka v přízemí ročník 1920, abych jí pomohl, jinak že už se doopravdy zblázní. "Víte, syn má nějakou novou známost, chodí spolu a ona ho stále vodí ke své matce, u které ještě stále bydlí.

Syn mi povídal, že už ji nechce ani vidět, jako tu svou známost. A já, kdyby telefonovala, jí to mám říct a aby už nevolala. Má ho nechat na pokoji, že už ho nebaví stále chodit za její matkou. Ta prý mluví stejné nesmysly jako já. No tohle, já prej mluvím nesmysly. A dál mi povídal, že to prej může zůstat rovnou doma a nemusí pro ty samé kecy jezdit dvě hodiny cesty. Pak prásknul dveřmi a odešel.“ Chtěl jsem něco říct, ale ročník DVACET byl v ráži.

„Musíte mi pomoct, vy jste takovej hodnej. Od rána u mě zvoní telefon, to děvče pořád volá a já se se jí bojím říct, že syn už ji nechce vidět. Syn není doma, jen jí stále říkám. Ona ale volá dál každou půl hodinu, a to opravdu od rána. Mě už z toho stálého zvonění třeští hlava, poďte to, prosím Vás, vzít, a řekněte jí, ať už nevolá. Kdyby to aspoň nezvonilo tak nahlas, panebože.“

Zašel jsem k ní do bytu a ubral u telefonu hlasitost, pak zvedl sluchátko a řekl školeným smutným hlasem: „Krematorium Amberk, co si prosím přejete? Došlo nám topivo a zatím již nikoho nespalujeme.“ Nikdo se neozval, položil jsem sluchátko a nechal jsem si od sousedky přinést polštářek. Ta když viděla mizet aparát pod polštářem, řekla s úlevou: „Tak, a teď si konečně budu moci v klidu zdřímnout. Když ale já nemám ležet na zádech s tou mojí páteří… na břiše taky ne, jen tak v sedě si občas mohu dát šlofíčka (z něm. od slova Schlafen).“  Poděkovala, vzala jabko, utřela ho do zástěry a podala mi ho.

Netrvalo to ani dvě hodiny a zvonek opět drnčí. DEVATENÁCTSETDVACÍTKA oznamuje, jak si hezky zdřímla. Telefon neslyšela. A ve dveřích pokračovala: „V tom vašem bytě už se vystřídalo lidí,“ už po několikáté slyším to samé. Mám trpělivost to poslouchat, jelikož babičky jsou má slabá stránka, nechci jim brát radost z toho, když si myslí, že se neopakují.

„To tady jednou bydlela jedna starší paní, ta vám pila, no hrůza. Vždycky pak usnula venku na schodech. Když se probudila, začala pokaždé zpívat tak nahlas, že to bylo slyšet až v pekařství za rohem. Ta vám měla hlas, no hrůza! Zpívala opery…, kdyby aspoň zpívala lidovky. S tou jsme si tedy v baráku užili…, pak chudinka umřela. Bylo to pro ni lepší, pro nás ale taky.“ Sousedka se zamyslela a nadechla. „Po ní se sem nastěhoval jeden, ten špatně slyšel. Pouštěl si rádio tak nahlas, že jsem svoje ani nemusela zapínat. Bylo to tady v baráku jako na kolotoči…“

„Aspoň jste ušetřila elektřinu,“ konejšil jsem ji.

„Jo, ušetřila?! Von vůbec nedělal schody a půdu, von nebyl jako vy. Prej na to vždycky zapomene. Vy jste na to eště nikdy nezapomněl! Pověsila jsem mu na dveře papír, kdy jako má úklid, pokaždý se to ztratilo. Jo jo, my už jsme si tady užili. Ne abyste se nám odstěhoval, to byste nám přece neudělal, kdoví koho by nám sem zase strčili do vašeho bytu. Vy ste samá legrace, taky sem se ráda smávala za mlada, každé hovadině, jako pitomá. Ale teď? Hm. Moje ledviny, žlučník, páteř, lehnout si nemůžu, sednout taky často ne… Tu fůru dřeva co ste nám tenkrát přivezl náklaďákem ze stavby, pořád s tím eště topíme. Já nechci plyn! Ale výhodu máte, jen zapnete a je teplo, a hlavně čisto. Já pořád běhám do sklepa, tahám krabice z krámů na přitopení…, kdyby ten plyn jen nebyl tak drahej... Děkuju, pořád mi dáváte za dveře něco na přitopení, nevím, jak bych se vám odvděčila. Nechcete ještě jablíčko? Počkejte, taky mi zbylo něco sladkýho, syn to nejí a já s tím žlučníkem nemůžu. Vy ste mladej, eště můžete jíst všecko, já bych taky ráda všecko...“

„Vašemu synovi je teprve třicet, proč to nejí?“

„Nejí to, a říkal, že vy vypadáte tak mladě, i když vám už taky táhne na padesát...“

Konečně jsem se dostal nazpět do své mrazírny a pomalu začal chápat syna své sousedky DEVATENÁCTSETDVACÍTKY.