Soudruzi, šetřit palivem je nutné, ale proboha na na 1. Máje

Začaly se dít i jiné záhadné věci. Někdo musel mít kontakt s kriminálkou, oni neustále vědí z první ruky, co se u nás povídá v duchu nekomunistickém. Od té chvíle jsme začali podezřívat jeden druhého, ale jen do té doby, než zcela jiný zjistil, že...

…ten kecálek bude Pepa Vyčichlo. Má na kriminálce švagra, pro Pepíčka začaly horší časy. Tělesně mu ublíženo nebylo, a také nemuselo být, o to se již dokázal Vyčichlo postarat sám. Ale slovní střely ho zasahovaly ze všech možných úhlů. Nijak se nebránil, jen občas s úplným klidem řekl: „Ale, prosím vás, kluci, proč bych to měl dělat?“

         Na vratech dílny se objevil křídou nápis: DO TECHNICKÝCH SLUŽEB NASTOUPIL NOVÝ MANÍK, JIŽ 28 LET HO TRPÍ NAŠE MATIČKA ZEM, JE ON VŮBEC SOUDRUHEM?

         Za dva dny si toho všiml náměstek Oldo Hlaváček a nechal to Lakatošem zprznit zaolejovaným drátěným kartáčem k nečitelnosti. Zůstal na tom místě jen ošklivý flek.

         Během dalšího dne, je flíček přepsán, už ale barvou olejovou: TEN, KTERÝ TADY NECHAL UDĚLAT TAKOVÝ OŠKLIVÝ FLEK, ZCELA JISTĚ ZANECHAL V MÍSE ZÁCHODOVÉ HOVNO JAKO CEP. Tento nápis vydržel dokonce několik týdnů. Asi se nedalo sehnat ředidlo. Před 1. Májem byl ale přebarven i s jinými podobnými, do tvaru květiny. Nakonec, sice trochu předčasně, byla ona místa přelepena plakáty AŤ ŽIJE 1. MÁJ!

         Vyčichlo zřejmě onemocněl, zdálo se nám, že mu dírka v pravém uchu prohnila až do ucha levého. Jistý řidič maďarského původu, se mu neohlášen podíval skrz uši a prý dokázal přečíst nadpis Skladiště. Bývalý Maďar, tedy odhalil jedno tajemství, proč slovní projektily jsou neúčinné. Pepa tedy vnímat nemůže, dokonce nám začalo být podezřelé, že začíná laškovat s děvčaty ze zahradnictví.

         Jelikož už Oldo prý před rokem na dílenské poradě veřejně prohlásil: „Vláda Československá nás žádá, šetřit pohonejma hmotami kde se dá. Nevyjížděla tedy ze dvora žádná vozidla. Popelářským vozům to bylo sporadicky umožňováno. Aby se město nezalklo odpadky, které přesto vesele, když jim to jejich váha dovolovala, poletovaly vzduchem. Každý lehčí předmět, čouhající z přeplněných popelnic, použil vítr ke svým vzdušným hrátkám. Měl neustále dostatek hraček. Ze vzduchu si bylo možno chytit dokonce létajícího „vajgla.“

         Řidiči jen běhali po dvoře kolem svých spících vozidel, opravovali na co stačili, myli, leštili, nebo jen tak lelkovali. Také měli být k dispozici dílně, práce u nás bylo vždy dost. Protože pro nedostatek náhradních dílů se předělávaly, aby mohly sloužit i v cizím prostředí, kam vůbec nepatřily.

         Jeden takový univerzální řidič (všichni řidiči v TS museli být univerzální, co mělo volant nebo páky museli umět ovládat, a také bravurně ovládali), s přezdívkou Pigggi, dostal od nás zbytek červené barvy. Měl s tím natřít co se dá a co už vypadá více než hrozivě. Piggi byl velice šikovný človíček malého vzrůstu. Ovládal štětku stejně mistrovsky jako všechny pojízdné vehikly v TS. Při práci ho neustále rušil a dokonce drze provokoval Vyčichlo, možná si na něj troufal pro tu výšku. Oproti Piggi muži, neměl jako vždy, Pepa o žádnou práci zájem, nudit se ale také nechtěl. Malý muž byl dosti dlouho klidný, přišel ale okamžik a stal se z něho uragán a to měl poznat Pepa. Část té červené barvy (v TS se většinou vše natíralo červeně, byla to oblíbená barva nejen představenstva) byla vchrstnuta na nepřikrytou hlavu Vyčichla. Ale jelikož měl Piggi dobré srdce, při pohledu na tu  kapající barvu z hlavy, se slitoval. Přinesl velkou plechovku s acetonem a počal hadrem namočeným v ředidle, čistit co natropil. Pepovi při té nečekané akci spadly brýle do montážní jámy, která nebyla přikrytá prkny. Toho si ovšem nemohl všimnout bez svých rezervních očí. Zrovna když k němu byl Piggi otočen zády při namáčení hadru, se snažil najít své spadlé brýle. Spadl do jámy. Duchapřítomný Piggi i přes zákaz vyjíždění, odvezl pacienta popelářským vozem do nemocnice. Po oholení lebky byla zašitá a obdržela s obvazů bílou čepičku.  Silně kontrastovala s tmou v jeskyni, když se tam druhý den pacient ukázal. V ten okamžik mi ho bylo líto a soucitně jsem mu řekl: „Vidíš, takhle dopadnou všichni bonzáci, máš to, hochu, zapotřebí?“ Smutná odpověď zněla: „Kluci, vždyť to není pravda, všichni se mejlíte…“