SOS - bez prdelky!

Vážení blogeři, čtenáři a diskutéři! Prosím, pomozte mi najít nezvěstné kamarády. Pokud máte v rodině, příbuzenstvu, mezi přáteli nebo v blízkém okolí ročníky 1938, 39, 40, které byly v letech 1954 až 56 v libereckém internátu číslo 21 jako učni, anebo 1958 až 60 ve Znojmě na vojně u tankistů - tak to jsou oni!

Antena,Kocour,Profesor,Vinnetou 09Kocour

Ať se tito bývalí kluci a dnešní dědci v akci, prosím ozvou. Bude nutná Vaše pomoc. Pevnou linku mívají zrušenou, mobily nemilují a internet nechtějí poznat. Jsou mezi nimi malé výjimky. I přesto se nám do krematoria ještě nechce, ani vidina tepla na tom nic nemění.

V intru jsme měli slušné mužstvo kopané, ledního hokeje a volejbalu. Trénoval nás Heřman Novotný námi zvaný Vinnetou. Hrál za „nároďák“ házenou, ruce jako lopaty, chlap jako menší hora. Byli jsme tam hoši a děvčata z celých Čech a Moravy. Náš fotbalový brankář Petr Pošík z Jablonce nad Nisou chytal jistěji než Petr Čech. Někteří jedinci byli na úrovni Pavla Nedvěda, hlavně Lojza Hlaváček z Kynšperku nad Ohří, s přezdívkou Baletka, Franta Janouch a Zdeněk Kalivoda od Děčína. Jirka Smutný z Varů, hrál již v patnácti první hokejovou ligu za Karlovy Vary (později přišel na vojně o život) a přezdívka Lemra nedala tušit jaký borec se v něm skrývá – předchůdce Jágra.

Přezdívkami se to hemžilo, Herbert Zens byl Pyžamo, snad jako jediný internátník si v něm liboval. U Gerolda Mikeše ze Sokolova byl Miška trefný. Franta Trousil ze Žatce jako největší v učilisti, jehož hlava čouhala  přes volejbalovou síť, byl Anténa. Jen brankář Pošík ho mohl šimrat nosem pod bradou. Profesorem byl Zdeněk Kefurt z Nových Hamrů pro své mazané odpovědi na otázky učitelů. Tenkrát ještě šlo, být sportovcem univerzálním. Nejvíc nás bylo z Karlovarska a Plzně. A ty hlavně hledáme. Máme jen Vlastu Šloufa a Jardu Holoubka. Hledá se Jaroslav Hejduk a Karel Klimeš a ještě několik nezvěstných hlavně z Prahy, Jirka Cakl a Eis. Krofta nám zemřel.

Již od roku 2005 se nás hrstka jednou ročně sejde. Po již mírném alkoholickém opojení se z nás stávají ti patnáctiletí až sedmnáctiletí. Stala se nedávno zajímavá věc. Liberecký čtenář mé knihy o internátnících, Antonín Kopecký (1936), mě přes internet kontaktoval, že měl podobné dětství a mládí. Jako velký sportovní fanoušek, že má kontakt s mnohými sportovci Liberecka. Pokusí se nám najít našeho trenéra Novotného. Nastala korespodence, kdy oznámil zjištění, že prý náš Vinnetou zemřel. Pak se dozvěděl o existenci jakési mladé ligové hazenkářce Novotné, ta bude určitě patřit k rodině. Pokusí se na ni dostat telefon.

Další zpráva byla šokem, Novotná k indiánské rodině nepatří. Ale poslouchej, Vinnetou žije, už jsem s ním telefonoval,  jen špatně slyší. Pozvali mě s jeho ženou k sobě. Měli ohromnou radost, Novotnýmu je 87, ale pořád chlap k nepřehlédnutí. Tvou knihu o internátu už nějakou dobu má doma, na ulici byl upozorněn libereckým Josefem Lukavským na to, že je jako Vinnetou v literatuře. A Kopecký pokračoval, Novotný chce znát místo našeho dalšího srazu, přijede autem. Na popud Tondy Kopeckého jsem indiánské rodině napsal dopis. Odpověď okamžitá. Společně s Kopeckým jsem na dálku začal organizovat setkání přímo v Liberci. S Tondou jsme se stali dálkově dobrými kamarády. Zařídil u ředitele dnešního učiliště pro stavební obor s maturitou, kterým se stalo po našem odchodu, z učiliště pro autoopraváře, abychom tam mohli vkročit. Nikdo z nás tam od roku 1956 nebyl.

S Tondou Kopeckým jsme přešli na skypování, a už to „odsejpalo.“ A nadešel onen čas, kdy jsme vyrazili jedním autem od Chebu a druhým od Plzně, sbirali cestou internátníky, abycchom potěšili našeho bývalého trenéra, který nás dokázal při neposlušnosti poslat kopancem několik metrů vzduchem, ale mi ho milovali jako vlastního tátu. Nebudu se o setkání století rozepisovat, bylo to „VELKÝ!“ Štěstím nám tekly slzičky, teklo pivo a žvanilo se do pozdních hodin v hospůdce pod Ještědem. Vinnetou ani tak hluchý není, několikrát mě žádal, abych mu tak nekřičel do ucha. Internátníci, ozvěte se!

I vy, kluci z vojny (o které pojednává další má kniha)!  Hlavně vy, Moraváci, kteří jste tak nádherně dvojhlasně zpívali. Samozřejmě i vy, ze Slovenska, tehdejší mladí muži a dnešní dědci v akci. Naše kamarádství přece neskončilo!!!  Ještě nechceme mít na KAHÁNKU!!!

            Děkuji všem hledačům přátelství!

                                                                                                                                                                                                                               Kocour