Šílenec, vrah i sebevrah? (R 32)

Kdo má o šest let mladšího sourozence mě pochopí. Svou sestru Hildu jsem proklínal, místy ji chtěl dokonce uškrtit. Ve svých šesti letech jsem ji totiž dostal do osobní péče, a tak skončila má svoboda. Stal jsem se chůvou proti své vůli.

Její táta – můj první otčím – v té době vinou té druhé světové, již nebyl mezi živými. Tak jako i můj táta. Oba jsme tedy své otce nepamatovali. Ani to mou nevraživost k sestře netlumilo. Naše společná máma, v té době stále činná v zemědělství se svou mladší sestrou Hildou, která byla kmotrou tomu v tom kočárku, který se stal neodmyslitelnou součástí mého života. Také druhý chlap vedle mě, děda Alojz, byl neustále v polích.

Na mě tedy zbyla ona stále vřískající sestřička Hilda II. Vozil jsem ji kočárkem přes ty největší hrboly, cloumal jím v případě těch protivných zvuků z něho vycházejících. Sestřičku jsem krmil, až na kojení, přebaloval a bojoval proti choutkám škrtit. Ostatní mládež se svobodně proháněla po okolí, a já cloumal a cloumal a záviděl jim svobodu.

A teď si představte, co se stalo o čtyřicet let později. Hilda II přijela z Československa na nádraží v Schirndingu, aby navštívila své bratry a hlavně kmotru Hildu I. Na nádraží jsem si ji naložil s množstvím oplatek, rumů, francovek a vezl ji k sobě, tentokrát s jiným kočárem BMW, do chladného bytu v Amberku. Ještě že už nevřískala a nepoužívala pleny a umí se vlastnoručně nakrmit. Sama už byla matkou Jany (1964), Lenky (1969) a Romany (1976). Ty také byly zárukou, že jejich maminka nedostane choutky emigrační v roce 1985.

Tak, a teď ji tu mám! Náš společný bráška Harald, tedy třetí dítě naší společné maminky, dostal mou zásluhou k vidění Hildu II několikrát na krátkou chvíli. Haraldův jiný otec (maminky třetí manžel), se z války vrátil, sice dost pošramocený, ale vrátil živ. Pět sourozenců a tři otcové. My děti jsme se ale přesto cítily jako jedna krev.

Rozhodl jsem se zakočírovat Hildu II. za její kmotrou Hildou I. do Friedrichshafenu. Tuto mladší sestru naší maminky, čtenáři již dostali příležitost poznat jako tetu BODAMSKOJEZERNÍ. Můj zimní spánek přerušen, venku kupa sněhu a do něj se zakousl neslušně slušný mrazík. Bavorák na letních gumách (nikdy jsem zimní nepoužíval ani na hory). V té době jsem se cítil za volantem jako namyšlený mistr světa, který by si troufl i na RALLY jezdce světových jmen. Sníh a náledí se staly od jisté doby mou pochoutkou, suché silnice nuda. Před městem Ulm mi zamrzly ostřikovače (zase jsem v obchodě chytil ošizenou nemrznoucí směs. DOMA jsme do ostřikovačů nalévali čistý lih míchaný vodou. Po delší jízdě hrozilo osádce mírné alkoholizování. Také cukr a sůl se v Německu šidí – mé zjištění tenkrát). Nerad zastavuji, když už jednou jedu. Čelní sklo samá čmouha a mezi nimi koukám na dálnici, kde leží solí narušený sníh, tedy břečka. Vyřešil jsem to jednoduše. Najížděl co nejtěsněji na auta přede mnou, jejich zadní pneumatiky mi ohodily čelní sklo břečkou a mé stěrače dostaly potravu k setření skla. Vůz jsem poté předjel a v případě nutnosti si našel jiný k tomuto úkonu. Stěrače se vždy opět postaraly o krátkodobý výhled, do doby než jsme zaparkovali před domem tety Hildy. Pochválila mě, že jsem si konečně pořídil větší auto, do toho předcházejícího se vešla jen bez kabelky. Celou cestou Hilda II. strachy ani nemukla, žádný potapěč by nevydržel tak dlouhou dobu nedýchat. Teta nás hned nakrmila a poté s námi upalovala k někdy až 252 metrů hlubokému jezeru, tuto pánev prý vyhloubil nějaký ledovec už před NĚJAKOU dobou. „To musíte vidět, po dlouhý době nám zase jednou zamrzlo, že po něm jezdí dokonce auta,“ oznámila nám důvod svého spěchu k této atrakci. Němec nemiluje jízdu na sněhu a ledu a najednou jezdí po jezeře?

Stejným chvatem si nás teta vedla od jezera domů. V naší rodině je chvat generačním jevem. Opět mě upozornila, že mluvím jako horolezec Luis Trenker, kterému táhne na stovku. Přesto ještě leze a mluví jako kniha, které také sám píše. Dále jsem se dozvěděl, že jsem blázen a šílenec, jet za takového počasí takovou dálku. Tím ovšem určitě nechtěla naznačit, že jsme přijeli nevhod. To dokázalo také její lamentování, když jsem po obědě oznámil, že nezůstaneme přes noc. Mám v pondělí zařizování na úřadě. „Pojedem až k večeru, ještě si nás užiješ!“ chtěl jsem ji uklidnit. Slovo K VEČERU, u ní vyvolalo ale ještě větší LAMENTACI a naříkání. Dokonce mě nazvala sebvevrahem. Teta má šílený strach z dálek, ty se jí tmou ještě několikanásobně prodlužují. Zřejmě si nevšimla, že můj BAVORÁK má vpředu i vzadu světla. Také už jsem před jejím zvědavým pohledem, vytrženým drátkem z ocelového kartáče, prošťoural dirky v tryskách ostřikovačů a zesílil účinnost kapaliny v nádobce ostřikovačů frťanem ruské vodky. Dar to od Hildy II.

Teta je hodně na pořádek, také to je rodinná neřest. Ještě jsme ani pořádně nedojedli a už měla umyté nádobí. Pak oblékla sebe, svou 21 letou dceru Aničku i strejdu Williho. „Lidičky, když už jste tady a chcete zase odjet, musíme znovu k jezeru, je to německé moře a lidi po něm bruslí zrovna až do Švýcarska a Rakouska,“ a už vytahovala různé brusle. Musel jsem tetu zarazit, že jednak tolik času nemáme, a pak, sestra Hilda II. se svým československým pasem smí šmejdit jen po Německu. Teta se jen tak nevzdávala. „Někteří bruslaři teď dokonce pašují po ledu cigarety, mohli jsme si zabruslit do Kostnice a pomodlit se za MISTRA JANA HUSA.“ Přesvědčil jsem tetu, aby všichni vlezli do mého auta, že zajedeme k jezeru s ním a ušetříme čas. Po chvilce jízdy teta v autě vykřikla: „Ty topíš?! Ty máš zapnutý topení?“ Myslel jsem, že topení se jí zdá zapnuté moc, když na sobě měli oblečení sibiřské. „Tak trochu uberu,“ oznámil jsem. „Cože, ubereš? Vypnout to musíš úplně, nám se s Aničkou dělá v autech špatně, když mají zapnutý topení.“

„To je všechno hezký,“ snažil jsem se bránit, „klidně bych topení vypnul, nejde o to, že by ve voze byla ukrutná zima…“

„To je jedno, rychle to vypni, nám už je zle.“

„Tak jste si měly s Aničkou vzít pytlíky jako do letadla, protože já když vypnu topení úplně, musel bych mít stěrače i uvnitř nebo škrábat váš přimrzající dech k čelnímu sklu.“

„Jen to rychle vypni, nám už je opravdu fujtajbl, koukej jak je Anička bledá.“ Vidím že je opravdu zle, vypínám přívod horké vody do tělesa topení, větrák na maximum a střešní šíbr dokořán. Vyvolalo to u tety pochvalnou reakci. „To je ono, teď je to ono,“ vykřikovala vzrušením jako malá holčička. Já si houbou snažím udržet výhled, raději ale odbočuji na malé parkoviště a zastavuji. Zvědavě se ptám tety a strejdy, jak to dělají, když někam jedou svým autem v zimě. „Jo, chlapče, topení nezapínáme, ale každý máme v každé ruce škrabky, a škrábeme a škrábeme.“

„A to říkáš, teto, mně, že jsem sebevrah?“ V ten okamžik jsem také pochopil, proč má teta takový strach z dalekých jízd. Tímto způsobem bych z nich měl strach i já. Vyhnal jsem všechny z auta, udělal po parkovišti pár koleček s topením na plno. Zase je naložil, topení nevypínal, ale nechal všechna okna otevřená. Tak jsme chvíli jezdili u jezera a hledali zaparkování bez parkovacích hodin, protože teta je nejen na pořádek a chlad, ale také na peníze. Takové místo jsem nakonec našel. Začali jsme běhat kolem jezera po chodníku, kterému se říká PROMENÁDA INFARKTISTŮ. Byli jsme upozornění na pódium, na kterém hrají kapely z celého světa vážnou hudbu.

Při zpáteční cestě se nám tak kouřilo od úst, že jsme byli schopni sledovat tetu jen podle jejího hlasu průvodkyně. Sama zřejmě měla také omezenou viditelnost, omylem se připojila ke skupince Angličanů. Došlo jí to až tehdy, když vítr změnil směr a naši páru od úst hnal směrem na Kostnici na Mistra Jana.

Doma nás teta opět nakrmila, prý abychom na té zpáteční cestě neměli hlad. Při opětovném mytí nádobí jsme se dozvěděli, že těch pět kilometrů jezdí do práce na kole. „Při náledí ho tedy tam i nazpátek tlačím.“

„Tak proč v tom případě nejdeš rovnou pěšky?“ vyzvídal jsem.

„A čeho bych se, ty chytrej, držela?“

Rozloučení, na zpáteční cestě nic nového. Až na to, že sestra při fungujících ostřikovačích mukala a dýchala normálně. Také mě občas obšťastnila nějakou větičkou. Když ale trysky ostřikovačů padesát kilometrů před Amberkem opět zamrzly, bylo všechno zase jinak. Široko daleko v tento čas žádné auto, za které bych se pověsil. Bliknul jsem vpravo a měl v úmyslu vyjet na krátké odpočivadlo, abych si otřel sklo. V poslední chvíli jsem postřehl, že na celé ploše je kluziště. Strhl volant rychle, ale opatrně zase na dálnici, protože můj mozek naštěstí nespal. Bleskově mi radil: pozor, troubo, jsme moc rychlí, nemožno zastavit na tak krátké ledové ploše! Následovalo by katapultování do toho svahu za parkovištěm, převrácení a vytekl by zbytek benzinu z nádrže. Benzinka v nedohlednu, konec hlášení.

Já svému mozku důvěřuji, neudělal za těch 47 let (tenkrát 47) spolupráce žádný podraz. Jako vždy jsem ho tedy poslechl, vyplatilo se! Pumpa byla opravdu až v Amberku. Při zaparkování před bydlištěm, se ze sedadla spolujezdce ozvalo ulehčující: „Fuj!“ Nic víc, jen takové obyčejné FUJ.