Setinka rozhodne jak v umístění, tak, jak vyváznout se zdravou kůží

Automobiloví závodníci bývají kolegiální, ale konkurence je někdy nutí, použít lest na hranici života a smrti. Na tu smrt ale v zápalu boje nemyslí. Jaké následky mohli způsobit, jim dochází mnohem později, anebo VŮBEC. Jinak by nemohli jezdit závodně, ale pouze za volantem pohřebního vozu.

Muj zivotni mechanik, doprovod, mitfara i jezdecHaslbauer A. H.

Chtěl jsem tady vlastně psát o partě autobláznů, kteří na rallye neměli finance a zvolili si proto levnější závody do vrchu. Po ukončení této akce, kdy jsme se stěhovali po republice z města k městu, kontakty se poztrácely. Zřejmě se mi nepovede získat od tehdejších závodníků jejich postřehy a zážitky. Pokud některý z Vás, hoši, náhodou narazíte na tento blog, dejte vědět své zkušenosti a trable kolem tohoto našeho bývalého cirkusu. Bylo to naše mládí, kdy jsme nehodlali dávat nohu z plynu, a motor byl – a určitě ještě je – náš superstar. Jen tady ve zkratce rozepíši třídy, aby se Vám vrátila vzpomínka, v jaké jste jezdili a hlavně s čím.

1. Závodu se mohli zúčastnit jezdci II. a III. VT s licencí platnou pro závod automobilů do vrchu. Příklad programu:                                                                                       sobota 7.00 – 9.00 (formální a technická přejímka)                                                                                                                                                9.30 – 12.00 (dvě tréninkové jízdy)
2. 13.00              slavnostní zahájení závodu
3. 13.30              start prvního vozidla do závodu (vozidla startují po 30 sec. intervalech)

Vstup na parkoviště závodních strojů je divákům zakázán. Diváci, jste svědky rychlostního automobilového závodu, dodržujte bezpečnostní zásady popsané v programu. Uvědomte si, že v závodech do vrchu rozhodují setiny a jezdci budou využívat co nejkratší ideální stopu v zatáčkách. Často budou využívat i nezpevněnou část mimo vozovku.

Kategorie A:

skupina 1 – cestovní sériové vozy – třída škoda bez omezení obsahu

skupina 1 – cestovní sériové vozy – do 1600 ccm

skupina 2 – cestovní speciální vozy do 700 ccm

                                                                 od 701 ccm do 1000 ccm

                                                                 od 1001 ccm do 1150 ccm

                                                                 od 1151 ccm do 1300 ccm

                                                                 od 1301 ccm do 1600 ccm

Kategorie B:

skupina 6 – dvoumístné závodní vozy do 1300 ccm

skupina 8 – závodní vozy volné formule škoda Easter

Dodatek: Absolutní vítězové minulých ročníků

1975  Petr Miroslav, Jičín, Š 110

1976 Bubák Oldřich, Trutnov, Š 120

1977 Rastr Petr, Mladá Boleslav, Š 110

1978 Souček František, J. Lázně, Š 130 RS

Byli jsme v každé třídě výborná parta. V naši převažoval fiat 128 1300 sport koupe. Jako jediný jsem měl slabší jedenáctistovku. Přesto jsem střídavě obsazoval 2, 3 a 4 místo. Nevěřili mi, že nemám nějakým způsobem nadupaný motor. Kroutili nevěřícně hlavami strčenými pod mou kapotu motoru. Mé vysvětlení, kluci, nesmíte před zatáčkou jít z plynu a v žádném případě brzdit, pak budu daleko za vámi, nebrali vážně.

Velmi rychlá byla simca 1300/85 PS. 73 koníků kupátek F 128, se muselo hodně snažit. Žigul 1500 s doktorem za volantem to měl ještě horší. Nejhůř na tom ale byl fiat 127 s obsahem jen 900 ccm. Tento jezdec – také – doktor, se jednou ptal na jistou zatáčku a jakou rychlostí se dá projet. Samozřejmou odpovědí z chumlu bylo, můžeš opatrně na plno. F 127 v této zatáčce nezůstala na vozovce, skočila bezpečně přes mělký příkop na čerstvě posekanou louku.

První místo lehce obsazoval pražský jezdec s nevalnou technikou v zatáčkách. Čas si naháněl 115 koňovým vw scirocco na rovinkách. Tento rychlý stroj si zasloužil lepšího jezdce. My, s našimi stařičkými miláčky, jsme při pohledu na tuto novou káru, mohli tak trochu závidět. Rekreační jízda v zatáčkách tohoto jezdce, nás ale přiváděla k šílenství.

Už v pátek před závodem byl celý náš cirkus na místě. Postavit stany, porozhlédnout se po kamarádech. Tento den ještě silnice není uzavřená, zákaz tréninkových jízd za normálního provozu. Přesto to někteří nedodržovali, mechanici a doprovod jim stál na trati v nepřehledných zatáčkách, aby svému jezdci dávali znamení, že je čistý vzduch a žádné soukromé vozidlo se neblíží. My ostatní jsme si trať několikrát prošli pěšky pro zapamatování si zatáček. Prošel jsem si ji jen jednou, dvakrát, ale velice pomalu se zastávkami k prostudování si povrchu v zatáčkách za krajnicí. Vměstnal si do mozku, kam až budu moci, co nejblíže k příkopu, abych si zatáčku co nejvíc narovnal a mohl ji projet co nejrychleji. Jeden koumák si znamenal barevnými praporky před zatáčkami jejich možnost projetí. Červený pro opatrné pomalejší projetí, žlutý pro o něco rychlejší a zelený znamenal jízdu na plno.

Jeden nezodpovědný dobrák mu praporky přehodil. Vlajkonoš zažíval za volantem horké chvíle, ale řidičský um a pevné nervy ho nenechaly ve štychu. Má první tréninková jízda bez páteční procházky, se také odehrála zajímavě. Z určitého důvodu jsem na místo konání přijel až v pátek v noci. Procházka i pomoci kapesní svítilny by nic nepřinesla. Nechal jsem si jen u plápolajícího táboráku přibližně popsat trať. Samozřejmě znělo ze všech stran ze tmy, všude můžeš naplno. V sobotu brzy ráno bylo nutností jezdce, být u svého vozu připraven na přejímku a technickou prohlídku. Vyrazil jsem na trať a jel sice naplno, ale věřil jen tomu, co před sebou viděly mé oči. Pojednou mi horizont ukázal mou silnici končící v nebi. V tomto případě se jede na srdíčko, i když máš ověřeno, co tě za tím hrbolem bude čekat. V mém případě to byla velká neznámá. Zarazil jsem se hlouběji do sedačky,

stiskl volant, krátce šel z plynu a zvědavě čekal na obrázek, který se mi za tím hupem zjeví. Byl pro mě dost nevýhodný. Přede mnou prudká vpravo, málem vracečka. Chladný mozek, nervy napnuté, puls maximální. Hlavně klid a začít boj. Už dávno mi bylo jasné, že na projetí té zatáčky musím zapomenout. Šel bych kolečky vzhůru. Rychlé a jediné možné správné rozhodnutí, ven ze zatáčky do průseku mezi stromy v lese, který věrohodně kopíruje tvar zatáčky. Uvědomil jsem si jen dva problémy, bokem k zatáčce stojí v části onoho průseku hasičské auto, po obou stranách hasiči v plné pohotovosti s rukama v bok. Řazení dolů, přerušované brzdění, houkačka, blikání světlomety. Hodní hoši, pochopili můj úmysl a zhodnotili i mou situaci. Na případné pařezy jsem přestal myslet, hlavně to dostat vedle červeného auta a co nejrychleji ještě zpomalovat. Lidský řetěz se mi otvíral ve tvaru A, ta špička v tomto písmenku byla mým cílem. V neproniknutelném zvířeném prachu jsem zahlédl osobu v červeném na mé kapotě, podařilo se mu kousek se projet lesem díky tomu, že jeho ruce se držely stěračů. Trvalo dosti dlouho, než si prach sedl, stopaře měli okamžitě v parádě zdravotníci. Naštěstí ani škrábanec, jen malý šok. Člověk vcelku, ani auto se nepotkalo s pařezem.

1. Po mém objevení se na parkoviště závodních vozů, to bylo, jako když vjede zjevení. Už se rozkřiklo, že jsem šel na houby, nikdo s projíždějících po onom úseku po mně, nevěřil, že v tom mračnu prachu budu mít to štěstí, že se mi vyhnou pařezy. Technik si prošel mé hodné autíčko, dal svolení k druhé     tréninkové jízdě a přítomné partnerky jezdců z naší stáje mi tleskaly a gratulovaly ke štěstí.          

Pozor, ona dáma na fotografii, mi často dělala mechanika anebo doprovod. Cedulka na zádech to dokazuje. Ničím ale nemohu dokázat, že spolu „MIRDUJEME“ od dob sanitek, a již 20 let jsou naše jména na společném oddacím papírku. Podle jejich slov, se prý pokusí se mnou ještě více zestárnout. Vlohy ONA na to má, je o patnáct let mladší, a v případě nouze „prej“ bude mé poslední – invalidní – vozidlo, tlačit nebo tahat cestou necestou. Už dnes jí za to děkuji, i Vám, kteří mi zůstáváte věrní!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!