S Vinnetouem U Beránka v Liberci a krátkozraká rybka

Zrada jednoho brzdového okruhu mi nezabránila dokončit mou knihovnickou expedici kolem Liberecka. U Aquaparku Babylon jsem neuvěřil své navigaci a málem spal v autě u hasičů. Vinnetou na sedadle spolujezdce, vede lépe jak "džípieska." Lázně Bělohrad: rybička v akváriu v knihovně, potřebuje dioptrické brýle.

Ukončení návštěv knihoven Ústecka a Liberecka

Otvírám kapotu, brzdové kapaliny dost, znovu šlapu na brzdový pedál, už při třetím šlápnutí se natlakoval a nešel k podlaze. Hladina kapaliny na stejném místě, kapota zabouchla. Při rozjezdu ponechávám na větší plyn druhou rychlost a brzdím pod plynem levou nohou, reagují. Odešel jen jeden brzdový okruh, i tak se dá bezpečně jezdit, když člověk není začátečníkem.

Navigace mě vede do Rychtářské ulice, tisknu zvonek se jménem Kopecký na jednom z mnoho panelových domů. Na chraptivě chrčivý dotaz, kdo že jsem, slyší ten o několik pater výš: „Prosím vás, já si jdu pro ty objednané nové pneumatiky.“ Přes změnu hlasu mě Tonda okamžitě poznal. „Hned jsem dole, šašku!“

Spatřím u kontejnerů a popelnic opřené dveře, opírám se o ně. Antonín Kopecký vychází. „Hele, Tondo, přivez sem ti z Norimberku dveře…“ Smůla, dveře byly z jejich bytu, dali místo nich šoupací.

S o tři roky starším (i tací ještě jsou, ale němnógo) Antonínem Kopeckým, máme „EMILOVÉ“ kontakty. V loni při setkání „internátníků,“ bývalých učňů z internátu v Liberci v Truhlářské ulici, se postaral o přítomnost jedné vzácné osoby. Heřman Novotný byl v učilišti pro autoelektrikáře a automechaniky, našim sportovním trenérem. Náš internát byl díky tohoto, tehdy hráče za národní mužstvo v házené, sportovně na výši. Kopaná, lední hokej a volejbal. Ve své knize o tomto čase figuruje pan Novotný jako Vinnetou.

„Tak jedem k indiánům,“ hlásí Tonda, kterého jsem při loňském srazu spatřil poprvé na živo. Na mou žádost mě Kopecký vede místo navigace do Košické, vedle Aquaparku Babylon, kde jsem si rezervoval na dva dny ubytování. Po zaplacení příjemné dámě v recepci, mě vede na pokoj a předává mi klíče. Teď jedeme do Podzimní za rudokožci. Jsou doma a mají z nás viditelně radost. Kouření dýmky míru není nutné, zato před naše papule, strká squaw na talíři kuřátka s chlebem. Vinnetou se chystá k akci hned, jestli je sám střelil, nevíme. Tonda s díky odmítá, že doma jedl a mě nabádá, abych se nepřecpal, večeří na nás bude čekat jeho indiánka.

Já se na to ubohé kuře vrhám, zase jednou příležitost vyhnout se banánům. Chleba příborem přemisťuji na prázdný talíř s poznámkou, že poslední dobou nic jiného nejím v kombinaci s banány.

Dovídáme se, že v době vrcholového sportování, indiánovi říkali pražští spoluhráči Mirku, asi se chtěli vyhnout Heřmanovi, možná jim připomínal německého Herrmanna. Mirek se nám ztěžuje, že ani v Praze mu na tlak ještě žijících kamarádů, nechtějí doktoři operovat koleno. Mají strach, že by se kvůli srdíčku také nemusel probudit z narkózy. To nechtějí riskovat, ale ty bolesti jsou nesnesitelné i pro takového chlapáka indiánského. Různé tablety a injekci pomáhají jen krátkodobě. 88 let muže je dobrý výkon, jeho 86 letá žena je čiperkou pohybem i slovy, kam se na vás dámy hrabeme…

Snažím se stáří trumfnout tím, že pouštím hubu veselou notou na špacír, jen málokdy se mi to nedaří. Jen  u hodně sveřepé obraně a nechuti terčů, zabalím fidlátka. Jsou jedinci, kteří se už vidí tam. Všichni TAM musíme, jednou, ale dokud jsme tady, tak si toho važme a připravujme se na ten odchod z vesela, patří to k životu, musíme se s tím smířit. U indiánů se podařilo výhybku přehodit snadno, jak to u inteligentních lidí bývá.

Volám Josefu Lukavskému, autoelektrikář z internátu jako já. Pepík do restaurace zítra přijde. Další telefonát do Jablonce nad Nisou, náš internátní brankář Petr Pošík se nemůže uvolnit z práce, přijede ale s určitostí na letošní červencový sraz na chalupu u Plzně.

Tondou jsem vystrnaděn, loučíme se jako bychom se viděli každý den. Zastávka v restauraci U Beránka, rezervovat místa. A už sedím u Kopeckých, talíře s polévkou u nás okamžitě přistávají, Tonda se na to vrhá, a já, který nemá nadání na pojídání horkého, dostávám rozkaz, si třeba horkou polévkou spálit lízací aparát. Toníkovo žena má velící schopnosti. Opodstatňuje příkaz tím, že polévka se má jíst horká. Tonda ji má v sobě hned, je zřejmě trénovaný. Konečně i já se k tomu dobojuji. Další talíř je plný a také jako polévka voňavého obsahu. Raději se neptám na název už i očima, viditelně chutné poživatiny. V tom oboru jsem velice zaostalý, ani čtenářovi nebudu prozrazovat jestli to bylo něco s rýží, bramborem anebo knedlíkem. Jedině tyto věci dokážu od sebe odlišit. Na mé indiánské kuře pěchuji po vrstvách velice chutné jídlo paní Kopecké. Ta paní se zdá být se svým IQ velice vysoko, k tomu umí být ostrá jako břitva. Dneska už se o to pokoušet nebudu, při jídle má pusa slovně selhává, dělat jen dvě věci najednou je pro mě moc náročné. Zítra v restauraci uvidíme, jestli Toníkovo indiánka umí smíchy vycenit zuby. Blížila se jedenáctá (samozřejmě v noci). Ráno brzy vyrážím, děkuji za dobrotu a loučím se už ve dveřích, abych nebyl nucen přijmout další potravu. Po jídle tu byla krátce řeč o nových oknech jako u indiánů. Oproti rodině Novotných s prací řemeslníků nebyla paní Kopecká spokojená, dokonce prý jim musela poradit jak se správně míchá malta na začistění okrajů mezi okny a zdí. „Představte si, on mi to chtěl ten jeden dokonce míchat tady v obýváku na koberci, samozřejmě jsem ho vyhnala na balkon,“ mi ještě oznámila před mým odchodem.

Navigace mě vedla nočním Libercem k ubytovně, ani ve snu by mě nenapadlo, co mě čeká legračního kolem půlnoci. Po čichu jsem usoudil, že tady někde to musí být, a také jsem hned dostal příkaz, odbočte vpravo. Na metry by to souhlasilo, ale zahlédl jsem jen asi třicet metrů dále, značku zákaz odbočení vpravo. Jen jsem si pomyslel, že paní navigační asi z části spí a jel dále rovně. Paní vedoucí se opět chytla a dle jejího návodu přijel po několika minutách na místa, kterými jsem před chvíli projížděl. Moc dobře jsem si všiml, že také kolem hasičů. Vše se ještě dvakrát opakovalo, jezdil jsem dokolečka jako blb. Poté jsem to hodlal vzdát. Naproti hasičům zaparkoval mezi několik aut u zdi a šel se vyčůrat do křoví. I když mám klíč od pokoje v kapse, hodlal jsem přenocovat v autě tady. Aspoň kdybych začal hořet, neměli by to hasiči daleko. Snědl jsem banán a ten mi oživil mozkový aparát. Zamkl jsem vozidlo a s paní navigátorovou v ruce se vydal podle jejích instrukcí. A pak, já blb, viděl, že jsem opravdu odbočit vpravo mohl. Ten úzký vjezd na parkoviště ubytovny, byl ale v té tmě rafinovaně maskovaný, a tma za volantem dokáže zkreslovat.

Čtvrtek 13. 05. Po kratší noci časně vyrážím na svou pouť knihovnickou. Mířím probouzejícím se Libercem do míst ve vyšších polohách. Oproti Německu je v Čechách už dopravní frmol brzy ráno, pracovní doba začíná dříve. Směr Smržovka, na úzkých zatáčkovitých cestičkách je provoz bezmála nulový. Miluji tyhle cesty a kochám se výhledem na krajinu, která mě také uchvacuje. Proti svým zvyklostem se jen ploužím abych se mohl očima pást. Ještě více miluji hory zasněžené s prkny na nohou.

Smržovka je dlouhá nudle a v jedné části mě vítá červená na semaforu. Rozkopaná jedna polovička vozovky. Ve Velkých Hamrech nemám adresu knihovny. Zastavuji nad jakýmsi sídlištěm a volám na pode mnou se bavící dvě ženy u vchodu. Asi něco veselého, nahlas se smějí, mám rád usmívající se lidi. Dokonce je mi líto jim přerušit zábavu, já neznaboh na ně shůry přece jen volám svůj dotaz. Mám jet dál tím směrem, na konci je prý pečovatelák a tam to je. Velká nová budova mi připomíná sanatorium, před tou velkou stavbou jsou roztroušení jedinci a dvojice s berlemi nebo na vozíkách. Mezi několika auty je místo. Před vchodem mi bez jediného slova, berlí naznačí zarostlý muž směr dovnitř. Lavice uvnitř jsou většinou obsazené osobami obou pohlaví v županech, většina také drží berle. Zdají se být opravdu již v pokročilém věku.

Na konci dlouhé chodby zahlédnu ženu v bílém plášti, někoho tlačí pomalu na vozíku. Ta žena mě vlídně nasměruje do prvního patra, a pak prý vpravo. I tato chodba je dlouhá s četnými obsazenými lavicemi. Nechci se jich ptát, jejich zrak je nepřítomný. Mohl bych je vyrušit ze snění, třeba jsou zrovna ve svých myšlenkách ve svých mladých letech a prožívají své dřívější lásky.

Dostávám se k zasklenému prostoru s dveřmi, uvnitř mluví kněz k sedícím starouškům před sebou. Jestli ho jeho ovečky poslouchají, pochybuji, mají ten samý výraz v tváři, jako ti ostatní co jsem potkal. Prostorná místnost je zcela zaplněna. Také vozíčkáři tu našli místo.

Na dlouhých chodbách dveře a zase dveře. Na nich jmenovky s jedním, někde dvěma jmény. Kam já jsem se to dostal? Nic veselého tu nenalézám, jak na lidech, tak v interiéru. Smutná příprava k odchodu z tohoto světa.

Z výtahu vytlačuje bílý plášť mladší ženu s vozíkem. Usmívá se na ni a dobrácky k ní hovoří. Tím samým způsobem se od ní dozvídám, že knihovna je tak, kde teď pan farář má mši. Za půl hodiny ale skončí. Po mém dotazu, jestli farář pak půjčuje knihy, se té paní vesele zablýskaly oči. První veselý náznak v tomto truchlivém světě. „Heleďte se,“pokračoval jsem, „jsem ve věku, kdy sem vlastně také už patřím…“

„Už abyste si tedy dal přihlášku,“ dokonce zalaškovala. V dalším dialogu se dovídám, že je tady knihovna jen pro zdejší, a že normální knihovnu najdu ve městě vedle kadeřnictví. Dost se mi ulevilo a s díky jsem prchal chodbami k východu. Ještě jsem stačil zahlédnout, jak má zachránkyně pohladila po vlasech ženu na vozíku. Ty dvě ženy co mě sem navedly, měly určitě další důvod ke smíchu.

Mladá sympatická knihovnice mě pomalu přiváděla nazpět do reálného života. Chvíli jsem s ní klábosil, vysypal na ni své fráze a šťastně se chopil volantu s myšlenkou, moci ho držet ještě hodně, hodně dlouho. Ten zdravý horský vzduch pronikal otevřeným okénkem a já ho nasával tak náruživě, jako kdybych zrovna utekl z plynové komory.

Ve Smržovce natankování u nového čerpadla, velmi hezká mladá žena mi na požádání vystavila na památku stvrzenku a její razítko mě potěšilo, nevím ale proč. Kousek dále směrem do kopce jsem zaparkoval u krámku s potravinami. Chtěl si koupit minerálku a něco do ruky jako párek, pak jsem se ale raději vydal pěšky k náměstí, a udělal jsem dobře.

Knihovna otvírá až za 45 minut, vedle vidím restauraci. Opět příležitost vyhnout se banánům. Hlavní dveře, v tmavší chodbě dveře do restaurace. Na poslední chvíli zahlédnu vyvýšený práh, vcházím a vidím milé pohledy mladé obsluhy a mladého muže za barem. „Dobrý den, asi jste čekali, že k vám vletím po čuni, co?“

„To ne,“ smáli se, „vždyť je venku na to upozornění…“

„No a co, když neumím číst?“ Velice dobře jsem se najedl, skoro jako u paní Novotné a paní Kopecké. Vypil do půlky nealko, vyhlédl z okna na rozkopané náměstí, zaplatil a vypadl, za oboustranného hlasitého smíchu. Tak by to mělo být!

Po knihovně s INFOCENTREM směr Tanvald, zase jednou byla příslušná osoba vzdálená. V Tanvaldu je knihovnice v takovém stresu, že ji lituji. Je dneska sama, plno návštěv, hodně práce. Nechávám u ní pouze leták s kontakty a upozorněním na naše pořady pro čtenáře a mizím jako nachytaný zloděj. Škoda, že jsem si s tou sympatickou knihovnicí nestačil poklábosit. Snad někdy jindy, v mém případě mnoho přebytečného času nezbývá, jedině kdyby mě navštívila ve Velkých Hamrech.

Lomnice nad Popelkou, Turnov. Mnichovo Hradiště vynechávám, v 17 hodin zavírají, bylo by to knap (něm. Knapp). Knihovnice před uzávěrkou už určitě v hlavě řeší, jaký nepořádek doma najdou a co budou své bandě vařit. Přece jim to nemohu narušovat svou nečekanou návštěvou. Mají toho už tak nad hlavu. Mířím tedy na Liberec směr ubytovna. Nějak se flákám, ale v této krásné krajině to považuji za poloviční dovolenou. A také se oteplilo, můj nepřítel tak po padesátce. Ať vás to nepotká, ohřát se je snadné, ale ochladit se mimo domov nemožné, když není poblíž voda ani klimatizace.

Těším se na večerní posezení s indiány a teď hlavně na sprchu.

U Novotných před panelákem píši esemesku před 19 hodinou. Za deset minut stojí před autem Vinnetou sám, žena se vrátí pozdě ze zájezdu do Prahy. Občas to pro své bývalé zaměstnance podnik dělá. Hezké! V restauraci U Beránka jsme první, sympatický mladý muž je u našeho stolu, než si stačíme sednout s otázkou, co si dáme k pití, a pokládá před nás šest jídelních lístků. Moc dobře si pamatuje, kolik nás má přijít, filuta. Také se objevují manželé Kopeckých. Paní se zasmála při pozdravu, takže to umí. Ten Tonda se má.

Vplouvá také Josef Lukavský. Tonda mu říká „Muzikant,“ po zjištění této jeho záliby a schopností v této sféře. Teď, jako pokaždé, má přikrývku hlavy po vzoru starších francouzských malířů, přikrývka bývá vždy hodně placatá, ale sekne mu to. Za časů našeho učení vyhrával různé hudební soutěže se svými hbitými prsty. Klavírový virtuos se z něho stát mohl, i v Praze byl na špici při celorepublikové soutěži. Nabídku na konzervatoř musel odříct, maminka onemocněla a chtěl jí být v Liberci nablízku a starat se o ni. Mohl se stát hudebním skladatele, a ne hrabat se prstíkama v autech. My, internátníci, ani nevěděli, že hudbu také skládá. Jako jediný z nás měl přístup k našim autoelektrikářkám druhým rokem v jiném obydlí. Hrával jim na harmoniku při slavnostních příležitostech.

U stolu se pomalu rozvíjí řeč, po objednání bašty je to nutné. Je tu klid, jeden na druhého nemusí křičet a také nepozoruji nikotinové kouřové znamení. Nemusí se tu sedět v plynové protinikotinové masce. Hezké prostředí, poznáváme také druhého parťáka obsluhy, možná to jsou dvojčata. Úsměv na tváři jim sluší a jsou rychlí a velmi profesionální. Myslím, že by z nich měl radost dokonce Zdeněk Pohlreich, nebo Polreich? Vždyť je to jedno, on se za to nebude zlobit, možná jen hezky zakleje. Také z velmi čistého sociálního zařízení by Z.P. (finta, jak se z toho dostat) měl radost.

Hezké a veselé posezení s příbory v ruce (paní Kopecké jsem se pro jistotu ptal, v které ruce mám co držet, my zálesáci a indiáni, jíme jen rukama) a skleničkami u rtů. Josef Lukavský připomíná, že sice žádný sport v internátu nedělal, ale běhat že uměl jako zajíc. Jen on a já, jsme si prý při běhu na 12OO metrů, vyběhali první výkonnostní třídu. Že on vyhrál první rozběh a já prý druhý. S hrdosti umělce dodal: „V tom na nás Kocoure nikdo neměl…“

Před 23 hodinou jsme – sice neradi – rozpustili. Kopeckých autobusem přijeli a také s ním odjedou. V mém autě mají momentálně místo jen knihy a jeden Vinnetou. Nahrazuje navigaci a bez problémů za chvíli stojíme před jeho civilním bydlištěm. Chvíli se ještě bavíme v autě jako stejně staří kamarádi, i když tu malý, ale jen neznatelný, rozdíl je. Poté upaloval bez koně za svou squaw.

Já se navigací tentokrát napálit nenechal, místo k zaparkování jsem ale našel jen za rohem Babylonu na neosvětleném místě. V noci jsem také měl hrozný sen. Že mi někdo nejen ukradl z auta všechny knihy, ale také celý předek i s motorem a všechna kola. Po probuzení jsem jako praštěný, rychle se starám o nutné kolem svého těla, spěšně odevzdávám klíče a loučím se s úplně jinou paní recepční. I tato byla velice příjemná a sympatická.

Auto je samozřejmě celé, už mi pravděpodobně haraší na cimbuří. A Šup za knihovnami! Semily, Jilemnice, Vrchlabí, Nová Paka – tady vedoucí fuč. Lázně Bělohrad, dost jsem se v dešti našlapal, než jsem knihovnu vyčenichal. Velice příjemná paní knihovnice středních let. Asi desetiletí hoši hrají na počítačích hry s velkým zápalem, křiku jako v pivnici. Pod oknem akvárium, přerušuji příjemné tlachání s knihovnici a křiknu na kluky: „Pánové, vy se tady bavíte o sto šest a nevidíte, jak hladově koukaj ty rybičky, chtělo by to je nakrmit…“ Kluci se chvíli nechápavě na mě dívají a pokračují v zábavě teprve když se paní knihovnice nahlas zasměje. „A vy se milá dámo tady nesmějte, teď jsem si všiml, že ta jedna rybka by potřebovala brejle, neustále naráží na sklo…“

„Tak já opravdu nevím, kdy mluvíte pravdu a kdy kecáte.“ Mám radost, že jsem našel spřízněnou duši na stejných vlnách.

Posledním cílem jsem určil Hradec Králové, zaparkoval u parkovacích hodin před centrem města a pelášil směr knihovna. V té jsem si připadal jako Napoleon, dokonce jsem čekal, že na mě vyrazí mušketýři. Proti Angelice bych tedy nic neměl, ta by ale rychle upalovala za „Pejrakem,“ nebo „Žofrejem?“ (mám v tom nejasnosti) při mám spatření. Jó, před pěti lety by to bylo jiné.

Před Prahou to střihám na Slaný, Karlovy Vary a Sokolov. Před 23 hodinou se odvažuji vyrušit Jirku Kubáska a jeho Sváťu u nich doma, potřebuji natankovat kafíčko, abych dojel do Norimberku. Sváťa mi dává něco lepšího, horká polévka mi tentokrát vyhovuje.

A já jsem vyrazil do míst, kam jsem v roce 1983 zbaběle utekl před komunisty.

Ať žijou knihy, knihovny a my!