S Moravankou po boku vyrážím bez povolené vycházky k jejímu domovu

Nastavila mi rámě se slovy: „Tak jdeme, máme to daleko...“ „Uprostřed Znojma?“ „Dál...“ Nasadili jsme svižný krok, přesto byli k sobě přitisknuti tak, že mě začalo polévat horko. A nejen to. Ještě že mám proti předpisům

přidělané všude knoflíky drátem, jinak by už dávno odlétly. Nad svým šípem lásky jsem zcela ztratil kontrolu. K tomu byl ještě drážděn pohybem vojenského sukna. Netrvalo dlouho a on si bez mého vědomí ulevil.

„To bude určitě tam ten žlutý barák před námi,“ ukázal jsem tím směrem a uvědomil si, že by mě to zklamalo, kdybych musel uprostřed města opustit tohle teplé tělo. Také jsem z její záporné koketní odpovědi měl radost. Začal jsem vybalovat vtipy od kamaráda Harryho, smíchal to se svými hovadinami a výmysly. Nechtěl jsem, aby se Moravanka nudila.

Ke svému zděšení jsem cítil, že se šíp opět hlásí ke slovu a znovu si ulevil. Ještě že do mě není vidět, pomyslel jsem, a ještě že se holka nedívá v ta místa. Dívala se na mě letmo ze strany, teď musíš brzy něco udělat, byla má myšlenka. Támhle končí Znojmo a v posledním baráku bude určitě bydlet. Každou chvíli hrozilo, že do některého zámku strčí klíč. Měl bych ji někam přitlačit do průchodu, abych nevypadal jako srab. Pořád jsem to oddaloval a konejšil se tím, že v tom posledním domečku bude určitě výklenek kde jí budu muset už ale doopravdy dát aspoň pusu. Možná dostanu facku, uvidíme.

Při pomyšlení na pusu šíp opět vyrazil ze své výchozí pozice a pokračoval ve vyprazdňování zásobníku.

Došli jsme k onomu domku a holka se opravdu se slaďoučkým úsměvem zastavila. Teď jsem si teprve všiml, že má předimenzované velké modré oči. Odpojila se, upravila kabelu a udělala úšklebek, kterým mi naznačila, tak a je to.

„Tak tady bydlíš?“ řekl jsem a zárověň hledal očima nějaký tmavý výklenek u domu.

„Ne, nebydlím,“ odpověděla záhadně s našpulenou pusou a já ucítil uprostřed svého těla radostný pohyb. Okamžitě jsem se bleskově předklonil, abych zaretušoval neforemnost v těch svých místech.

„Nebydlím, ale už se raději rozloučíme...“

„Koruna vybrala špatného?“

„Ne, jsem ráda, že vybrala tebe, dokonce jsem trnula..., ale mám to ještě pořádný kus cesty, musíš do kasáren, aby tě nestrčili do vězení...“

„Nedělej si starosti, mám do kasáren vyhrabanej tunel, pudu s tebou až k tobě domů...“

„Dobře, to je od tebe hezké, jen abys brzo nelitoval...“ její odpověď zase zněla záhadně, ale zároveň pobaveně. Čert ví, co mě očekává, ale do rána na rozcvičku je ještě daleko. Musím už konečně něco udělat. Přitáhl jsem si Moravanku mimo pruh světla z pouliční svítilny, natočil si ji tak, abychom stáli obličeji k sobě, a když jsem viděl ten její provokativní úsměv, jemně jsem se na ni přitlačil a dával pozor, aby ji na můj stav nemohl upozornit můj neposlušný šíp. Nejdříve jsem ji vlepil legrační pusu, jakou rodič mlaskne svému děcku, poté delší, a když jsem ucítil odezvu, přisál jsem se na ni po vzoru scének z filmů. K mé spokojenosti mi to opětovala a můj malý přítel se mohl pominout a zase vyprazdňoval zásobník.

Proč tím tak mrhá, vůl, a nenechá si v zásobníku dostatek střel, abych si neudělal ostudu, kdyby to opravdu bylo zapotřebí?

Vydržel bych být přisátý do rána, Moravanka je rozumnější: „Musíme jít, abychom tam ještě dneska došli.“ Začal jsem zase blábolit hovadiny, snažil se, aby zněly vesele. Chtěl jsem tím získat čas k přemýšlení o tom, co jsem kde o takových situacích četl, slyšel nebo viděl v bijáku, aby se vybraný objekt nevyplašil. Jen jsem doufal, že to švarné děvče, i když už na pohled je krev a mlíko, také má veškeré ženské důležité příslušenství, a na patřičném místě.

Počal jsem ji nabízet své chtíčné, nedočkavé a nezkušené rty. Jen to zjištění, že jsou připuštěné, vyvolalo tanec pod mým vojenským suknem a já měl obavu, aby se mi na tom neudělal uzel. Osmělil jsem se svým jazykem počítat její zuby a měřit délku jejího jazyka. Určitě jsem ji lechtal až na mandlích. V přestávkách k nadechnutí jsem z ní chtěl dostat, jak daleko to ještě má domů, jazyk mi totiž už začínal dřevěnět křečí.

V dálce byly vidět světýlka, to bude nějaká vesnice. Než tam dojdeme musím něco podniklnout, tam už příležitost taky už nemusím mít, pomyslel jsem a rozhlížel se do obou stran za příkop, jestli by se tam nenašlo příhodné místo. Začal jsem se ale také obávat toho, že ten můj pitomec si nenechal žádný náboj v zásobníku a že bych také mohl zažít blamáž. Trochu mě uklidnilo, že on je stále hrozně zvědavý a snaží se dostat ven přes zadrátované knoflíky. Co ale s volem, když vystřelí předčasně? Tyhle starosti ještě nemusel můj mozek nikdy řešit, proto asi mám tak rozhicovanou hlavu a celé tělo. To je horší než najít při fotbale na hřišti tu správnou kombinaci. Tam na to je aspoň jedenáct hráčů. Světélka se blížila, moc času nemám, tady je za příkopem zrovna jetel, pokud je mezi ním dost čtyřlístků, mohlo by to klapnout...

Další až příště...