Ruksak za ostnatým drátem - bude konec legrace?

Tato kniha měla ve skutečnosti vyjít ještě za tvrdé totality, kdy v Československu byl život za ŽELEZNOU OPONOU tajemstvím, a tajemstvím měl zůstat. Kdy dnešní supermarkety si nikdo neuměl představit ani po dvacátém pivu, tak jako bezdomovce a žebráky.

Taktéž kapitalistické řízení podniků a pestré benzínky s odlišnými názvy od BENZINY byly utopii. Západní značky aut byly raritou, prostitutky a nevěstince se nevyskytovaly ani v hlavách zmožených horníků. Plno věcí by čtenáře tenkrát šokovalo, tak jak zamávaly s námi emigranty, utečenci a vysídlenci.

Dnes jsou mezitím tyto – tenkrát – pohádkové věci v postkomunistických zemích také povětšinou samozřejmostí. Kdo ale v těchto zemích tenkrát věděl co je pizza, kiwi, in, out, cool a podobně?

Cizí zem nepoznáš na dovolené, nýbrž – trochu do hloubky – teprve po několika letech pobytu v ní.

Jak to probíhalo na straně Československa, při mém překročení železné opony,  je líčeno v posledních kapitolách v předchozích Autobláznech.

Je začátek srpna 1983. Proč pojednou stojím sám na západoněmecké straně hranic jen s kartáčkem na zuby a padesáti DM v kapse? Jak a proč jsem se sem dostal, bude vylíčeno z ohleduplnosti k několika osobám za ostnatým drátem na Československé straně, zřejmě až na konci tohoto rukopisu. Uvidíme, jak se věci vyvinou. Hlavně politické. Nechci nikoho v Československu ohrozit.

Jen následovné: Podotýkám, že i přes politické problémy v mém rodišti, bych toto Československo nikdy neopustil, nebýt určitých okolností. Jedním kamarádem z dětství s kontakty k STB jsem byl varován: „Buď si nech na sokolovské chirurgii zašít svou rejpavou hubu proti komoušům, anebo co nejrychleji zmiz za kopečky, jinak tě v lepším případě strčí do cvokárny a cvoka proti tvé vůli z tebe udělaj…“

 Věděl jsem, že tento způsob komunisté používali vůči osobám, které nechtěly hrát podle jejich scénáře. Nikdy jsem nebyl zbabělec, ale ve svých 44 letech chci ještě chvíli zůstat mimo ústavy choromyslných. Paradoxem je, že já Němec, jsem zrovna emigroval do NSR. Opustit své rodiště, rodinu, přátele a místa prožitá v dětství a dospívání, je těžké bezmála jako při těžké nemoci čekat na smrt. Že opuštění domoviny pro mě nebylo vůbec lehké, se také dozvíte na konci, anebo z jiné mé publikace. Náznaky možno vyčíst – jak již oznámeno -  v posledních kapitolách předešlých Autobláznů na blogu IDNES. Jinak bych zbytečně opakoval už známé a také popsané těžkosti lidí s alergii na červenou barvu.

Odejít z jámy lvové do jámy neznámé, kde žije od roku 1968 jiný přítel emigrant, Harry Valda zvaný Ruksak. Ale i jediný přítel v cizí zemi má hodnotu balvanu zlata.

Teď stojím tady, kde tráva se zdá být zelenější než DOMA. Kde chlapi běhají v krátkých kalhotách i v kulturních zařízeních.

 Ten pohled na mé nohy tedy chci ostatním ušetřit s estetických důvodů. Mého příkladu by většina mužů měla následovat. Hic ne hic! To musí jít pohodlí stranou. Mé nohy mám jinak rád, zatím žádná křečová žilka a byly a jsou dosud velice rychlé a mají výdrž. Ani se, z té „vejšky“ nezdá, že by zaváněly. Musím se teď ale soustředit na důležitější.?

 Mám v kapse jen 50 marek, k tomu žízeň a hlad. Slunce se mi snaží propálit lebku až k mozku. Ještě mi dochází, že se potřebuji dostat z německého hraničního přechodu v Schirndinku do Amberku. Můj o osm let mladší bratr Harald s rodinou, dostali po sedmi letech zamítnutí, konečně povolení k vysídlení. Jsou v Trasslberku u Amberku v lágru. Sdílejí tam jednu bytovku ještě s dvěma rodinami. Společná kuchyň a záchod, ale svoboda!

Z mých existenčních myšlenek mě vytrhne zahoukání a brzdění škodovky s československou poznávací značkou a vlekem, na němž je zajištěn motokrosový motocykl. „Kam máš namířeno, kamaráde?“ ozve se sympaťák ze staženého okénka. Přebíhá mi mráz po zádech, jak může vědět, že rozumím česky? Jsem sledovaný také tady?

„Kam potřebuješ, kamaráde?“ Vyklopil mě v Marktredwitzu na nádraží, jeho cesta vede na Frankfurt na závody mistrovství Evropy.

Sedím ve vlaku na Amberk, 50 marek už nevlastním celých. Vlak je velice čistý, jen drkotá stejně jako vlaky DOMA.

 Zavírám oči a začínám si uvědomovat, že slyším jen německé štěbetání. Změť hlasů cizí řečí. Uvědomuji si, že jsem opravdu mimo domov. Je normální, že ač Němec, cítím se v Německu jako cizinec?

Z amberského nádraží mířím pěšky do sedm kilometrů vzdálené obce Trasslberk. Když Amberk opouštím, jsem jediný chodec.  Až na cyklisty jedince, jen nablejskaná auta. Jak to ti Němci dělají? Silnice a krajnice jsou v takovém stavu, že ani za deště se na vozovce nedělají louže. Doma jet za deště za náklaďákem znamenalo mít stříkance bláta po celé ploše karoserie, stěrače se prohrabávaly pracně touto špínou. Při monotónní chůzi zjišťuji, žádný vůz nevlastní zástěrky.

Míjím velký průmyslový komplex s neprůhlednými špinavými okny. Je to jako pěst na oko proti těm čistým autům a fasádám domů. Nemohu tušit, že uvnitř toho objektu se jednou budeme snažit s bráškou Haraldem vydělávat marky.

Kručení v žaludku je už slyšitelné i přes hukot motorů aut. Konečně vcházím mezi vesele vypadající domky různých barev. Na žádném z nich nepadá omítka, střechy v perfektním stavu. Jako kdyby všechny domy byly dokončeny předešlý den. Okapové roury bez děr, zahrádky jako v pohádce, jsem v jiném světě…

Tady už lidi potkávám, a zase konstatuji rozdíl. V Československu chodí devadesát devět procent mužské populaci 24 hodin denně loudavě ve špinavých montérkách. Často velice špinavých od mazu a šmíru, i já mezi ně patřil. Také později mi zůstává záhadou, jak to TADY řemeslníci dělají, že mají stále čisté pracovní obleky? Pracuje se tady vůbec? Brzy mám ochutnat zdejší dřinu.

Také se dlouho divím tomu, že v Německu nepotkávám vrávorající opilce jako doma. Trvá, než tomu přicházím na kloub, opilci nechodí po svých, dopravují se vlastnoručně z místa na místo v těch nablejskanejch kárách.

Od té doby jsem při chůzi po krajnici ostražitější. Také teď, i později, je mi divné, že nejsou vidět pohřební  auta. Lidi tady přece také umírají? Až později zjišťuji: pohřebáky nejsou v NSR černé.

Na zvonku dlouhého domu, coby přechodného útulku pro vystěhovalce a utečence, mačkám zvonek se jménem Uhl. Chládek uvnitř mě vrací do reálného života.