Ruksak v Karlsruhe, jeho Evička a Felix Holzmann (R 17)

Udivují mě neustálá hlášení v německých radiostanicích o tom, kde se nalézají radary, kde se zrovna staví, anebo kde to policie už balí. V Československu (1983) v té době nepředstavitelné. Varovné blikání dálkovými světly snad existuje v každé zemi na světě. V Československu se blikáním zdravily také stejné značky aut, hlavně ale ty, které nebyly v přesile a byly spíše raritou.

Harry 2010 před pedikůrouHAH

Při pohledu na dceru Petru, se divím, že mi srdce neexploduje. Permanentní smutek v tváři zaviňuje náš brzký rozchod. Nikdy jsem na ni nepoznal pubertální sklony, ani na své druhé, o čtyři roky starší dcerce Ivě. Že by se jim vyhýbala? Jde to vůbec? Těším se na Harryho, ten by dokázal rozesmát i nebožtíka. Povede se to i teď?

Po ranní, velmi časné snídani, nám ještě teta BODAMSKOJEZERNÍ, dala na cestu bohatý žvanec a minerálky. Poprvé jsme zahlédli kiwi a ptali se, jak se to jí. „Celý to jí prasata, vy to jezte bez šlupky! A s tím návratem si to moc dobře rozmysli, tady lidi umí dávat najevo, že jsi odjinud. Německo už není, co bývalo (a to byl rok 1983), práce se těžko hledá a mezilidské vztahy jsou také na hovno…, a pozor, zdejší Němci jsou fajnoví, oni nemají v puse protézy, ale TŘETÍ ZUBY!“  Přála nám s Aničkou šťastnou cestu a dlouho za námi teta mávala, Anička méně zuřivě, tedy decentněji.

Naše cesta pokračuje do Karlsruhe. Petra z mapy naviguje, i když vítr se snaží otevřeným okénkem se mapy zmocnit a škube ji papír z ruky. Vyprávím Petře o Harrym, kterého jsem poznal na vojně u tankistů ve Znojmě v roce 1958 (popsané v knize Ruksak, legrace erotika a smrt). Okamžitě jsme si připadali jako pokrevní bratři, se stejným přístupem k životu a smyslem pro humor. Po vojně jsme spolu bydleli dva roky v jedné místnosti v domečku mé maminky v Sokolově. Také máti Harryho okamžitě považovala za svého a stal se tak jejím šestým DĚŤÁTKEM. Harryho si vlastně okamžitě oblíbil každý. Uměl pobavit slovem i zpěvem, neurážel a za kamarády považoval od batolet po stoleté každého, a jedno, jakého byl člověk postavení. Uměl se bavit na úrovni s univerzitním profesorem, ale také s nádeníkem bez nejmenší kapky inteligence. Rozdat potřebným své poslední COKOLIV. Emigroval koncem roku 1968 s dalším bratrem Josefem. Jejich početná rodina skládající se ze sedmi dětí, se rozpůlila hned po válce, kdy německá máma odešla s některými dětmi pěšky s mnoha dalšími německými rodinami do NSR. Druhou část dětí si český otec ponechal u sebe na Teplicku. V nynější době je Harry ženatý s Evičkou – emigrantkou – z Litoměřic, s kterou vlastní dceru Helenku (1971) a syna Romana (1975). Evička s rodiči bydlela v jednom domě s rodinou Felixe Holzmanna. Lidé v tomto domě spolu hovořili většinou německy. Eva tvrdí, že Holzmann byl sudetský Němec. Také jeho velmi dobrá němčina a dvě N v příjmení tomu nasvědčují, tak jako otec VELKOPRŮMYSLNÍK. To by znamenalo, že i Němec je schopný rozesmát širokou veřejnost (možná některý DISKUTÉR z Litoměřic o tom ví více). Táta Evy, architekt antikomunista, měl důvod začít nový – jiný – život mimo komunistické Československo. A tak se Eva ocitla v Německu.

Petra usnula a mně v mysli proběhl film o našem příjezdu k závoře u československých hranic. U nich stojí jeden ochránce s připraveným samopalem ke střelbě a druhý se s touto zbraní obezřetně blíží k našemu fiátku. Pasy, výjezdní doložka, s nimi odchází ke kolegovi u závory a k zátarasům, s kterými by si neporadil ani tank. Za námi zastavují další dva vozy s turisty (nebo budoucími emigranty?) na západ. Petra hledá v autorádiu muziku, která by dokázala anulovat nervozitu. Po půl hodině jsme puštěni s dalším vozem za závory k budově celnice. Dvě další osoby se samopaly, obchází naše dva vozy a ostražitými zraky pátrají po něčem podezřelém. Připadám si jako zločinec. Pod vůz nám zajíždí zrcadlo, ruce ho vedou pod vozem křížem krážem. Ještě že jsem těch padesát marek nepřivázal k výfuku, Petra je má za podprsenkou. Snažím se udržet nic neříkající pohled, aby je nenapadlo nás vrátit. Jsem požádán vystoupit, otevřít víko motoru a kufru. V motorovém prostoru jezdí ruka úředníka svědomitě po všech zákoutích. Poté, aby si ruku zřejmě očistil, ji strká v zavazadlovém prostoru mezi naše čisté a složené prádlo. Při hrabání se ve schránce přístrojové desky se ptá, jestli máme napsané české peníze. Další příkaz zní, vyndat zadní sedadlo. Činím se zatnutým chrupem. „Vyndejte mi čalounění těchto dveří!“ přikazuje při zaslechnutí šramotu ve dveřích při jejich prudkém cloumání. Neumím si představit, jak by to učinil člověk z jiné branže – i když v té době byl každý Čechoslovák polovočním automechanikem. Při odstranění výplně mám chuť vraždit. Ruka šmejdí ve svlečených dveřích a ústa brblají, že to harašení asi dělá mechanizmus pro stažení okénka. A tobě haraší v hlavě, myslím si. Výplň dávám na své místo, přitom jsem tázán, jestli nevezu vkladní knížku. Jsou nám vráceny papíry, nikdo ale neříká, že můžeme jet. Až za hodnou chvíli, přikazují popojet na stranu, abych uvolnil místo dalšímu. Něco si potichu povídají, než jeden dá vědět, že můžeme jet na západ. Uvažuji o tom, jestli mnohý turista po této proceduře, se nestal, aniž o tom předtím uvažoval, emigrantem. Na německé straně přátelské pobídnutí k projetí, nikde závora, nikde zátarasy, nikde samopaly.

Město Karlsruhe je podle mého soudu, těžko zapomenutelné. Dlouho, bez ještě neexistující navigace, hledáme cílovou ulici. Po motání se všemi směry jsme konečně na místě uprostřed věžáků. Po zazvonění ve vyšším patře (nechci prozrazovat), oznamuje dětský hlásek za dveřmi němčinou, že má domácí vězení a nikomu nesmí otevřít. Osmiletý syn Valdů, Roman, s námi nehodlal dále mluvit. Rodiče mu také zakázali mluvit s cizími lidmi. Ptám se opodál na chodbě stojící holčičky, jestli Romana nezná. Bez okolků nám vyžvatlala, že moc dobře, a že moc zlobí každého v domě, ať je to dítě anebo dospělý. Poznal jsem okamžitě rysy jeho biologického otce. Využívám děvčátko potichu k tomu, aby se Romana zeptala ona, kde jsou jeho rodiče. A opravdu to zafungovalo. Máma jela do města a táta je na zahradě. To už se holčina sama nabídla, ukázat nám cestu k zahrádkám. Číslo parcely ale Roman prozradit nechtěl, také ohledně toho měl zřejmě instrukce. Na začátku zahrádkářské kolonie dostávám radu od chodce, obrátit se v čísle určitém na pana XY, ten že má seznam  zahrádkařů. Poté jsme se shrbeni s Petrou plížili za živým plotem k udanému číslu, abychom Mičurina překvapili. On nás ale objeví dřív, zrovna ve stoje nasazuje k troubení svá ústa k lahvince, a než se jeho oči obrátí slastí v sloup, zahlédnou nás dva vetřelce. Zatím za tou vegetací není vidět, jen slyšíme, jak radostně křičí: „Horstík!“ Vrátka se rozrazí a Harry při pohledu na Petru vybafne: „Co to tady máš za fešandu?!“ Petru opravdu znát nemohl, ta se až zalekla, následovného: „Nejsi ty nějaká poběhlice?“ když při své otázce nasadil také přísný, až zločinecký výraz. Hned nato ji ale srdečně objal a zašeptal ji do ucha, že my dva jsme vlastně bratři, ale od zcela jiných rodičů. Aby mu tedy klidně říkala strejdo z dvanáctého kolena. Hned jsme také byli představeni všem kedlubnám, okurkám a všemu „KVĚTENSTVU.“ Přítomného německého kolegu z práce slušně vystrnadil poznámkou, aby byl tak hodný, přemístil se domů, jinak že mu uteče i jeho nynější sedmá manželka se všemi spořitelními knížkami, tak jak to učinily ty předešlé. „Tak, a teď můžeme mluvit česky, ten Němec by si mohl myslet, že ho pomlouváme, je to hodnej kluk, a opravdu už mu utekly dvě ženy. Nic mu ale nemohly vzít, má stejnou prdlačku jako já.“ Tahle metr sedmdesát vysoká a stodvacet kilo těžká osoba, měla za mlada 70 kilo jako já (je hlavní postavou v knize Ruksak, legrace, erotika a smrt). Nedopracoval by se na těžkotonážníka, kdyby místo svých oblíbených uzenin chroustal své kedlubny a okurky. Německý styl života a potravinářský průmysl se dá těžko obejít při pohledu na klobásy v obchodech. To zapracovalo na většině emigrantů z východu, ještě když byl k tomu člověk na sladkosti, následovala brzká pohroma tučňáková. A Harry je likvidátorem velkého množství obsahu v pivních lahvích. Dozvěděli jsme se dále, že jeho zahrádka musí mít magnetické schopnosti přitahovat pivaře, má jich tu často plno. Vědí, že mi tu flašky rostou vedle okurek. „Aspoň je tady sranda a já si vod nich můžu tajně vylepšovat němčinu.“ Má taktika jako slabého pivaře je jiná, rozmlouvám s německými dětmi, od těch lze pochytit dobré základy jejich mateřštiny, aniž si uvědomují, že jsou tvými učiteli německého jazyka.

S Harrym je hezké posezení (i postání), jako kouzelník vytahuje jeden vtip za druhým ze svého nitra. Umí to podat takovým ( MENŠÍKOVSKÝM ) stylem, že posluchač už se chytá za břicho před pointou.

Evička přece jen jednou dokopala svého Harryho do jakýchsi odtučňovacích lázní na měsíc. Dietní ražení stravy si lázeňák tak troch vylepšoval. V jeho povinnostech byly denní hodinové vyjížďky na kole. V úvodu už bycikl strčil do vidliček u řezníka, zásobil se uzeninami všeho druhu. Kolo hned na kraji lesa obrátil o 180 stupňů, pustil se,  sedě na pařezu, do svých klobás. Jednou rukou si dopravoval do úst a druhou točil pedálem. Nebyl si jistý, zda na drátěném oslu není počítadlo kilometrů. Tím vyzrál na případnou kontrolu, ale ne na svá kila.

Po měsíci zazvonil u vlastního bytu, zatáhl břicho a Evička ve dveřích užasle volala do bytu: „Děti, pojďte se rychle podívat, tatínek nám zhubnul…“ Děti se staly svědky přeměny, když otec začal modrat se zadrženým dechem a po zalapání po vzduchu se mu břicho vrátilo do původního stavu s poznámkou tatínka: „hovno jsem zhubnul, ale něčeho bych se najedl, a dal si nějaké to pivo…“

Na zahradě se hromadily prázdné lahve, s mými rty se setkaly ale pouze dvě. Za živým plotem se zavlnil obrovský dámský slaměný klobouk. Branka vrzla a vplula Evička. „Markýza přichází,“ oznámil s galantní grácii Harry. Srdečně se s námi dáma z Litoměřic přivítala a ve vzduchu při tom mávala abnormální velkými pánskými plavkami. „Horstíku, našla jsem pro tebe ty nejmenší Harrýkovo plavky, aby ses mohl u nás vykoupat.“ Marně jsem brouzdal očima po zahradě, žádnou možnost k plavání jsem ale neobjevil. Ani v sousedních zahrádkách se neblýskala žádná hladina sebemenšího bazénku. Evička na sebe po chvíli upozornila radostným hlaholem, z jejich zahradní dřevěné vily vyšla v květovaných jednodílných plavkách a s ještě větším širákem na hlavě. Namířila si to za jeden keř, odkud se ozvalo šplouchnutí. „Markýza se potápí,“ informoval Harry. Naskytla se nám zajímavá podívaná, Evička žbluňkla do sudu s vodou, zakopaného v zemi. Ten obrovský klobouk celé to Evičky koupaliště přikryl a pod ním Eva oznámila, že jí ten sud zakopal Harrýček. A Harry že se sem bohužel nevejde a musí se polévat vodou z konvice. „Ty se sem, Horstíku, ale vejdeš, až si zaplavu, můžeš mě vystřídat…“ Potop se, Evičko, co nejhlouběji, je to deset metrů hluboký, dlouho tam pobuď, a hlavně se nenadechuj, mohla bys polknout pulce,“ radil dobromyslně zahrádkář pivař, své milované ženě. Podařilo se mi vyhnout se plavání do hloubky. Kloboučnice se dlouho sušila na mizejícím slunci, než jsme se vydali k jejich domovu. Měl jsem radost, že Petra byla přivedena na jiné myšlenky a na ústech měla nefalšovaný úsměv.

Když jsme přecházeli zkratkou koleje, doporučil Harry své milované partnerce, aby si na těch kolejích zavazovala tkaničky tak dlouho, až přejede vlak. Doma nás přivítal osmiletý Roman v převlečení za starého dědečka, hlasem stařeckým. Prý napodobuje věrohodně všechny své příbuzné a sousedy vždy, když má domácí vězení. Dcera Helena se snažila zrovna v kuchyni vytvořit něco k jídlu, když maminka převzala vedení. Dlouho jsme seděli společně u stolu, byli obsluhováni Evičkou už bez širáku a Helenkou. A byla sranda veliká a čas ubíhal a ručička hodin se blížila k půlnoci, když si Harry vzpomněl: „Helenko, málem jsem zapomněl, zahraj mému bráškovi IN THE MOOD, má ho rád, a mně už z piva znehybněly prstíky…“ Na mé upozornění, že už je půlnoc, a rušili bychom sousedy, Harry jen zamával rukou: „Všichni co bydlej kolem nás jsou hudební zločinci anebo hluší staroušci, těm to nevadí.“ A Helenka si sedla ke klavíru v rohu obýváku a spustila virtuózně mou oblíbenou skladbu z mládí. Spícího Romana na válendě to probudilo. Děti byly nahnány na kutě maminkou, při té příležitosti řekla, že je vychovává sama, otec by z nich vychoval bůhvíco. Harry ještě zahrál vlastnoručně obouruč několik starých šlágrů, zapil to prý posledním pivem, vystřídali jsme se v koupelně a dům se uložil i s námi ke spánku.

Ráno to probíhalo trochu jinak než u tety BODAMSKOJEZERNÍ. Nedělní snídaně krátce před desátou, byla díky Harrymu šou. Na paškál si vzal okamžitě tchyni litoměřickou, jen se objevila s velkým košem plným jídla a s podobným kloboukem na hlavě jako dcera Eva. Možná byl i trochu větší. Na Harryho narážky byla určitě zvyklá, stále se usmívala a nic ji nerozházelo. Také Eva přinesla velký koš, Helenka dostala za úkol ho naplnit různým obžérstvím. Chystali se na piknik k jednomu bratrovi Harryho. Nás že vyvedou městem k nájezdu na dálnici. Groteska se zvětšila, když jsme všichni přišli k Harryho ojetince R 4. Než to úzké auto odemkl, několikrát ho obešel a kopancem do pneumatik si ověřoval, zda mu dostatečně svižně vrací nohu nazpět. Zřejmě tak poznal tlak v gumách, protože po každém kopnutí sklonil hlavu a chvíli naslouchal. Hlavně chtěl znervózňovat netrpělivé ženy s košíky. Řidič začal ohřívat klíček zapalování třením a dechem, jako za třeskutého mrazu, než odemkl. Helenka se nahrnula na sedadlo spolujezdce a pustila naplno autorádio, ostatní se cpali na zadní sedadla, Roman doprostřed. Košíky umístily na klín, klobouky zaplnily celý zadní prostor. Když se řidič usadil, naklonilo se autíčko viditelně vlevo. Kontrola zrcadel byla neuspokojivá, ženy byly vyhnány z auta, aby si vyměnily místa. Ani pak nebyl řidič spokojený, vystoupil sám a ženám začal jejich klobouky na hlavě formovat tak, aby měl lepší rozhled vzad. Helenka kroutila znuděně hlavou a její oči směřovaly k nebi, kde snad hledala pomoc u PÁNA BOHA. Dostal jsem od lodivoda znamení ke startu našeho konvoje. S Petrou jsme před sebou měli pojízdné divadlo pantomie. Klobouky se kývaly ze strany na stranu, mezi nimi jsme občas zahlédli ruce řidiče, jak dávají příkazy sombrérům. Těsně před naším nájezdem na dálnici, renaultík zastavil na krajnici a my dostali znamení učinit totéž. Celá osádka renaulta dostala příkaz do jednoho vystoupit. Harry všem názorně předvedl, jak se s námi mají ještě jednou a naposledy objímáním rozloučit. Při této příležitosti jsem kamarádovi z vojny zašeptal do ucha, že zůstávám v Německu. Využil jsem situace, kdy překvapený Harry uvažoval o změně uskladnění svého nákladu, šlápl jsem na plyn jako při startu při automobilových závodech. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédl kamaráda, jak se místo za volant dral na sedadlo spolujezdce. Slunečníky kroutily nechápavě svými hlavami. Náš raketový start hnal kupátko směrem na Frankfurt nad Mohanem.