Reprobedny, vyražené zuby, monokl pod okem a fiat u stropu

(TUTO KAPITOLKU ZE ŽIVOTA LIDÍ - NE HMYZU - VĚNUJÍ BO A HO MALÍŘCE ALEXANDŘE HEJLOVÉ K NAROZENINÁM. JEJÍ OBRAZY S EROTICKÝM NÁDECHEM NÁS UPOZORŇUJÍ KAŽDÝ DEN NA TO, JAK JE KRÁSNÉ ŽÍT). Turista přišel do truhlárny a začal Haraldovi pomáhat u cirkulárky, něco potřeboval a nevěděl jak začít.

 Za Haraldem Uhlem jich chodilo moc, co něco potřebovali. Ten jen stlouct obyčejnou bedýnku, onen potřeboval selský stůl se židlemi, jiný selskou skříň. Zůstával kvůli tomu po práci někdy dlouho do noci. Když ale viděl, že to začali považovat za samozřejmost a nedali ani na pivo, omezil to jen pro dobré známé. U mě bylo něco podobného okolo oprav aut. Nejvíc nás potřebovali o nedělích a svátcích.

Turista se konečně osmělil. „Ty bys mi neudělal bedny k reprákům, viď?“

„Třeba jo, ale pod jednou podmínkou…“ můj bráška ho odtáhl za ruku k zaprášenému oknu a ukázal na železný sloup. Tyčil se do výše aspoň čtyři metry. Byla to roura o průměru 100 milimetrů a na ní visela svítilna. „Když se po té rouře vyšplháš až k tý lampě, udělám ti bedny,“ řekl zcela vážným hlasem Harald, imitující Felixe Holzmana. Když už neměl mít za vykonanou práci naturálie, chtěl mít aspoň legraci.

„To zvládnu, jen si u vás v umyvadle řádně umeju ruce mejdlem, aby mi neklouzaly,“ byla odhodlaná odpověď a už se hnal do rohu k umyvadlu. Bratr ovšem nelenil, popadl plechovku s vazelínou, žebřík a už mastil železný sloup, kam ze žebříku dosáhl. Po návratu si Turista ještě stále důkladně drhnul ruce kartáčkem. Mezi truhláři a tesaři se to rozkřiklo i bez tamtamu. Zvědavců začalo přibývat, najednou měli všichni práci poblíž okna s výhledem ke svítilně. Nechyběl ani mistr Žorš, když šlo o legraci, musela práce počkat.

Turista se hrnul odhodlaně ke sloupu, mnul si ruce, snad aby je prokrvil. Jen pro sebe si brumlal: „Na todle si nesundám ani vaťák, to zvládnu i tak.“ A byla to podívaná, při které všichni řvali smíchy, že přiběhli také automechanici z dílny. Za nimi se přišoural dědek Svoboda se svým pověstným úsměvem na rtech.

Turista samozřejmě svým chabým zrakem neodhalil lest v podobě namatlané vazelíny. Bojoval jako lev o své reprobedny. Znovu a znovu sjížděl dolů a nanovo se vrhal ke sloupu povzbuzen výkřiky přihlížejících fanoušků. Úžasné, jakou člověk dokáže vyvinout vytrvalost, když mu opravdu o něco jde. Ten nerovný boj s rourou trval určitě patnáct minut, dostával se výš a výš, jak jeho zimní vatový oblek stíral vazelínu po sjíždění dolů. Ke konci už vypadal jako chomáč špinavé pucvole. Nahoru se ale opravdu dostal, vysílen ale nedokázal brzdit návrat k zemi, přihlížející měli obavu, že si prudkým dopadem zlomil nohu. Ne, nohy jen nedokázaly zbrzdit pád a žuchnul na zadek až to v útrobách heklo.

Žorš mu pomáhal nazpět na nohy se slovy: „No fityš, jaka seš machr.“ Potlesk zevlounů šplhouna potěšil tak, že opět o něco stouplo jeho sebevědomí. A to natolik, že se odhodlal druhý den se zaobírat uklizečkou. Jelikož to přece jen považoval za delikátní záležitost, nikomu o své chystané akci neřekl. Hoši si ho ale proklatě hlídali a na jeho nervózním chování vytušili jeho úmysl, a v čase kdy uklizečka počíná se svou prací v prostorách šatny, se jich podezřele moc zdržovalo nenápadně v tomto objektu. Ze dveří kam ta paní vešla za svou povinností, nedlouho poté vyběhl Turista s rukou na tváři.

„Tak co,“ vyjel na něj zvědavě Johan.

„No co co…, po tom hrábnutí pod sukni mi okamžitě jednu mlaskla mokrým hadrem,“ a opět to byl Johan, který ho začal konejšit. „Hele, asi to s tebou je vopravdu špatný, radím ti, běž za našim podnikovým doktorem. Řekni mu, aby ti předepsal recept na „ABYKLES,“ to v takovejch případech pomáhá vždycky. Já to taky musím někdy používat.“ Přes zdravotnický personál se po čase doneslo, že za lékařem přišel jakýsi zaměstnanec s tlustými brýlemi a žádal rezolutně recept na „ABYKLES.“

BÁŇSKÉ STAVBY měli nejen šprýmaře, ale i jednoho smolaře. Smůla byl zámečník zralého věku, který se často pletl elektrikářům do řemesla. Elektrikář Reinhard Fischer zvaný Holmes, byl dobrý kamarád bratra Haralda, také společně žádali ještě s jinými přáteli o vysídlení jako celé rodiny. O nich bude řeč až za ostnatým drátem. Nechci odbočit, ale elektrikáři měli se SMŮLOU své  zkušenosti.

Blížil se opět jeden PRVNÍ  MÁJ, tesaři postavili májku, obdrželi za to od ředitele po stokoruně. Harald měl tyto akce na starost. Nakoupil z utržených peněz věnce vuřtů, housky a lahvové pivo, aby pod májkou nikdo neumřel hlady.

Ten den ještě svítila v poledne na sloupu na dvoře jedna lampa. Nešla zhasnout. Šel okolo Smůla se svým učedníkem, zastavil se, přistrčil žebřík ke sloupu, k žebříku zatlačil učedníka a ten beze slova pochopil, že má žebřík jistit. Smůla vyzbrojen šroubovákem a kleštěmi zaútočil po příčkách vzhůru k neposedné svítilně. Zastavil se až na poslední příčce a začal řádit s technikou.

Sluníčko svítilo, a to učedníkovi přímo do očí. V takovém případě skoro každý člověk přivře oči a vycení zuby. Ten nahoře přeštípl dva dráty kombinačkami a ty mu vyklouzly z ruky. Letěly přímo na vyceněný chrup učedníka a dva vrchní tesáky opustily své místo v houfu a letěly k nohám překvapeného pomocníka. Smůla to vše sledoval z vrchu, rychle slezl. Obával se, že učedník by mohl přestat držet žebřík. Ten ho ale v šoku pevně svíral ještě i poté, když mistr na něho promluvil. „Ježíši, to je smůla, viď? Dej mi na hubu a já se nebudu zlobit.“ Nedal.

Netrvalo dlouho a přišel od učedníka malý revanš. To už měl dva nové zuby. S mistrem Smůlou vyráběli obrovská plechová vrata. Monstrum trčelo do výšky tří metrů a šířka byla čtyři metry. Pevný železný rám vrata proměnil v těžkou obludu. Vrata měli šikmo stát a tak trochu je zajistili jen železnou tyčí, kterou jistil učedník. Menší dvířka v takových vratech umožňují procházet lidem, aniž je nutné je otvírat celé. Ta malá dvířka v té době ještě nebyla nasazena. 

Smůla stál z jedné strany podepřených vrat a znaleckým pohledem zkoumal, jak se mu dílo povedlo dát do úhlu před přivařením. Učedník musel pojednou neočekávaně kýchnout, tak trochu nechtěně hnul s podpěrou a vrata padala celou svou vahou k zemi směrem na stojícího Smůlu. Byla to věc na zabití, jenže…

Vrata řachla s velkým rámusem a zvedla oblaka prachu. Ze sedajícího se prachu se pomalu začal nořit Smůla, stál stále na stejném místě. Měl to štěstí, že stál přesně tam, kde byl otvor pro nenasazené ještě dveře. Neodnesl to ani jediným škrábancem. Smutně se podíval na svého otřeseného učedníka se slovy: „No vidíš, už jsme to bejvali mohli začít přivařovat…“

Na jiném příkladu se dá posoudit, jaké ten člověk míval štěstí při veškeré své smůle. A hlavně jakým zůstával kliďasem.

Jindy spadl v dole ze zakladače, z té výše to byla zaručená smrt. On ale spadl jen na další dopravní běžící pás pod ním. S úplným klidem to okomentoval: „Teď jsem si málem nabil hubu…“

Před PRVNÍM MÁJEM byl vždy v celém Československu velký cvrkot. Vše muselo jít velmi rychle a většinou na poslední chvíli. Někdo si za pět minut dvanáct všiml, že není na stráni před podnikem shrabané seno. Nabídl se Smůla, že to se svým učedníkem zvládne na to tata. Aspoň zase splní nějaký závazek jako brigáda socialistické práce, když pytle se senem odevzdá statku, nad kterým mají patronát. Také bude mít větší šanci na dovolenou v Jugoslávii. Smůla se na stráni rozmachoval hráběmi tak náruživě, až se mu utrhla násada, s kterou se čirou náhodou trefil učedníkovi přímo pod oko. Ten v průvodu vynikal krásně velkým monoklem, který nádherně ladil s československou vlajkou, kterou směl za odměnu vlastnoručně nést.

Neuplynulo ani čtrnáct dní a Smůla měl opět smůlu. Se svým malým fiatem 600, se roztančil za obcí Lomnice tak bravurně, že skončil v hlubokém příkopu na střeše. Ze silnice to malé autíčko nebylo vidět, chvíli v jeho útrobách Smůla zápasil, než se mu povedlo vylézt. Vrátil se pěšky na podnik a kamarádi pro to auto jeli. Strčili ho do podnikové autodílny, pospravili boule a škrábance. Pak vozítko natlačili na železný podstavec a jeřábem zvedli k vysokému stropu. Smůla přišel a hledal po všech zákoutích své přibližovalo. Díval se i tam, kam by se ani tak malé autíčko nemohlo vejít. Ono se na svého pána smálo z výšin. Už chtěl vyběhnout a prošmejdit dvůr, když to jeho věrný učedník nevydržel a křikl: „Autíčko je v nebíčku,“ přece jen nechtěl prozradit vše, aby to neodnesl od automechaniků. Ani to však Smůlu netrklo. Až když někdo zařval: „Vole, spadne ti na hlavu,“ zvedl svou smolařskou hlavu a zahrozil svými smolařskými pěstmi pobaveným přihlížejícím.

Jo, jak napsal jeden diskutér, za komoušů jsme měli všichni stejné malé hovínko, ale prdelka byla veliká…