Řekla mi, vám to ale stojí dobře (R 167)

Velkoobchod Metro v Norimberku chtěl v té době zřejmě šetřit. Žádná klimatizace. V obou boudách, jak u letiště, tak u přístavu. Uvnitř jsme mívali také 34 stupňů.

Průkaz zaměstnance, kterému chtěl kapitalismus vygumovat úsměvMetro

Nosit neprodyšný plášť je zakotveno jako povinné. Většina kolegů z jiných oddělení, s tím nemají problém. Procházet se v plášti ve svém rajonu a doplňovat do regálů párátka a jiné smetí není namáhavé. V našem oddělení je zapotřebí likvidovat z palet zboží i padesátikilové a často umisťovat do regálů ve výši hlavy. Ještě nejlehčí je vybalit z kartonů padesát jízdních kol, věšet je do stojanů2,5 metrůvysoko do háků. Na požádání zákazníků několikrát během směny ty stojící pod visícími odstranit a z těch visících sundat požadované modely. Vše po odchodu zákazníka, zase umístit na původní místa.

Jako jediný jsem při těchto akcích nenosil ten hnusný plášť. Později při těchto vnitřních teplotách jsem ho neměl na sobě celou směnu. Kmenoví zákazníci mě znali a příležitostní se mohli optat. Pokud mi občas některý z vedoucích provozu položil otázku, proč nemám plášť na sobě, dostával odpověď, že se na to může informovat u největšího šéfa pana Wideggera. Hlavního manažera pro celé Bavorsko se báli, tudíž jsem věděl, že ptát se nebudou. Tenhle pán je ten, co mě přijímal a já mu později předal mnou psanou povídku Zákazníci kontra prodavači. Líčím v ní denní pravdivé průběhy v našem Metru.

Od té doby si onen pán ke mně sedal v kantýně. Pokud tam byl přede mnou u jednoho stolu se svými provozáky, zval mě zase k jejich stolu. Spolupracovníci si mysleli, že donáším a provozní zase nevěděli, co si o tom mají myslet. Ze svého šéfa měli vítr a já od nich měl také pokoj. Dlouho to vycházelo dobře. I co se jednou nestalo.

Pan Widegger dostal nástupkyni na zaučení. Po jeho odchodu do důchodu měla převzít jeho pozici. Hezká dáma po čtyřicítce, chtěla všem dokázat, že bude otěže držet pevně v rukách. Při jedné nepřítomnosti pana Wideggera, jí chtěl zašmajchlovat (z něm. výrazu SCHMEICHELN) jeden provozní. Nahlásil jí skutečnost, že na sobě nemám plášť. Telefonní centrála mě žádala, přijít do kanceláře oné napudrované dámy. Vyrazil jsem k ní s pláštěm na sobě. Stál před jejím velkým stolem a díval jsem se jí pobaveně do zmalovaných očí po celou dobu, co mi vyprávěla o povinnosti nosit plášť. Mé upozornění na nevhodný materiál pláště, mi nezodpověděla. Jen z těch jejich napajcovaných červených rtů vypustila: „Vám to ale stojí dobře!“ a já jí do očí vystřelil nazpět: „Mně stojí všechno dobře!“ a odešel jsem bez prásknutí dveřmi, aniž jsem o to byl požádán.

(Ihnen steht es aber gut – ona. Mir steht alles gut – já \ správně do češtiny: vám to ale sluší – ona. Mně sluší všechno – já. Tak v češtině to nemá ten správný říz. Pak, že s němčinou není legrace).