Půlnoční mše za komunistů v Sokolově

Ještě v mé pubertě mi stejně staří kamarádi prozradili, že při půlnoční, naskýtá sokolovský kostel kolem dokola nové povyražení pro mládež. Sokolovské party, se tam chodí nemilosrdně prát. Hlavně ti z trampské osady Modrá kotva, 

tam měli navrch.

Jít se mnou nikdo z kamarádů nechtěl. Máma do kostela chodila každou neděli, ač se komunistům nezamlouvali věřící návštěvníci kostela. S mámou a tlupou jejich kamarádek jsem odmítl ty dva kilometry ke kostelu vyrazit.

Šel jsem před tím hloučkem žen svižným krokem sám, aby mě máma neviděla. Okolí kostela už bylo okupované určitě stovkou mladíků. Starší lidé vstupovali do útrob, aniž jim v tom někdo zabraňoval. Opřel jsem se o železné zábradlí v místech, kam příchozí nemohli vidět. To kvůli mámě.

Znuděná mládež se začala handrkováním a provokativními řečičkami předehřívat. Nejdříve se začaly otloukávat dvojice, než se to rozjelo naplno davově. Facky a rány pěstí pleskaly a zasahovaly různé cíle. Rvaly se party, které si jinak šly z cesty nebo to provozovaly po hospodách nebo před nimi.

Opřen o zábradlí jako divák, zrovna jsem myslel na zpovědnici, do které jsme byli povinni chodit jako přídavek hodiny náboženství jako školáci, když mě zasáhla silná rána otevřenou dlaní ze strany na bradu. Ještě že jsem se držel zábradlí, určitě bych jinak letěl vzduchem. To jsem měl z toho chvilkového zamyšlení. Teď jsem ani nevěděl, komu bych měl poděkovat.

Rvačkám jsem se nikdy nevyhýbal, i když jsem byl napaden třeba přesilou. Dokonce jsem si lebedil, že jsem mohl využít svou rychlost a postřeh, získané na trénincích boxu sokolovských boxerů, vévodících československé lize. Trpěli mě v tělocvičně zřejmě jako maskota, který vedle nich třískal do pytlů a hodiny běhal mezi nimi mimo tělocvičnu.

Ale v tomhle chumlu si to rozdávat, kdy nikdy nevíš, kdy ji koupíš ze zadu, to se mi nezamlouvalo. Odplížil jsem se tedy k domovu bez pokřižování se. Dnes má mládež diskotéky a hlavně už nemají hodiny náboženství. Některým by to možná prospělo.