Pro ty, kteří ztrácí za volantem hlavu při každé ...

... na oko neřešitelné situaci (R45). Nikdy to nevzdávat a bojovat do poslední chvíle se vyplácí. Důkazem je, že jsem ve svém věku stále ještě naživu. Nebývá vše ztraceno, pokud si řidič udrží chladnou mysl a neztratí - někde - celou nervovou soustavu.

Do toho kočárku jsem musel ukládat mámu, dcery Iva a Petra se tam vešly oběHAH

Vánoce 1985 jsou na dosah. Na stavbě zahlazujeme stopy. Bavorák Ervin se vždy těšil na soboty doma. Prý budou zase vypouštět svini. Pochopili jsme až po vysvětlení, že tomu tak říkají, když chlapi se sejdou v hospodě a opijou (přímo prý ožerou) se, do němoty. Ze stavby nás vezl VW mikrobusem málem nejhorší řidič v mém životě. Na sedadle spolujezdce ho tentokrát hlídal můj jediný bratr Harald. V případě potřeby zasáhnout korigováním volantu, bylo vždy úkolem toho, kdo zrovna na onom sedadle dlel. Ostatní ve voze mohli klidně klimbat po namáhavé práci se sbíječkou, krumpáčem, lopatou a smetákem. Smeták je v Německu velice důležitý, čistota na pracovišti a kolem je německý nešvar, anebo ŠVAR?

Museli jsme se cestou stavět u pobočky naší firmy a odevzdat jim ohromný kompresor. Teď se nachází na vleku za námi. Bez navigace bylo hlavolamem ve městě Würzburg najít sídlo firmy. Při bloudění ve slepých uličkách, jsme k vycouvání byli na povel řidiče políra, nuceni odpojovat vlek a zase ho připojovat po otočení mikrobusu k východu ze slepé ulice. Němci jí mimochodem říkají Sackgasse (Sack je pytel). Aspoň jsme u toho měli legraci a přihlížející chodci také.

Druhý den vyzvedávám v Schirndinku na nádraží svou maminku, coby turistku a návštěvnici u svých synů. Měla malinko problém se vůbec vměstnat do mé hondy CRX. Místa tedy vpředu dostatek, ale dostat se do nízkého vozidla je ošemetné pro nohy, hlavu a zbytek. Zadek tam potom už spadl sám vlastní vahou. Máma, KULIČKA, má všechny části těla dost vážící, a to je někdy závažné.

Ještě ten den po vyložení a najedení se v mém opravdu studeném bytečku (už jsem kdesi popisoval důvod chladného obydlí), jsme na prosbu matinky vyrazili do města Schwandorf (v současné době partnerské město Sokolova) na hřbitov za jejím bratrem Karlem. Také už je popsané, že Karel na hřbitově nepracuje, ale leží s ostatními vojáky, matkami s dětmi, na místě vyhrazeném a označeném velikou pamětní deskou. Zemřeli těsně před koncem války ve vlaku stojícím na nádraží při bombardování anglickou letkou. Mířili do svých domovů po všech čertech, když už bylo jasné, že Hitlerovi to nevyšlo.

Máma si utírá slzy a stále dokolo si čte jména na pamětní desce.  Je slušný mráz, jaký bývá beze sněhu. Ten mrazík náš pobyt na hřbitově zkrátil. Jedeme navštívit mého nevlastního bratrance Petra Uhla, z větve druhého a třetího muže mé maminky (také tohle už bylo vysvětleno dříve). Petr je tedy můj nečistý bratranec a čistý jen mého bráchy Haralda a sester Hildy, Marjány a Traudy (to jsme tedy rodinný klan, co?). Že Petr měl velký úspěch u žen a nakonec ho ulovila Češka Renáta, už musí také vědět čtenář mě čtoucí, a naopak z toho má hlavu zamotanou, čtenář mě čtoucí jen občas. Má chyba to tedy není.

Dlouho se nezdržujeme v příjemně vytopeném bytě. Mně je až horko, jsem už zvyklý na pobyt v mém mrazicím boxu. Chceme nazpět na Amberk ještě za světla, tedy máma. Za tmy prý nemůže pozorovat, kudy jedeme. Petr nás doprovází k autu, mží a je mlžný opar. Podklouzávají nám nohy, mámu držíme z obou stran. Vůz je obalený ledem jako potraviny v MRAZÁKU. Okna mi Petr pomáhá škrábat a radí k opatrné jízdě. Ještě cpeme společnými silami maminu na sedadlo spolujezdce.

Přes Schwandorf už řádili silničáři. Na chodníku občas padají jeho uživatelé. Za městem silničáři teprve začínají. Hezká klouzačka. My, co jsme i v zimě používali letní gumy (nebyly ještě předepsané), máme zase delší řidičskou praxi i když také delší brzdnou dráhu. S tím ale – často – počítáme. Tedy měli bychom. Při závodech do vrchu jsem si vždycky přál déšť, aby ti se silnějšími motory nebyli zvýhodněni.

Na Amberk je zrovna řídký až slabý provoz, nejedu pomalu, jen jsem ve střehu se zrakem upřeným daleko dopředu. Můj spolujezdec nemá ponětí o tom, že na kluzkém se musí jinak než na suchém. Stále něco vypráví, neposlouchám. Za volantem jsem soustředěný za každého počasí, bavím se jízdou a ne žvaněním. To se snažím odnaučit svou dceru Ivu 1. Jestli se mi to podaří, nevím.

Pojednou po mlze ani památky, viditelnost slušná, klouzačka ještě slušnější. Zrovna jedu směr dolů táhlým hupem, když zahlédnu na úseku, kde vozovka už začíná zase stoupat, menší problém. Celá šířka vozovky je zacpaná nákladními a osobními vozy, které tam uvízly na náledí. Stačilo mírné neposypané stoupání a je co řešit. Na tu krátkou vzdálenost nemám šanci před zácpou zastavit, na to mám dobrý a vycvičený mozek. Je nutné velice rychle něco vymyslet. Mámu ještě bleskově upozorňuji, aby neměla strach, když budeme autem dělat psí kousky. Ještě že neuměla vnímat nastalý problém. Ještě se ujišťuji, jestli je maminečka opravdu PŘIKŠÍROVANÁ.

Samozřejmě řadím níž s občasným polehtáním brzdového pedálu. Oči hledají únikovou cestu po obou stranách. Na pravé se naštěstí objeví mělký příkop, je nutné toho využít. Jemně volantem opouštím zledovatělou vozovku přes neznatelný PANGEJT do zamrzlého pole. Hondička zůstala na všech čtyřech a nic nenamítala. Měl jsem v úmyslu ji zastavit, ale to by se zase musela hledat pomoc, která by mi pomohla dostat se nazpět na silnici. Ne, plachtím dále pod mírným plynem podél silnice. Míjím barikádu stojících vozidel, vidím jak někteří řidiči už podhazují kola posypem z příslušných beden (v Německu bývají ty bedny všude). Zaregistruji koutkem levého oka, jak jeden šokovaný řidič pochopil mou situaci i můj úmysl. Jeho vztyčený palec pravé ruky mě uklidňuje. Za posledním vozidlem mám opět štěstí, stále mělký příkop mi dovoluje dostat se zpět tam, kde je to pro auta stavěné. Ve zpětném zrcadle ještě vidím několik řidičů, sledujících mě zrakem. Také neřidič máma zřejmě pochopila naši předešlou situaci. Až před dům s chladnou bytovkou nehlesla. Ani slovíčko z ní nevyšlo snad ještě půl hodiny po té, co jsem ji usadil v křesle a přikryl teplou dekou.

Budou námitky druhu: A CO KDYBY TO ANEBO ONO?

Zkrátka bych bojoval jinak, také štěstí potřebuje někdy POMOCI.